Toyen

Martina Fialková 9 2015 Kultura česky

Vidím neboť´je noc

Její jméno zní samo o sobě záhadně. Podobně záhadná byla i sama osobnost této ženy – malířky, která dokázala vyniknout v mužském světě. Podle básníkovy vzpomínky jí tento pseudonym vymyslel Jaroslav Seifert, mohlo to ale být i úplně jinak. Upozornila na sebe už ve 30. letech doma, především po svém příklonu k surrealismu. Její umění se pak dále rozvíjelo a prosadilo i ve Francii, když, jako mnoho jiných, odešla do Paříže, tak přitažlivé pro vyznavače nových uměleckých směrů. Přestože II. světovou válku prožila v Praze, poválečná situace a magnet Paříže ji v roce 1947 dovedly k druhému odchodu. Její talent zde rozkvetl naplno, doma jsme o tom však mnoho nevěděli. V Paříži zemřela v roce 1980, pracovala do posledních let.

 

Současná výstava Toyen s příznačným názvem Vidím neboť je noc  v Museu Kampa je zároveň i poctou Medě Mládkové. Dnešní mecenáška během svého pobytu v Paříži v 50. letech 20. stol. umělkyni poznala a – jako výraz svého obdivu k ní – vydala první francouzskou monografii Toyen ve svém exilovém vydavatelství.  Několik obrazů, které Meda Mládková od umělkyně dostala, je též součástí výstavy. Shromážděná díla představují výběr z vrcholné tvorby Toyen od doby těsně před jejím vstupem na surrealistickou vlnu až k tvorbě závěrečné, z pařížské etapy jejího života.  Jsou zapůjčena z řady domácích i zahraničních galerií i ze soukromých sbírek.

Vždy na hraně

Toyen – vlastním jménem Marie Čermínová, nikdy nemluvila o svém původu, stylizovala se do role ženy bez minulosti. Od rodiny se odpoutala v 16 letech. Nedostudovala Uměleckoprůmyslovou školu, odjela na prázdniny na Korčulu, zde se seznámila s českým malířem Jindřichem Štyrským, který se později stal jejím uměleckým i životním partnerem.  V pražském uměleckém prostředí se zapojila do Devětsilu, seskupení mladých levicových umělců. Poprvé vystavovala v roce 1923, ve svých jednadvaceti. V Devětsilu se přátelila s Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem. Štyrský  v r. 1930 začal vydávat tehdy velmi provokující Erotickou revue (jako bibliofilskou záležitost). Do ní, spolu s dalšími umělci – např. Emilem Fillou či Adolfem Hoffmeisterem, Toyen přispívala svými ilustracemi. Oblékala se mužsky, nosila krátké vlasy, dopisy psala v mužském rodě. Mluvila o lesbické lásce, ale byla to její pravá tvář? Zkoumáme-li podstatu jejích prací, ať už raných nebo pozdějších – cítíme mužsky mohutnou tvořivou sílu, ukrývající však ženskou duši. Její raná tvorba nepostrádala vtip (V grafice Tři tanečnice se obrovské, tančící krásky vznášejí nad malinkými, toužícími muži…) Přihlásila se k surreealismu, novému uměleckému směru, který zdůrazňuje vliv podvědomí a snů na náš život a snaží se je zobrazit.  Magickou přitažlivost jejího umění dokládá jeden z nejčastěji reprodukovaných obrazů českého malířství 20. století – Spící. Do světa fantazie a podvědomí nás unáší i obraz Ztroskotání ve snu – je to zobrazení beztvarého těla či bezmocné duše? Metaforu světa ( člověka) v ohrožení cítíme i z „pouhé“ kresby tužkou Nebezpečná hodina, na níž z mužské ruky vyrůstá dravý pták. Pocit z obrazu Smutný den, kde zpodobněním smutku jsou houby a ruka s bílým kapesníkem, lze těžko popsat – rok vzniku je válečným rokem 1942, kdy také zemřel Jindřich Štyrský.  K narozeninám Toyen vychází samizdatový sborník z její tvorby s názvem „Život začíná ve čtyřiceti“.  Se sestrou ve svém žižkovském bytě schovává až do konce války židovského básníka Jindřicha Heislera, s nímž pak Toyen odchází podruhé do Paříže.

 

Bez návratu

V Paříži její umění dozrává. Toyen se zcela odstřihuje od kontaktů s Československem, začleňuje se do surrealistické skupiny umělců vedených André Bretonem, jeho zakladatelem tohoto směru. Toyen se ve zdejším uměleckém prostředí rychle ukotvuje, navazuje na dřívější kontakty, ilustruje, maluje a úspěšně vystavuje. V osobním životě ji neprovází štěstí, v roce 1952 umírá i teprve 39letý Jindřich Heisler.

Obrazy Toyen nepřinášejí nikdy pocit klidu. Ačkoli nezachycují téměř nikdy žádný vnější pohyb a zobrazují často jen pocity či nehybná torza, vyvolávají jakési „vysoké napětí“. To platí jak pro vystavenou Půlnoc – erbovní hodinu (1961), Čekání na den nebo Bezesnou noc. Napětí mezi mužem a ženou se umělkyně věnuje i působivými díly Zástěna (s využitím techniky koláže), Zatmění (1968) a Když zmlknou zákony (1969). Tyto obrazy jsou zde poprvé vystaveny společně, jak zmiňuje kurátor výstavy Karel Srp a také autor nové publikace k ní. Průřez stěžejními díly Toyen, která se na své obrazy podepisovala tiskacím písmem, uzavírá cyklus Sedm mečů bez pochvy – byť ne ve své úplnosti, ale jen pěti plátny.

 

V posledních letech dosahují obrazy Toyen na domácích i světových aukcích úctyhodných sum. Nevíme, jak by žena, jejíž vzrušivý pseudonym zvláštně pocitově koresponduje s obsahem uměleckého sdělení, o které se snažila, pohlížela na svou slávu dnes. Jisté je, že svým dílem provokuje k zamyšlení nad skrytým obsahem lidského bytí s nadčasovým účinkem.

 

Vidím neboť je noc - Museum Kampa do 3. ledna 2016, denně od 10 do 18 hodin.

Martina Fialková

 

Toyen - Spící

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012