Pěší zóna

únor 2020 Ostatní česky

 

Jednoho dne na konci září postřehla Barbara, bytost, které jsem kdysi otevřela branku do tohoto světa, že se mi v metropoli stýská po rodném městě. Ochotně natankovala můj stesk do motoru svého autíčka a rozjely jsme se do podhůří Orlických hor.

 

„Pod horami domov můj,“ nechal kdysi napsat na fasádu našeho domu můj dědeček, Jindřich Štemberka, a já s ním souhlasím.

 

Stmívá se, když jsme v cíli. Zahrada voní jako žádná jiná, ale my máme hlad. Vydáváme se na náměstí do hotelu Havel. Zrovna tam sedí veselá parta turistů z Ameriky. Jejich dobrá nálada nás nakazila s každým soustem na talíři a s každým douškem piva z místního pivovaru jako viróza radosti ze života.

 

„Což takhle obejít náměstí?“ navrhuji. „Vždyť já už se tu vůbec nevyznám.“

 

„Jdeme,“ souhlasí má laskavá průvodkyně.

 

Opouštíme hotel a hle! Venku tma jako v pytli. Vždyť je noc! Nikde ani nožička.

 

„Radnice tu, zaplať pámbu, ještě stojí. Magdaléna Dobromila Rettigová by měla radost,“ ulevilo se mi. Najednou se cítím jako ta malá holka se školní taškou na zádech, kterou ani ve snu nenapadne, že by to někdy mohlo být jinak.

 

„Tady byla cukrárna U Zemanů. Prodávali tam nejen cukroví, ale i Vilímkův dětský časopis Srdíčko,“ vzpomínám. A světe div se! Jen jsem vyslovila název obchodu, rozsvítilo se na tom místě světýlko. Jako by ožil.

 

A světýlek přibývalo. Když jsme došli k bývalé Baťově prodejně, kde prodávali Dlaskovi, svítilo náměstí jak o Vánocích.

 

Cesta domů vede kolem Podzimkovy restaurace do Havlíčkovy ulice.

 

„Tady měla kloboučnictví Slávka Bartošová.  Stávala jsem před výlohou a v duchu si zkoušela jeden krásný klobouk za druhým.“

 

„Tady naproti bylo hodinářství Josefa Štaubery. Když pracoval, vypadal jako čaroděj.“

 

Světýlko se rozsvítilo.

 

„A teď je tu pěší zóna,“ vrátila mě do reality Barbara.

 

Obě jsme tu poprvé. Z obou stran zasklené výlohy velkých prodejen a proti nim lavičky. Sestupujeme se zatajeným dechem a vidíme fontánku.  Vedle ní dětské hřiště. Na ocelovém péru tu stojí dřevěný koník. Přepadla mě neodolatelná touha si na něj sednout a trochu se pohoupat. Poslechla jsem se. Houpu se.

 

Má dcera polyká slzy smíchu nad tímto mým poněkud nepatřičným počínáním a pořizuje fotografie, aby rodina o nic nepřišla.

 

„Jako dítě jsem to nezažila,“ omlouvám se. „V raném věku jsem vyrůstala osamělá v naší zahradě na legionářské dece.“

 

Sotva jsme opustily hřišťátko, ocitly jsme se znovu v Havlíčkově ulici.

 

To je dnes zvláštní noc! Vzpomínání pokračuje,

 

„Tady bydlel kamnář Derunov.“

 

Světýlko.

 

„Tady naproti továrna na pletené zboží  Zrůbek a Šebesta.“

 

Světýlko.

 

„Tady v domečku žili muzikanti paní Kopečná a pan Fendrštát.“

 

Světýlko.

 

„Na křižovatce hostinec Na Burku.“

 

Světýlko.

 

„A už jsme v Palackého ulici. Restaurace Na Blátě..“

 

Světýlko.

 

„Míjíme místo, kde se procházeli velbloudi cirkusu Berousek, a blížíme se k další křižovatce.

 

„Stojíme před kovárnou pana Nypla. Tady jsem obdivovávala trpělivost koní, když  jim

přikovával podkovy. Jak zdvořile se chovali, tak laskavě a vděčně.“

 

Světýlko.

 

Přecházíme do Štemberkovy ulice.

 

„Hned na rohu stojí obchod smíšeným zbožím. Čermákovi. Často jsem tu potkávala dva bernardýny, jak k nim po betonce táhnou v dřevěném vozíku dvě velikánské konve mléka ze sousední Dlouhé Vsi.“

 

Světýlko.

 

„Následovalo cementářství pana Zahradníka. Haffnerovo zahradnictví. Doležalovo

provaznictví. Bylo zajímavé pozorovat, jak členové rodiny natahovali provazy mezi stromy, jak z nich pletli lana, houpací sítě nebo provazové schody. Na vratech byla připevněná houkačka a vedle ní nápis: Zavřeno-li, na klakson houkej. To mě pokaždé rozesmálo. Také mě bavil krocan, který vždy, když jsem se vracela ze školy, výhrůžně roztáhl ocas jako vějíř a naznačil, že náš vchod je o dvacet metrů dál.“

 

Další tří světýlka se rozsvítila..

 

Hodiny dávno odbily půlnoc, když se konečně doma ukládáme ke spánku.

 

Mně se ale usnout nedaří.

 

Ve vzpomínkách rozsvěcím i světýlka, která jsem cestou z náměstí zmínit nestačila.

 

Vidím v duchu paní Čihákovou, jak věší prádlo v sadě za jejich chalupou.

 

Světýlko.

 

Slyším hudbu pohřebního průvodu, který se důstojně ubírá kolem textilní továrny Stiasstny a synové směrem na místní hřbitov.

 

Světýlko.

 

Nedalo mi, abych nenakoukla do obchodu, který měli rodiče klavíristy Rudolfa Rokla.

 

Světýlko.

 

Abych v duchu nepozdravila rodiče Jiřího Šlitra, paní Pavlu a pana Pepu, přátele mojí maminky.

 

Světýlko.

 

Abych neotevřela dveře do řeznictví U Průšů, kde si majitelé v bílých čepicích v očích dítěte hráli s masem a dělali z něj dobroty, jako třeba jitrničky, jelita, buřty, párky, klobásy a vystavovali je na takových speciálních řeznických ribstolích. Také ale budili hrůzu sekerou zaťatou do špalku a chuťové buňky lákali na hořčici v nádherné porcelánové dóze.

 

Světýlko.

 

Nakonec jsem svými vzpomínkami rozsvítila celé město. Kolowratský zámek s Orlickou galerií, kde mi občas udělají výstavu kreseb, jsem rozsvěcet nemusela, protože ten naštěstí ještě stojí. Stejně jako mnoho jiných budov. Svítila jsem zadarmo, a tak na mém vzpomínání elektrárny neprodělaly.

 

Ráno moje světýlka zhasla. Začal svítit nový den a s ním i úkol vrátit se do hlavního města. Do metropole, která nám oběma klade stále nové úkoly. Myslí to s námi dobře.

 

Ale faktem zůstává, že kdyby si člověk trochu toho času občas nenastřádal, nepoznal by například pěší zónu v rodném městě se všemi schůdky, lavičkami, fontánkami a houpacím koněm na hřišti. Nezhoupl by se a nepocítil, že život nabízí nejen práci a starosti, ale i pohlazení, radosti a smích a dopřeje člověku otevřít drahocennou pokladnici vzpomínek.

 

Ludmila Lojdová, kresba autorka

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012