O časoprostorové koordinaci v jízdárně i laboratoři

Marina Hofmanová (Hužvárová) prosinec 2019 Věda a technika česky

 

Potkaly jsme se na ranči ve středočeské Hoštce, kam jsem zamířila za jezdeckým vzděláním. Vůbec by mě nenapadlo, že na tamním kurzu přijde řeč i na badatelskou práci. To by ale nesměla být mou trenérkou Kristýna Malenínská, vědkyně doslova v sedle.


Kdybych nemusela soustředit veškerou pozornost na sebe a svého koně, nejspíš bych přemýšlela, jestli se také nestávám pokusným objektem mladé fyzioložky. Zvlášť ve chvíli, kdy chtěla vědět, kolik má okovaná svěřenkyně Amálka pode mnou udělala kroků v přesně vymezeném úseku. Kristýna totiž ve své magisterské práci řešila to, jak laboratorní potkan vnímá čas v situaci, kdy musí ujít určitý počet kroků za přesně určený časový úsek.

 

O koních jsi mi prozradila, že Tě fascinovali už od malička, ale rodiče k nim žádný vztah neměli, takže sis svou zálibu prosadila sama. Kdy to bylo?

Když mi bylo 13 let, našla jsem si jezdecký oddíl na Chabech, kousek od pražského Zličína. O pět let později jsem odsud odkoupila svou první (kulhavou) kobylu, kterou jsem nejprve měla ustájenou v Holubicích. Teď ji mám ustájenou ještě s koněm mé kamarádky doma v (rodinném) babiččině statku na kraji Prahy. Babička nechala postavit stáj a i jinak mi pomáhá. Mimo jiné se taky spolu s mojí sestrou starají o koně, když někam jedu.

 

Během studia na gymnáziu Arabská už ses věnovala jezdectví naplno. Proč ses rozhodla studovat zrovna fyziologii a ne třeba hipologii?

Byť se koně stali mým druhým životem, nikdy jsem neměla touhu živit se pouze jimi. Sice jsem v této souvislosti přemýšlela o veterinární fakultě v Brně, ale odradila mě vzdálenost, V té době už jsem měla vlastního koně, což s časovou náročností studia na veterině moc nešlo dohromady. Nakonec jsem se tedy rozhodla podle toho, co mě bavilo už na gymnáziu. A to na plné čáře vyhrála biologie, kterou nás celé čtyři roky provázel skvělý pan profesor Šimon Hrozinka. Zájem speciálně o fyziologii přišel později tak trochu náhodou. Když jsem na Přírodovědecké fakultě UK zvažovala téma, které bych ráda zpracovala v bakalářské práci, dostala jsem doporučení na laboratoř Neurofyziologie paměti v Krči. A v laboratoři se mi zalíbilo.

 

Stále ještě zkoumáš vnímání prostoru a času u potkanů? Jak takový výzkum probíhá a k čemu může být užitečný? Na čem dalším pracuješ?

V tuto chvíli jsme ve fázi, kdy analyzujeme výsledky a píšeme na jejich základě odborný článek. Náš výzkum konkrétně sledoval, jak se při uměle navozených příznacích psychózy změní vnímání prostoru a času. U pacientů s psychózou totiž nalézáme různé deficity, mezi něž patří i narušení různých složek vnímání. Právě přiblížení těchto deficitů pak pomáhá k lepší, časnější a přesnější diagnóze. Pracujeme také na vytvoření zvířecího modelu schizofrenie, kdy se kombinuje infekce v těhotenství matky a následný stres v pubertě potomka, který by měl schizofrenii spustit. Tato kombinace je jednou z těch, které se u schizofreniků před propuknutím nemoci objevují.

Samozřejmě nám současně běží další menší projekty, ale to by bylo na delší povídání.

 

Jsi doktorandkou ve Fyziologickém ústavu AV ČR a zároveň máš částečný úvazek v Národním ústavu duševního zdraví. Nakolik spolu tyto instituce spolupracují?

V tuto chvíli spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví na více grantech. Vzhledem k tomu, že je NUDZ zaměřen více na humánní studie, tedy na výzkum duševního zdraví u lidí, a my naopak na vzorky animální, tedy zvířecí, umožňuje nám toto spojení mnohem propracovanější a obsáhlejší výzkum, než by mohly přinést jednotlivé instituce. Já sama na jednom takovém grantu ve Fyziologickém ústavu participuji. Obecně se ale snažíme o co největší spolupráci institucí, neboť zrovna ve vědě vždy platí, že „víc hlav víc ví“.

 

Za sebou už máš několik publikačních výstupů a mezinárodní konferenční aktivity. Co Tě na vědecké práci nejvíc baví?

Rozhodně je to v první řadě rozmanitost a volnost, kterou mi tato práce přináší. Málokdy se stane, že by více dní za sebou mělo úplně stejnou náplň nebo alespoň nebylo oživeno nějakou novinkou. Nadto se vždy najde nějaké zajímavé nové téma, které by stálo za navrhnutí nového experimentu. Potom určitě musím zmínit moje skvělé kolegy a nastavení celé naší laboratoře, kde se každý snaží být co nejvíce nápomocný. Velký důraz je kladen na vlastní přínos k práci - a alespoň na úrovni, na které se v tuto chvíli pohybuji, nepanuje žádná rivalita. Na mé práci mě v neposlední řadě baví také cestování, které se pojí právě se zmíněnou konferenční aktivitou.

 

Mít při vědě nějakou zálibu je běžné, nemálo vědců má dokonce za koníčka koníčka. Ale dělat velký doktorát, mít dva pracovní úvazky a nadto stíhat další aktivity v nadstandardní intenzitě, to už běžné není. Na koni jezdíš 3-4krát týdně, jsi trenérkou (v této roli se také odehrálo naše první setkání), děláš rozhodčí jezdecké disciplíny zvané working equitation, vedeš kurzy. Jak to jde všechno dohromady?

V tomto případě záleží asi hlavně jak na mém přístupu, tak na porozumění mých vedoucích. Věda se nedá zaškatulkovat do klasického úvazku, kdy je člověk v práci od pondělí do pátku každý den přesně 8 hodin. Jsou velmi náročné týdny, kdy trávíme v laboratoři kromě večerů i celé víkendy, pak jdou samozřejmě koňské aktivity (a místy taky spánek) trochu stranou. Pak ale mívám zase volnější dny, kdy si mohu práci přizpůsobit, popřípadě pracovat i z domova. S oběma mými vedoucími v tomto ohledu funguje velmi dobrá komunikace, a když mám svoji práci hotovou a vše běží jak má, není problém cokoliv domluvit individuálně. Samozřejmě člověk mívá i krizové dny, kdy si říká, jestli se raději na všechno nevykašlat a neutéct někam na Sibiř...

 

Vědecký výzkum vyžaduje obrovskou dávku soustředění i kreativity, stejně jako práce s koňmi. Nacházíš v těchto dvou oblastech paralely?

Stejně jako je ve vědě vždy co nového objevovat a učit se, tak práce s koňmi neustále vyžaduje sebevzdělávání a posouvání se novými směry. Oba směry bych tedy popsala jako nikdy nekončící celoživotní úděl. Ani jeden z těchto oborů se nedá uspěchat a vždy zde bude něco nového, něco dalšího, co stojí za to prozkoumat nebo se naučit. Kreativita tvoří zásadní faktor u obou, neboť není možné vymýšlet nové experimenty bez dávky kreativity a vlastního vhledu a zároveň bez těchto vlastností nikdy nebudete dobrým trenérem, který je schopný trénink „ušít na míru“ dané dvojici.

 

A že toho „šití na míru“ máš povícero, standardně trénuješ asi 15 lidí. Ovšem pracuješ i na sobě. Co považuješ za svůj nejlepší výsledek?

Pokud se budeme bavit přímo o výsledcích, tak určitě stojí za zmínku letošní mistrovství v disciplíně Working Equitation, kterého jsem se trochu neplánovaně účastnila v soutěži týmů a které jsme (rozhodně nad mé) očekávání dokonce vyhrály. Když odhlédnu od klasických výsledků v závodní kariéře, tak za svůj nejlepší úspěch považuji to, že mě trénování doopravdy baví a neustále mě žene ke zdokonalování či učení se nových přístupů nebo technik. Z každého si vezmu to, co mi nejvíce vyhovuje nebo mi přijde nejsprávnější, a tím zase vždy o kus posunu svoji schopnost řešit rozmanité dvojice a jejich konkrétní situace. Spíše spontánně z toho vzniklo organizování seminářů a pak dokonce i několikadenních intenzivních kurzů pro jezdce s vlastním koněm (Pozn. MH: viz ona zmínka v perexu).

 

Nesvádí tě vnímat trénované jezdecké dvojice v duchu tvého výzkumu prostorové a časové kognice, časoprostorové integrace, ale hlavně jako (nejen) animální model neuropsychiatrických onemocnění?

Ač můj život už asi navždy bude vědou a vědeckým pohledem na věc trochu deformovaný, tak přeci jen asi ne, neboť náš výzkum má k trénování jezdecké dvojice dost daleko. Zde se spíše dají lépe pozorovat jednotlivé složky - třeba to, jak pokroky v dané lekci i mé celkové nastavení v konkrétní den extrémně ovlivňují mé vnímání toho, jak čas ubíhá. Vnímání prostoru se dá naopak krásně sledovat na koni, neboť ten vždy přesně ví, ve kterém rohu na něj určitě vyskočí „ohyzdný bubák“ v podobě igelitu nebo „podivné“ dřevěné židličky (pozn. MH: koně jsou velmi lekavá zvířata s někdy těžko předvídatelnými reakcemi).

 

Nedám pokoj s potkanem - není přeci jen kůň v prostoru jízdárny v trochu podobné pozici?

Tady bych to asi vzala trochu obecněji. Vždy, když se jakýkoliv organismus pohybuje v prostoru, musí se pohybovat i v čase. Tyto dvě entity se nedají oddělit a vždy spolu nějak interagují. V mé magisterské práci jsme zkoumali vnímání času potkana ve chvíli, kdy musí ujít určitý počet kroků za přesně určený časový úsek.

U dvojice kůň-jezdec je to ale hlavně záležitost jezdce, neboť on je ten, kdo si musí nějakým způsobem vypočítat, v jakém tempu musí s koněm ujet určitou vzdálenost tak, aby mu třeba daný cvik vyšel do správného bodu a on ho neminul. Ale když se nad tím zamyslím, tak je to místy záležitost i koně. Rovněž on je totiž nucen vnímat prostor a čas třeba ve chvíli, kdy se bez podnětu jezdce někam s radostí nekontrolovaně rozeběhne a pak musí včas zabrzdit před hrazením (což se mu občas nepodaří).

 

Vím, že taky skvěle fotografuješ. Jak jsi s focením začínala? Máš nějaké vyšší ambice v této oblasti?

Fotím tak nějak od nepaměti, vlastně ani sama nedokážu říct jak dlouho. Začínala jsem se starým rodinným digitálním kompaktem, někdy v 17 letech jsem si koupila první nejjednodušší zrcadlovku a k ní jsem posléze postupně přikupovala vybavení, takže už disponuji celkem slušným poloprofesionálním přístrojem. Co se ale focení na zakázku týče, tam se jedná až o posledních pár let. Co ráda fotím vlastně ani není o tom, co se mi objeví před objektivem (i když ano, koně přeci jen jednoznačně vedou), ale spíše o tom, co to přináší lidem. Baví mě zachytit hezký okamžik, vytvořit lidem něco na památku a třeba si i pohrát s tím, aby fotografie zachytila pocit či moment, který obvykle „pouhým okem“ nezachytíme.

 

S partnerem jste koupili malý statek, takže máte na pár let postaráno o spoustu práce s rekonstrukcí. Jak takovou životní dynamiku zvládá Tvůj partner?

Jeho dynamika naštěstí dost kopíruje tu moji, takže si navzájem necháváme dost prostoru. Sám má rozdělaných více projektů, byť v jiném oboru, a neustále vymýšlí nové věci, na kterých by mohl dále pracovat. I přes tento oboustranně náročný program ale není problém si na sebe navzájem dělat čas, takže jsou pak vlastně všichni spokojení. Zároveň ale funguje i to, že pokud jeden z nás doopravdy nestíhá, tak se mu ten druhý snaží maximálně vyjít vstříc a pomoci jakkoliv je to jen možné.

 

 

Tmavovláska Kristýna Malenínská má mozaiku své životní dráhy složenou z pestrých kamínků. Na vrchní příčku osobního života staví v tuto chvíli rekonstrukci statku, kde právě vrcholí hlavní přestavba. Stěhovat se tam bude Kristýna s partnerem a samozřejmě taky koně.

 

Ve vědecké kariéře má Kristýna milníků více – prioritní je samozřejmě dokončení doktorandského studia. Mezi prioritami označuje zdokonalování a posouvání výzkumu celého týmu. A v neposlední řadě je pro ni napsání prvního odborného prvoautorského článku.

 

Tak ať se této akční mladé ženě daří časoprostorová koordinace ve všech směrech.

 

MARINA HOFMANOVÁ

Fota z archivu Kristýny Malenínské

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012