Diplomová práce Šárky A.

12 2003 Rozhovory česky
obálka čísla

Jsme rádi, že se kolem Českého dialogu začíná scházet čím dál více mladých lidí, a tak opět navazujeme na našich původních "Devět otázek pro mladé cestovatele". Autorka odpovědí ale tentokrát nikam necestovala. Naopak, sešli jsme se s ní v Praze na půdě Univerzity Karlovy, kde z vlastního zájmu -- kvůli své diplomové práci -- absolvovala většinu programu Týdne zahraničních Čechů.

Překvapila nás svým zaujetím pro toto téma -- možná trochu nečekané v kontextu dnešního častého nezájmu o city a pocity druhých. Tím víc, že jde o city minulé, zasuté v paměti starších lidí, kteří nejsou zvyklí svěřovat se mladým.

Šárka Alföldy, jak se "naše" studentka jmenuje (přihlásila se již i do MČK a chce odebírat i Český dialog), odpověděla sice jen na dvě otázky, ale zato obsáhle.

Proč jsem si vybrala téma psychologie emigrace pro svoji diplomovou práci?

Jako budoucí psycholog vidím, že odchod do exilu (či emigrace) není záležitost snadná, ba spíše naopak. Češi, kteří odešli do zahraničí zažili dosti náročnou životní situaci, museli se rychle "postavit na vlastní nohy" v neznámých podmínkách, kde nefungovaly mechanismy naší kultury, které měli zažité od dětství. Snaha začlenit se, obstát v novém prostředí cizí země, často nedovolovala připustit si své skutečné prožitky, pocity ztráty a truchlení po rodné zemi, domově, po svých blízkých ... Docházelo k potlačovaní, k vytěsňování těchto bolestných pocitů. Na základě zkušeností rozhovorů s exulanty, mohu říct, že dát najevo smutek, stesk po domově si dovolily ventilovat spíše ženy, muži se zpravidla orientovali na zabezpečení rodiny v novém prostředí a zakázali si prožívat či dávat najevo jakékoliv emoce plynoucí ze ztráty. Byl u nich pak větší prostor pro vznik psychických problémů, např. frustrací spojených s intenzivním a dlouhodobým steskem po domově, depresí vyvolaných traumatickými zážitky v období emigrace a po ní, problémů s adaptací a integrací v novém prostředí atd.

Viz. výpověď ženy, která odešla v roce 1968 s manželem a dvěma dětmi do Švýcarska: "Když jsme do Švýcarska přišli, musela jsem zůstat s dětmi doma, neexistovaly tam žádné dětské jesle ani školní družiny , bylo zvykem, že matky zůstávaly v domácnosti a zabezpečovaly veškerou péči o děti. Povinnost uživit nás byla tedy pouze na manželovi, našel si práci, tvrdě pracoval, vše zvládal, zatímco já doma často plakala. Když se nám konečně po roce začalo dařit lépe a vše se zdálo na dobré cestě, začaly se u manžela projevovat deprese, se kterými se pak léčil mnoho let."

Muž (odchod do Jihoafrické republiky v r.1968 s manželkou a dvěma malými dětmi): "Začátky byly hodně těžké. Stýskalo se mi po všem, ale schválně jsem to potlačoval, poněvadž jsem nedoufal, že se jednou vrátíme. Myslel jsem na matku, která zůstala úplně sama (jsem jedináček) a bylo mi jí líto, že to všechno tak dopadlo. Stýskalo se mi po českém humoru, písničkách, televizních estrádách. Manželka, ta brečela při vzpomínce na sedmikrásky u potoka či na holuby na střeše u jejich domu. Ona si mohla dovolit přepych lítosti, já jsem musel rodinu zabezpečit materiálně a na sentimentalitu jsem si schválně neudělal nikdy čas."

Myslím si, že v současné době vychází v Čechách na téma exil dosti literatury psané z historického či politologického pohledu, jistě i beletrie. Oblast psychologie exilu značně pokulhává. Možná proto, že se jedná o fenomén, který je jednou provždy uzavřený a nebude se již opakovat. Vždyť v době otevřených hranic má každý, byť dlouhodobý pobyt v cizině úplně jiný rozměr, je zde kdykoliv možnost návratu do Čech. Myslím, že je však třeba myslet i na děti našich exulantů, tzv. druhou generaci resp. i třetí generaci, vždyť rodinná historie nepochybně ovlivnila a ovlivňuje i je. To je i jedním z dalších důvodů volby mé práce, myslím, že z psychologického hlediska není dobré dělat, že to nevidíme. Můj pohled na druhou a třetí generaci Čechů v zahraničí?

Má diplomová práce se týká tzv. první generace, tedy lidí, kteří opouštěli Čechy a přicházeli do nové země v dospělosti. Adaptace na cizí prostředí a kulturu se u dospělých a u dětí dosti liší. Nevylučuji, že o dětech našich exulantů budu psát v další (doktorské) práci. O druhé event. třetí generaci se tedy v současné době dozvídám spíše zprostředkovaně -- během rozhovorů s jejich rodiči.

Děti našich exulantů vyrůstající v zahraničí, samozřejmě vnímaly jakékoliv obavy či nejistoty vlastních rodičů plynoucí např. z nedostatečné integrace v cizím prostředí. Jedním z problémů může být absence dalších příbuzenských vazeb:

Viz výpověď ženy (odchod v r.1968 do USA): "Ještě za totality jsem se vypravila s mladší dcerkou do Čech, stýskalo se mi moc, byla jsem doslova "homesick -- nemocná po domově". Moje dcerka tak měla poprvé v životě možnost se setkat se svými babičkami, dědečky a dalšími příbuznými, celá šťastná volala, že má takovou "big family"! V Americe tím hodně strádala, že nemá babičku a dědu jako ostatní děti...".

Někdy však mohou rodiče a děti rozdílně interpretovat stejnou situaci.

Viz rozhovor s matkou a dnes již dospělou dcerou, které v roce 1948 odešly do Rakouska. Výpověď matky: "První rok byl zlý, nesměli jsme s manželem pracovat, trpěli jsme nejistotou, co s námi bude, na Rakousko nemám hezké vzpomínky." (Později odešli do USA, kde se jim dařilo lépe).

Reakce její dcery: "Já mám naopak na Rakousko hezké vzpomínky, byli jste s tátou pořád se mnou a bráškou, chodili jsme společně na procházky, nikam jste nám neodcházeli, bylo to hezké období". V psychologii exilu stejně tak jako v psychologii vůbec, je samozřejmě nutné brát zřetel na veliké individuální rozdíly . Je třeba si dát pozor na zjednodušené zobecňování.

Integraci rodiny i jejích jednotlivých členů v novém prostředí velmi ovlivňovala kromě individuálních odlišností také skutečnost, zda oba rodiče byli Češi či zda naopak byl jeden z rodičů cizinec pocházející z dané země.

Děti českých exulantů se někdy přiklánějí k České republice, kultuře atd. "paradoxně" více než jejich rodiče. Viz např. výpověď jedné ženy: "Do Ameriky jsem se provdala, s mým mužem -- Američanem jsem se seznámila v roce 1967 v Československu a brzy nato jsem ho následovala do jeho domova. Neskrývám, že mi to velmi vyhovovalo i jako možnost opustit naši republiku, kde se evidentně zavřely dveře veškeré svobodě. Na Čechy jsem se snažila zapomenout, přestala jsem mluvit česky a nepěstovala jsem žádné kontakty s bývalým domovem. S dcerou jsem od malička mluvila anglicky, jen velmi málo slůvek znala jako dítě v češtině. Přesto moje dospívající dcera je nyní přímo "posedlá" po České republice, když jsem ji do Čech poprvé vzala, byla nadšená. Teď se rozhodla, že v Čechách bude studovat vysokou školu. Již začala první semestr. Česky zatím neumí, ale začíná se učit. Možná je to tím, že já jsem se tolik na vše české snažila zapomenout a vymazat v sobě prvky češství."

I takové mohou být někdy důsledky potlačení minulosti a nadměrné integrace (hyperintegrace) v novém prostředí.

Netvrdím však, že výchova tzv. druhé generace jejich rodiči k češství má důsledek opačný. Je potěšitelné slyšet často bezchybnou češtinu u dnes již dospělých dětí, které se narodily českým exulantům v zahraničí.

Šárka Alföldy

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012