Malířská rodina Mánesů

Tato výstava představuje všechny členy rodiny ve čtyřech stovkách obrazů, kreseb, grafik a dokumentů, a to s důrazem především na dílo Josefa Mánesa.

Známá rodina představuje nejvýraznější kapitolu v českém výtvarném umění 19. století. Zastupuje ji hned pět osobností ve dvou generacích, které vyšly z dobového romantismu, jehož různé polohy naplnily osobitou tvůrčí invencí a vlastními ideály. Životy obsáhly jedno století.

Nejstarší Antonín (1784-1843 Praha), pozdější profesor krajinářské školy Akademie, který vychoval řadu žáků, působil nejvíce jako příklad v rodině: synové Josef a Quido a dcera Amálie z něj čerpali. Vyšel z klasicistního pojetí ideální krajiny a jejího empirového charakteru. Nejsilněji na něj zapůsobili holandští mistři 17. století ovlivnili jeho náměty i způsob realistického provedení při zachování celkového romantického náboje. Stále více zachycoval skutečnou, lyricky pojatou přírodu s jejími detaily. Antonína Mánesa dnes považujeme za zakladatele české krajinářské školy 19. století.

Nejméně informací máme o Václavu, mladším bratrovi Antonína (17931858), představiteli náboženské malby. Typický představitel umělce rozhraní klasicismu. A romantismu, jehož ideály ho neoslovily. Nemohl po sobě tedy zanechat dílo vývojově důležité, byť zásady klasicismu uplatnil v portrétní malbě.

Nejstarší z dětí Amálie (18171873) se na přání otce věnovala krajinářským námětům-podnikala dlouhé cesty do přírody, i se sourozenci. Po otcově smrti se obětovala péčí o bratry, v roce 1853 si otevřela soukromou malířskou školu pro paní a dívky z středních vrstev.

Nejznámějším se stal všestranně nadaný Josef Mánes. Mistr kresby, figuralista typu Raffaelova, velmi vnímavý portrétista a krajinář, autor velkých zakázek i drobných improvizací (18201872 Praha). Prvními vzory a učiteli byli otec Antonín a strýc Václav, na pražské Akademii Fr. Tkadlík, později Ch. Ruben. Po návratu z Mnichova kreslil studie krojů, ilustroval lidové písně i prózu, pracoval na oficielních zakázkách (především kalendářní deska orloje pro Staroměstskou radnici či umělecké návrhy pro nové pražské kostely-vytvořil zde národní typ, tak obdivovaný a zároveň napodobovaný dalšími generacemi). Ve všech svých obdobích tvorby dělal portréty prodchnuté realistickým charakterem a lyrickým vztahem. Se zaujetím zpracovával problém světla a atmosféry. Především dobový žánr dokázal malířským mistrovstvím, koloristickou formou a jedinečným rukopisem dovést k nejvyšším výtvarným hodnotám. V malbě druhého rokoka použil i náměty z Hané-portrétoval, kreslil a maloval krajinné i krojové studie, zaznamenal i zámecké radovánky.

K rokokovým žánrům obracel Josef pozornost i bratra Quida (1828-1880). Ten se od nejranějšího mládí učil kreslit u otce a strýce a jako Josef studovall u těchže profesorů. Navíc podnikl pozdní studijní cestu k B. Vautierovi do Dusseldorfu. Maloval podobizny a krajiny, ilustroval, uplatnil se jako zručný karikaturista a kreslíř. Vynikl však jako malíř žánrů, žertovných i bezstarostných výjevů všedního i svátečního dne města a venkova.

Výstavu (v Národní galerii paláci Kinských do 2. 11. 2003) doplňuje obsáhlá stejnojmenná publikace, brožura s hlavními informacemi o životě a tvorbě členů Mánesovy rodiny.

Stejně tak ji doprovází pestrý program.