Bohuslav Brauner - zapomenutý chemik světové úrovně

Bohumil Tesařík 9 2015 Dějiny česky

Významný český vklad do pokladnice světové chemie představuje Bohuslav Brauner

(Slavný ruský chemik Mendělejev před smrtí v roce 1907 údajně prohlásil: "Svou periodickou  tabulku prvků pak odkazuji Braunerovi")

"Poznávat lidi, jejichž osud a dílo došly dovršení, je samo o sobě víc než dokument nebo román života, je to spíš příklad". (Karel Čapek)

"Nejdůležitější a nejzajímavější  vědecké objevy jsou ty, které nelze předvídat". (Pjotr Kapica)

"Obtíž ve vědě je často méně v tom, jak něco objevit, jako v tom, uvědomit si,  že to, co jsme udělali, je objev". (John Desmond Bernal)

"Je pozoruhodné, čeho můžeme dosáhnout, když nám nezáleží  na tom, komu budou přičteny zásluhy". (Harry Truman)

"Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky". (Jiří Žáček)

"Jakýpak génius? Poctivě jsem celý život pracoval, to je ten génius! (Dmitrij Ivanovič Mendělejev)

Posouvat hranice lidského poznání, odhalovat nové přírodní zákony a hledat způsoby jejich využívání je tvrdou, náročnou a vyčerpávající činností. Byli to vždy jedinci, osobnosti, kdo v dějinách určoval pokrok lidstva, především v oblasti vědy a techniky. Bohužel, mezi  ostatními přírodními vědami se dnes ve vydávání životopisných prací stala opomíjenou oblastí chemie a tak se Bohuslav Brauner, vedle Jaroslava Heyrovského (1890-1967), Emila Votočka (1872-1950), Otto Wichterleho (1913-1998) a Antonína Holého (1936-2012), největší postava tohoto oboru u nás, pomalu stává již téměř zapomenutou osobností. Svědčí o tom i skutečnost, že letošní  160. výročí jeho narození a 80 let od úmrtí, proběhly téměř bez zájmu veřejnosti včetně odborné.

Profesor Brauner se zabýval mimo jiné také chemií lanthanoidů , tehdy "exotické" skupiny 14-ti kovových prvků ležících v periodické tabulce za lanthanem, tehdy zcela bez perpektivy jejich praktické aplikace. Až v současné době našly rozsáhlé technické využití v elektrotechnice, energetice, osvětlovací technice, sklářství a keramice či metalurgii (připomeňme z konkrétních aplikací luminofory pro barevné obrazovky, optické lasery, leštící prostředky na speciální skla, moderátory jaderných reaktorů, supravodivé materiály, slitiny pro silné permanentní magnety, katalyzátory  chemických procesů, úsporné žárovky etc.). Proto se stala tato osobnost zajímavou nejen pro chemiky, ale také pro širší okruh zájemců o historii vědy a techniky z jiných oborů,

 

Významný představitel české a evropské anorganické chemie, badatel a pedagog, univ. prof. PhDr. Bohuslav Brauner se narodil 8. května 1855 v Praze jako poslední ze čtyř dětí v zámožné rodině zemského advokáta již s "chemickou krví", jak sám o sobě napsal. Od mládí tíhl k přírodním vědám, zejména k chemii, a tak již v osmi letech měl vlastní domácí laboratoř. Jeho prastrýc z matčiny strany Kaspar Neumann (1683-1737) byl lékárníkem a profesorem chemie v Berlíně a patří mezi spoluzakladatele vědecké farmacie. Braunerův děd Dr. Karel August Neumann (1771-1866), guberniální rada a jeden ze zakladatelů "Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách", působil jako profesor chemie na pražské polytechnice a univerzitě a významně se zasloužil o rozvoj českého chemického (zvláště cukrovarnického) průmyslu. Jeho dcera Augusta Braunerová (1817 -1890), žena neobyčejně vzdělaná v přírodních vědách (což bylo tehdy naprostou výjimkou), amatérská malířka, hovořila několika světovými jazyky a bylo její zásluhou, že se jim  nadaný syn Bohuslav naučil již záhy v mládí (doma se mluvilo česky i německy a znalost francouzštiny a angličtiny byla samozřejmá), což mu později velmi prospělo při studiu odborné cizojazyčné literatury a četných cestách po Evropě a Americe. Navíc se ještě sám naučil azbuku a dobře hovořil rusky. To bylo důvodem, že se později stal jakousi spojnicí mezi západní a východní  vědou. Vzhledem k moderní  demokratické a benevolentní rodinné výchově se Brauner stal po celý život také stejně dobrým sportovcem jako vědcem. Při svém pobytu v Anglii se seznámil s tehdy ještě nepříliš známým kolektivním míčovým sportem fotbalem, jehož se po návratu do vlasti stal nadšeným propagátorem. Vedle tohoto sportu se aktivně věnoval cyklistice a lyžování. Psal do sportovní rubriky Národních listů nebo do vídeňského Handbuch des Bicykle. Díky především své charismatické matce se mohl již od mala setkávat s významnými osobnostmi tehdejšího pražského společensko-politického a uměleckého života a hosty ze zahraničí, kteří bývali častými návštěvníky v jejich domě. Bez zajímavosti není ani konec jejího života. Zemřela v říjnu 1890 při návštěvě dcer v Paříži a podle svého přání byla zpopelněna v krematoriu největšího pařížského hřbitova Pére-Lachaise - stala se tak vlastně prvním zpopelněným Čechem (vlastně Češkou). Zaznamenána je také až kuriozní přeprava urny přes státní hranice do Prahy. Její dcery Zdeňka a Anna ji uložily do krabice na dámské klobouky, se kterou cestovaly. Protože se tehdy ještě katolická církev stavěla proti ukládání uren s popelem zemřelých na hřbitovech, musely být ukládány jinde. Ani v tomto případě nedala pražská kapitula souhlas s uložením urny na Vyšehradském hřbitově do rodinné hrobky, natož se smutečním obřadem. Rodina Braunerů však byla mimořádně vážená a vlivná, takže se celá záležitost odbyla kompromisem. Urna byla uložena bez církevního obřadu a nad hrobem namísto kněze promluvil Vojtěch Náprstek, přítel Braunerových a jeden z prvních propagátorů pohřebu žehem u nás.

Braunerovým otcem byl nadšený vlastenec a vlivný staročeský politik, slovanofil a spoluorganizátor Slovanského sjezdu v Praze v revolučním roce 1848,  autor první formulace českých státoprávních požadavků vůči Rakousku (vyvazovacího zákona pro Království české), vídeňské vládě často velmi nepohodlný, nicméně uznávaný, poslanec  zemského sněmu i říšské rady JUDr. František August Brauner (1810-1880). Proslulé jsou jeho výroky, že "historie českého národa je historií velezrady proti Habsburkům" a "kdo chceš  vlasti vděk, přízeň doby nehledej". Sestrami Bohuslava byly malířka-krajinářka, grafička a knižní ilustrátorka, na svoji dobu jako žena "příliš samostatná, nekonvenční a nezávislá, mimořádně vzdělaná, talentovaná a půvabná"  Zdeňka Braunerová (1858-1934) a Anna (1856-1930), která měla literární sklony a  provdala se za známého francouzského spisovatele E. Bourgese. Starší bratr Vladimír (1853-1924) byl známým pražským právníkem (jeho dcera Jarmila se provdala za francouzského generála Pelé). Vychovatelem obou bratrů byl básník Svatopluk Čech (1846-1908). Braunerovou manželkou a matkou tří dětí (Bohuslava, Otakara a Mileny) se v roce 1886 stala adoptivní dcera (schovanka) chemika a astronoma univ. prof. PhDr. Vojtěcha Šafaříka (1829-1921) a Paulíny Šafaříkové (1836-1920), Ludmila-Lilly (1869-1921). Rodinému zázemí a soukromému životu protagogisty našeho vyprávění jsme věnovali  větší pozornost v porovnání s jinými životopisnými pracemi - jednak jsou zajímavé a souvislosti málo známé, ale zejména pomáhají  pochopit  kořeny a intelektuální zázemí jeho velkých vědeckých a pedagogických úspěchů a vlivu na další vývoj anorganické a analytické chemie.

 

Po maturitě na malostranském reálném gymnáziu v roce 1873 studoval Brauner anorganickou a analytickou chemii na pražské polytechnice (dnes České vysoké učení technické, ČVUT) u profesorů V. Šafaříka a F. Štolby a ještě jako posluchač uveřejnil svojí první odbornou práci  "O atomech a mocenství některých prvků, jakož i o pravidlech v číslech atomových" (1887). Současně byl zapsán také na univerzitě, kde tehdy přednášeli chemii němečtí  profesoři A. Lieben a E. Linnemann a fyziku rakouský fyzik a filozof  E.  Mach. Pro osobní neshody s některými z nich i snahou rozšířit si vzdělání a zdokonalit se v laboratorní technice také v zahraničí, odešel Brauner na jeden rok na univerzitu v Heidelbergu, kde jej velmi vlídně přijal do své univerzitní laboratoře věhlasný chemik té doby R. W. Bunsen (m. j. vynálezce po něm pojmenovaného laboratorního plynového hořáku).  Zde také poznal ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva (1834-1907), objevitele periodického zákona prvků (1869) a tvůrce periodické tabulky prvků (1870). Bylo to pro mladého Braunera životní a osudové setkání, ovlivňující jeho další práci a vlastně celý život. Po návratu do Prahy v roce 1880 předložil disertační práci a vykonal doktorské zkoušky (PhDr) z neoblíbené organické chemie; sám o tom napsal, že"odbyl doktorát" a zřejmě to myslel doslovně. Ještě téhož roku odjel do Anglie na další  dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Manchesteru u profesora Sira H. E. Roscoea (1833-1915).

Po návratu domů se stal asistentem (adjunktem) chemického ústavu české univerzity (1882), příštího roku se habilitoval jako soukromý docent analytické chemie, v roce 1890 se stává mimořádným a po dalších sedmi letech řádným profesorem analytické (rozborové) a anorganické (neústrojné) chemie na české univerzitě Karlo-Ferdinandově. Zasloužil se o realizaci výstavby nové budovy Chemického ústavu (nynější přírodovědecké fakulty UK) na Albertově, kde pak působil jako jeho ředitel až do odchodu na odpočinek roku 1925. Bývalo právem univerzitních profesorů, že po dosažení věku 70 let, který byl hranicí pro penzionování, mohli sloužit ještě  tzv. čestný rok (lidově se říkalo "edeljahr"). Pro Braunera je charakteristické, že tohoto práva nevyužil, ačkoliv se tehdy těšil velmi dobrému zdraví. Ještě ve svých 70 letech zahajoval sezónu na Slovanské plovárně. Během svého vysokoškolského pedagogického působení vychoval značný počet dobře připravených anorganických a analytických chemiků. Z jeho žáků a asistentů připomeňme jen několik jmen: Jindřich Křepelka, Alexandr Sommer-Batěk, Bohumil Kužma, Emil Švagr, Josef Švéda, Otto Pročke a Jaroslav Heyrovský, objevitel polarografie a budoucí nositel Nobelovy ceny za chemii. Od roku 1890 byl Brauner členem České akademie věd a řady dalších domácích vědeckých institucí. Cizina ocenila jeho vědecké dílo několika čestnými doktoráty na předních evropkých univerzitách, řádným členstvím v učených společnostech (American Chemical Society, Owens College Chemical Society aj.) i Řádem čestné legie Francouzské republiky. Jako člen Mezinárodní komise pro atomy, působil ve funkci předsedy odboru pro atomové váhy (hmotnosti). O jeho velkém mezinárodním renomé svědčí rovněž činnost ve sboru navrhovatelů na Nobelovu cenu za chemii. Po banálním nachlazení zemřel v nemocnici na Královských Vinohradech na oboustranný zánět plic 15. února 1935. Od listopadu 2013 jsou  manželé Braunerovi pohřbeni společně na starém hřbitově v Levém Hradci ležícím na území oblíbeného města Roztoky.

 

Ve své bohaté vědecké činnosti se prof. Brauner zabýval jednak otázkami anorganické a obecné chemie, jednak pracemi analytické povahy. Celých 40 let se věnoval studiu prvků vzácných zemin, jejich atomových hmotností, sloučenin a postavení v periodické tabulce prvků. Již v roce 1902 předpověděl  existenci dosud neznámého prvku s atomovým číslem 61, avšak  tehdejší  laboratorní  technika neumožňovala tento předpoklad experimentálně ověřit; stalo se to v USA až v roce 1974 (týmem Jacoba A. Marinského) a prvek byl nazván promethium. Sám nebo se svými žáky stanovil velmi přesně atomové  hmotnosti  ceru, lanthanu, praseodymu, neodymu, thoria, telluru a cínu.  Určitá váhavost ho připravila o objev světového významu. V letech 1881-1882 při pobytu v Anglii se mu podařilo rozložit vzácnou zeminu "didym" (v té době považovanou za prvek) na tři prvky. Jeden z nich byl již znám (samarium) , další dva byly zcela nové - Brauner je nazval praseodym a neodym, ale priorita jejich objevu byla připsána v roce 1885 vídeňskému profesorovi Karlu Aueru von Wolsbachovi, ačkoliv svoji studii  publikoval až po třech letech po Braunerovi. Již v 80. letech 19. století předpověděl existenci izotopů a v roce 1888 navrhnul používat jako základ relativních atomových hmotností  kyslík namísto dosud užívaného základu vodíkového. Tento návrh byl po jeho přijetí na Mezinárodním chemickém kongresu v Paříži v roce 1904  všeobecně zaveden a platil až do roku 1961 (dnes je výpočet relativní atomové hmotnosti založen na 1/12 hmotnosti izotopu uhlíku 12 C). Navrhnul zařazení nově objevených vzácných plynů do "nulté skupiny" a podporoval také Mendělejevův návrh zařadit beryllium do druhé skupiny. První na světě odhalil radioaktivní vlastnosti jáchymovských rud.  Roku 1875, kdy pracoval u profesora E. Macha, zjistil pomocí spektrální analýzy v jáchymovském smolinci neznámý prvek s neobyčejnou intenzitou záření; pro nepochopení rakouských úřadů se mu ho však nepodařilo izolovat. Dokázali to až později manželé P. Curie (1859-1906) a M Curie-Sklodowská (1867-1934). V roce 1903 publikoval v přírodovědném časopise Živa dva články o této problematice (Nové výzkumy o látkách radioaktivních, O látkách radioaktivních). Podílel se také na zpracování řady hesel "Ottova slovníku naučného".

 

Braunerovo obsáhlé literární dílo představuje zhruba na 170 vědeckých článků a publikací (německy, anglicky i rusky), jejichž je autorem nebo spoluautorem.Jen v období let 1877 až 1890 publikoval více než dvě desítky původních prací, jejichž názvy svědčí o mnohostranných zájmech tvůrce (O určování arsenu, O určování kobaltu, O fluorescenci, O atomové váze berrylia I a II, O volném fluoru,  Účinek kyanatanu stříbrného na isobutyl jodid, O účinku sírovodíku na kyselinu arseničnou, O základní jednici vah atomových I a II, O volumetrickém určování telluru aj.). Snad  jediným badatelským omylem bylo unáhlené ohlášení objevu nového prku austriacia v roce 1889. Do prestižního šestisvazkového díla "Hanhuch der  anorganischen chemie" (1904-1910) sepsal rozsáhlé kapitoly o stanovení  atomových hmotností  jednotlivých prvků; obsáhlé stati o prvcích vzácných zemin napsal do Votočkovy "Chemie anorganické" ve spolupráci se svým žákem, asistentem a posléze nástupcem a dalším významným vědcem světového formátu prof. Dr. Jindřichem Křepelkou (již v březnu po únorových událostech v roce 1948 byl jako politicky nespolehlivý postaven mimo službu a po roce ve věku 58 let penzionován); pro  studenty je určena "Analysa kvalitativní pro posluchače české university" (1919).

 

Největší přínos Bohuslava Braunera však spočívá především v tom, že byl jedním z prvních, kdo pochopil zásadní význam Mendělejevova zákona a periodické soustavy prvků pro chemii, a to ještě v době, kdy je vědecký svět přijímal chladně a skepticky. Jako jeho přesvědčený stoupenec a propagátor přispěl svými pracemi nemalým dílem k tomu, že se objevu dostalo uznání nejen u nás, ale také v západních zemích, kde díla slovanských badatelů mnohdy nenašla příznivou odezvu. Velmi zajímavá a poučná je stať, kterou Brauner napsal v roce 1907 při příležitosti Mendělejevovy smrti do časopisu "Pokroková revue". Cenná je nejen jedinečným zhodnocením významu Mendělejevova díla, které zde podal jako jeho dlouholetý přítel a pokračovatel, ale i mistrným pohledem na vývoj a tehdejší stav chemie. Esej je zájemcům dostupná v knížce "Dopisy Dmitrije I. Mendělejeva českému chemiku Bohuslavu Braunerovi" (Technicko-vědecké vydavatelství, Praha 1952). Přátelské vztahy Mendělejeva a Braunera se neomezily na pouhou výměnu dopisů, ale byly dotvrzeny i dvojí návštěvou Braunerovou v Petrohradě a Mendělejevovým pobytem v Praze. A že to nebyly jen formální návštěvy, ba právě naopak, je patrné z každé řádky Braunerových vzpomínek.

Při příležitosti 150. výročí Braunerova narození vydala Česká pošta v roce 2005 podle návrhu O. Kulhánka vícebarevnou známku s jeho portrétem v nominální hodnotě 7,50 kč. Od roku 2013 uděluje katedra anorganické chemie Přírodovědecké fakulty UK interním studentům magisterského oboru Anorganická chemie za vynikající studijní výsledky a mimořádné badatelské počiny Braunerovo stipendium. Odlišná výše této odměny se pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun.

Poznámka:

Vzhledem k velkému objemu použité a další doporučené knižní a časopisecké literatury a odkazů na internetové stránky je jejich seznam pro eventuální zájemce k dispozici prostřednictvím redakce u autora.

Bohumil Tesařík

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012