Jazzová série

Vera Sourada 9 2015 Kultura česky

I. Jazz,  zakázané ovoce zahrad rajských

Všimli jste si, že píšu JAZZ a ne DŽEZ? Už Jan Werich si stěžoval, že to nemůže přenést přes srdce a vždycky psal jazz. Nevím, zda šlo při změnách pravopisu v 50. a 60. letech skutečně o to zjednodušit psaní pro méně znalé jazyka. Myslím, že šlo spíš o to vzít mu jeho „amerikanismus“ a pokušení přijímat něco cizího. Ale bylo to marné, dnes už zase mnozí píší jazz. Máme to totiž v duši, ten obraz černého saxofonisty, z jehož instrumentu se lije to vábivé slovo: Jaaazzz... V obrazech a básních poetismu a dada.

A proč zakázané ovoce? Však to tak bylo velmi brzy po jeho příchodu do zemí českých a dlouho potom až do 60. let. Za nacistů na to byly zákony. Ani po sedmdesátých letech nebylo lépe. Však tam dojdeme.

Od svého počátku byl jazz sladké ovoce vonící dálkami, exotickými kraji, svobodou a pokušením. Není divu, vždyť k nám přišel částečně přímo z Ameriky, ale hlavně oklikou přes sladkou Francii na křídlech umělecké moderny. Spolu s novou literaturou, architekturou, výtvarným uměním a životním stylem. Víte, že první teoretická kniha o jazzu byla vydána v Praze? Už ve dvacátých letech. Teorie jazzu se dala studovat ve Frankfurtu v Německu už v roce 1928. V Americe, kolébce jazzu, až v roce 1940. Řada našich jazzistů studovala jazz v Německu. A také tam hrála ve zlatých časech 20. a 30. let, a při větší benevolenci k jazzu v Německu v letech 60. a 70.

 

Ale tahle zlatá léta jazzu v Evropě netrvala příliš dlouho. Po příchodu nacistů k moci byl jazz s celou řadou hudebních děl a směrů zařazen k dekadentnímu umění, byl hlavním motivem na plakátu Zvrhlá hudba, s ošklivou karikaturou černošského saxofonisty, s Davidovou hvězdou na prsou.

Hudba byla prokleta jako „odpad z džungle“ a bylo o ní řečeno, že „Židé se snaží zneužít jazz k vyžehlení rasových rozdílů.“ Nevím jak Židé, ale jazz to vskutku dělal. Měli se proč bát. Proto němečtí nacisté vyhladili jazz všude, kam přitáhli: I ve sladké Francii, v Rakousku, Maďarsku, Polsku, všude v Evropě, kam přišli. Poslali do koncentračních táborů nejen jazzové muzikanty, ale s nimi i všechny, kdo je poslouchali v rádiu či na soukromých večírcích či v ilegálních klubech.

Proč?

„Přednes evropské klasické hudby je hodnocen podle jeho věrnosti k partituře, s volností ponechanou jen interpretaci, ornamentaci a doprovodu: hlavní snaha uměleckého přednesu je hrát skladbu tak, jak byla napsána. U jazzu je to zcela naopak: Jazz je často charakterizován jako produkt kolektivní kreativity, vzájemné interakce, spolupráce, což vytváří různou úroveň přínosu skladatele (pokud je nějaký) a přednesu hráčem. V jazzu bude schopný interpret hrát melodii pokaždé jinak, nikdy nebude hrát stejný kus úplně stejně podruhé: v závislosti na své náladě a osobní zkušenosti, reagováním na ostatní umělce a mnohdy i na reakci publika. Jazzový umělec může měnit melodii, harmonii nebo rytmus podle dané chvíle, a také to dělá...“ (z teorie jazzu ve Wikipedii).

To je podle mého to, co vadilo na jazzu jak nacistům, tak komunistům. Ta svoboda tvorby a vyjadřování. Nacistům samozřejmě rasový původ především, ale stejně jakou komunistů, i americký původ. Oba „socialistické režimy“ řadily jazz k buržoasnímu umění a korupční hudbě.

Pro komunisty černošská stránka, tedy africko-americký původ, nebyl problém, říkali si internacionalisté a klidně zvali Paula Robesona a používali ho k propagandě. Ale ta jazzová podstata, svobodný duch, pokušení a moderna se jim zajídaly.

Proto tři největší vlny uprchlíků se saxofonem či trumpetou v kufru byly v letech 1938, pak 1948 a poslední po roce 1968. Pokaždé čeští hudebníci posílili jazzové orchestry a také moderní vojenské orchestry jak v Americe, tak v Kanadě, Francii, Anglii, Austrálii a bůhvíkde ještě.

Hodně těch, kteří neodešli v roce 1938, skončili, jak jsem řekla, v koncentračních táborech. Byli tam zdrojem radosti i pro své spolutrpitele, posledním symbolem svobody a pro mnohé důvodem k přežití. Byli ale také zneužíváni k nacistické propagandě, o tom, jak dobrý je život v Terezíně, či Osvětimi. Většina z nich se nevrátila.

Za komunistů se neplatilo životem přímo, ale oklikou. Hlavně jeho smyslu ztrátou svobody. Někdy i možnostmi v životě svých dětí, blízkých a přátel.

 

Je o obojím hodně napsáno od Josefa Škvoreckého a jiných milovníků jazzu. Česká literatura je tradičně bohatá tímto tématem už od těch 20. let minulého století.

Já jsem jen chtěla přiblížit těm, kteří už v Americe žijí dlouho, a mnohým mladým, kdy jazz už je historická muzika, proč pro nás byl jazz sladké zakázané ovoce. Nedávný koncert mladé skupiny z New Yorku HOT SARDINES mi připomněl zlaté časy jazzu v Evropě. Miss Elisaeth Bourgerol pochází z Francie a mnohé staré hity zpívá francouzsky. Jako kdysi v pražských barech. Jsou na velkém turné po americkém jihu, vřele vítaní mladými i pamětníky. Vyvolali ve mně touhu podělit se povídáním o jazzu. Z jejich interpretace dýchá ona sladká vůně svobody a pokušení. Ovoce z rajských zahrad.

Vera Sourada, USA

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012