Vladimír Jerry Jirák - Vzpomínky

-red- 6 2015 Naši ve světě česky

 

Začalo to 10. března 1948, v den, kdy zemřel záhadným způsobem Jan Masaryk, když jsem se rozhodl opustit Československo. Překročili jsme s kamarádem hranice ještě téhož večera a vstoupili jsme na německou půdu 11. března. Tak začala moje odysea v cizině, která trvala padesát let. Nebyla to žádná legrace a bylo nám truchlivě u srdce, opouštíme svoji rodnou vlast a kdovíkdy se vrátíme. Tenkrát jsme si ještě říkali kdy, třebaže jsme měli říci, zda se vrátíme. Záchytné tábory po Německu nám poskytly byt a stravu a tam jsme čekali, kdy vyemigrujeme z Německa ven, protože oni nás tam natrvalo nechtěli a snažili se nás zbavit co nejdříve. Po nějakém čase jsem se dostal nejdříve do Francie, kde jsem byl vězněn za ilegální přechod hranic (ale to je zase jiná kapitola) a posléze do Lucemburska, kde jsem se pomocí místních skautů usídlil a dostal práci na staveništi. Odtamtud se však nedalo emigrovat, jen z Německa. Všichni chtěli emigrovat do Ameriky, ale byla zde určitá kvóta emigrantů za rok a ta se brzy zaplnila. K tomu ještě byl vydán zákon, že jestliže jednotlivec se 1. 1. 49 nacházel na německé půdě, tak nemohl emigrovat. A já byl v Lucembursku, tak jsem se rozhodl vrátit se do Německa a dostat emigraci odtamtud.

Když jsem byl s československou skautskou výpravou v roce 1947 na skautském jamboree ve Francii, seznámil jsem se tam s pánem, který byl ředitelem skautské „kapely“ (drum and bugle corps) z města Madison, Wisconsin. Jmenoval se C. H. Beebe a ten mi poslal dopis s ochotou sponzorovat moji emigraci do USA. Na americké komisi v Baden-Badenu mi však bylo řečeno, že nemohu dostat emigrační povolení vzhledem k výše jmenovanému zákonu, a abych se ucházel o emigraci do jiné země a byla zde jmenována Brazílie, Ekvádor i Argentina a Austrálie. Tam se prý člověk dostane velice snadno a emigrační procedura netrvá dlouho. Za účelem dostat se do Austrálie, kterou jsem si z těch jmenovaných zemí vyvolil, musel jsem jet do soustřeďovacího tábora Dietz, kde se emigrační postup konal. Jak mi bylo řečeno, netrvalo to skutečně dlouho a za měsíc to bylo všechno vyřízené a jeli jsme do jiného tábora na severu Německa v městě Aurich a odtamtud jsme se za pár dní konečně nalodili na na loď, která měla hezké jméno Nelly a ta nás dopraví do Austrálie.

Dne 22. listopadu 1950 odrážíme od evropského pobřeží se smíšenými pocity na Nelly do našeho příštího domova: Austrálie. Celková plavba trvala více než měsíc a proplouvali jsme Suezským kanálem a třebaže byl listopad, tam všude bylo horko. Příhody na lodi by zabraly několik kapitol, ne-li celou knihu od chvíle, kdy jsme dostali první ananas v Port Saidu od prodavačů na lodičkách a jak jsme ani nevěděli jak to rozkrojit, až po prodavače v Ceylonu, kteří obchodovali s figurkami slonů, tak typickými v této zemi a moc drahými na naše poměry. Loď Nelly byla emigrantská loď a byly tam všechny možné národnosti: Němci, Poláci, Ukrajinci, Maďaři, Litevci a jiní. Stýskalo se nám po domově, obzvláště o Štědrém večeru, který jsme prožili na lodi.

Náš cíl bylo Sydney, třebaže jsme obeplouvali jižní cíp Austrálie a mohli přistát v Melbourne. Do Sydney jsme dorazili 30. prosince, ke konci roku, ale tam byla úžasná vedra, protože Austrálie je země protinožců. Červenobílá vlajka se zatřepetala na stožáru: lodivod na palubě. Na loď s ním už přišla komise australských emigračních úředníků a lékařů, každý dostal razítko do pasu. Konečně vidíme známý sydneyský most, který podplouváme. Za chvíli se blížíme místu, kde přistáváme. Na přístavní hrázi stálo množství lidí, třebaže byla už noc a ti na nás začali volat, když se Nelly blížila. Konečně stojíme těsně a kotva padá. Lidé se začínají hledat, je tu též hodně Čechů, kteří nám začínají vykládat, jaké to tu je, celkem neveselé vyprávění. Konečně po půlnoci jdeme z lodi a jedeme vlakem, který vyjel až po půl druhé. Vylodění bylo snadné, nikdo z nás neměl množství zavazadel. Spíme ve vlaku a asi v 8 hodin ráno přijíždíme do města Bathurst a jsme, jak jsme později zjistili, ve státě New South Wales. Záchytný tábor Bathurst je umístěn na loukách mezi lesy. Jsou tu sruby, ale většinou stany, kde jsou vždy ubytováni čtyři lidé. Spíme na polních lůžkách, je horko, mouchy, nebo nějaký hmyz štípe, no dost neobvyklé prostředí, úplně jiný ráz než naše louky v Čechách. Podivné zvuky australských zvířat zaznívaly ze všech stran, jeden byl, jako by se někdo smál a snad i nám vysmíval. Později jsme zjistili, že to byl australský pták kookaburra, jenž vyluzuje zvuky podobné smíchu. (Hear kookaburra laughing?)

Ráno jsme šli do jednoho srubu, který byl zařízen jako jídelna a tam nám dali velice dobrou snídani. Už tenkrát jsme zjistili, že pokud se jídla týče, jistě se nebudeme mít v Austrálii špatně. Jídlo nám bylo servírováno třikrát denně a nejdříve jsme si nemohli zvyknout na australský čaj, který se pije s mlékem, kdepak citron, a káva vůbec ne. Teprve později jsme zjistili, že se tu káva sice též pije, ale nebyla dobrá a byla dělaná z nějaké konzervy a nějak mi připomínala válečnou meltu u nás doma. Tak jsme si pomalu zvykali na australský čaj.

V tomto táboře Bathurst (severozápadně od Sydney) jsme strávili mnoho času čekáním na vyřízení formalit, které nás odporučí do našich příštích pracovišť. Zapomněl jsem se zmínit, že jsme udělali s australskou vládou už tenkrát v Německu jakousi smlouvu, že oni nás tam přepraví zdarma do Austrálie a my za to podepíšeme smlouvu, kde se zavážeme na dva roky pracovat tam, kam nás australské úřady odporučí.

Z mého deníčku, který jsem si vedl, uvádím jeden případ, kdy v neděli jsme trochu vyspávali ve stanech, než nastane úžasné horko a ráno nás budí zpěv. Tedy jeden Ukrajinec, blázen, každé ráno zpívá. Dělá ze sebe poustevníka a ráno vždy vyleze asi 150–200 metrů od stanů na kopečku na strom a zpívá různé pobožné písně. A to každý den v 6 hodin ráno. Pracuje v táboře a peníze vůbec nebere.

Devatenáct dnů po přistání v Sydney mám všechno vyřízené a posílají mě do Melbourne, kde budu pracovat v továrně na konzervy H.J.Heinz & Co., Richmond, Victoria. Odjíždí spousta lidí, jednak na česání ovoce (samotné ženy, bezdětní manželé atd.) a do konzervárny nás jede 50. Celá výprava pracovníků odjela vlakem do jiného tábora Bonegilla u města Albury na druhé straně hranic NSW, tedy ve Victorii. Tam jsme prožili dalších 10 nudných dnů, než jsme mohli nastoupit další transport do Melbourne. Horka byla obrovská, ale hned vedle tábora bylo obrovské jezero, a protože nebylo nic jiného na starosti, prodleli jsme u toho jezera většinu našeho času. Město Albury bylo moc daleko a žádný autobus tam nejezdil, jen úřední auta z tábora. Měli tam však místní kino, ale tam se nedalo vydržet, protože bylo horko.

Učil jsem se anglicky už doma, a jelikož jsem měl tyto základy, byl jsem často povolán dělat neoficiálního tlumočníka. Dne 23. ledna, v den mých narozenin, jsme byli ještě v Bonegille a přijel transport imigrantů z lodi Fairsea, téměř 1900 osob a pozítří měla přijet Liguria, která vyplula dva dny před Nelly, ale někde se zdržela v bouřích na moři. 30. ledna, měsíc po přistání v Sydney, nás konečně dopravují na nádraží a vlakem jedeme do Melbourne, což je velkoměsto na jižním cípu Austrálie. Znaje trochu anglicky, pomáhal jsem imigračnímu úředníkovi v Melbourne s vyřizováním papírů.

Autobus nás zavezl přímo do Fishermens Bend Hostel v Port Melbourne. Hostel je tábor pro pracovníky a tam jsme poprvé viděli baráčky z vlnitého plechu, což je australský vynález a používá se všude. Jsme blízko přístavu a vidíme veliké lodě, ale je tu nesnesitelné horko. Baráky jsou rozděleny na místnosti, kde bydlí dvě osoby. Dostal jsem se k nějakému Polákovi, který byl momentálně v práci. Byl tam hrozný nepořádek a musel jsem to trochu upravit.

Zápis z deníku: „V 5 hodin dostáváme svačinu, protože jsme neobědvali, a v 6 večeři. Dobrý čaj s mlékem. Nají se tu člověk více než v Bonegille. Potkávám ostatní známé. Někteří si na práci naříkají, druhým to nic nedělá. Uvidíme, zítra přijde employment officer a možná večer už půjdu dělat. Zapsal jsem se totiž už v Bathurstu na noční šichty, a za 40hodinový týden dostanu 9 liber a 3 šilinky. Z toho musím zaplatit 3 libry za byt a stravu v hostelu. (Tenkrát byly ještě libry podle anglického způsobu, dnes australské platidlo je australský dolar.)

Večer nastupuji do práce pro továrnu na konzervy H.J.Heinz, kde nám vysvětlují, že můžeme jíst v závodní jídelně na dluh a bude nám to strženo z platu. Též nám dávají pracovní overally, které zadarmo každý týden vyperou. Další zajímavostí nám byla sdělena, a to, že kdo přijde po celý týden včas do práce, dostane bonus 10 šilinků.

Začátky práce v továrně nebyly zrovna růžové, kdy moje první práce byla umývat podlahu. Další dny, kdy začala sezona rajských jablek, byla úplně odlišná. Dostal jsem dobrou, ale mokrou práci: bedničky s rajčaty jdou na běžícím pásu až ke mně. Ta se vyklopí do vody, což trochu stříká, a prázdná bednička jde zase dál. Rajčata jdou zase pásem dál, bez vody ovšem, kde se ručně třídí atd. Kromě toho mám na starosti všechny ty knoflíky, kterým se ten celý podnik spouští a zastavuje. Ráno v 7 hodin jsem byl celý mokrý, přestože jsem měl gumové holínky a zástěru.

Není to těžké, ale jsem mokrý a ruce mám poškrábané, potlučené a plné třísek. Konečně mi dali rukavice, takže ruce mám trochu chráněny. Tehdy jsem zjistil, že emigrace skutečně není legrace.

Ano, každý začátek je těžký, pracovat v noci a spát ve dne v plechovém baráčku, který se v australském horku rozžhaví jako pec. Často jsem během dne nemohl spát a v noci jsem byl unavený a pil jsem instant kávu Nescafe, která tam byla k dostání, jen abych se udržel. Přitom moje duševní rozpoložení bylo takové, že jsem stále vzpomínal na zem, ze které jsem musel odejít, kde jsem se nemusel vydávat takovým štrapácím jako zde. Tady jsem vlastně poznal těžší práci poprvé. Vzpomínal jsem na svoji sestru, která byla jediná pozůstalá z mé rodiny, vzpomínal na všechny svoje přátele a známé a na dívky, které jsem tam zanechal. Kdy, a jestlipak se s nimi všemi ještě uvidím? Takové neveselé myšlenky mi chodily hlavou téměř ustavičně a vím, že mnoho mých českých přátel mělo podobné myšlenky. Byli jsme zde na konci světa v Austrálii, o které jsme předtím neměli ani ponětí, ani jsme vlastně nevěděli, kde Austrálie je a dnes jsme zde a ani nevíme, jaká bude naše budoucnost. Zda se tu zabydlíme a usadíme, nebo zda se vrátíme domů? Politické zprávy tenkrát byly neutěšené a nějak nás to moc nepovzbuzovalo. No, jednou jsme tu v Austrálii a musíme se s tím smířit a snažit se udělat ten život na protější polokouli u tzv. protinožců příjemný, jak jen můžeme.

My Češi máme divnou povahu, že když se někam dostaneme, tak nikdy nejsme s tím, co máme, spokojeni a rádi bychom měli něco lepšího. Jak se říká „tráva je vždy zelenější na druhé straně plotu“ (americké přísloví). Tak také práce v konzervárně se mi zdála jaksi nehodnotnou. A pak ty noční šichty, i hledal jsem něco „lepšího“ ovšem muselo to být v rámci mé smlouvy (2 roky pracovat pro vládou doporučená zaměstnání).

Snažil jsem se dostat práci jako číšník (byl jsem v Praze vyučen číšníkem). Vzali mě na zkoušku, ale nebylo to takové, jak jsem si představoval. Předně zde byla překážka, že jsem neuměl dobře anglicky. A i kdybych uměl, australská hantýrka a přízvuk byly velkou překážkou. Mnoho lidí však mluvilo v restauraci dobrou angličtinou, a tak jsem poměrně dobře zapsal jejich objednávky jídel. Horší to bylo s vyúčtováním. Tenkrát australská měna byla v librách, která měla 20 šilinků a šilink měl 12 pencí. Snažte se to sečíst a odečíst a násobit ve tmavé hlučné restauraci a v rychlosti předložit hostu účet! Dopadlo to tak, že jsem za 14 dní práce udělal v tomto účetnictví tolik chyb, že mi to bylo strženo ze mzdy a já de facto žádnou mzdu nedostal. Tak to byl konec mojí číšnické kariéry v Austrálii.

Moje příští práce byla v malé továrně na tabák. Tenkrát si totiž australští kuřáci balili svoje cigarety. K tomu měli zvláštní cigaretové papíry, které byly určitých rozměrů a prodávaly se v bloku. Tabák byl v plastickém balíčku. A tento tabák musel procházet určitou procedurou, která se jmenovala aromatizace. Na běžícím páse už natrhaný tabák se stříkal touto aromatizací, pak ručně natřásal a pak šel do balírny. Tato práce ovšem též netrvala moc dlouho.

Další moje zaměstnání bylo v melbournské nemocnici RMH (Royal Melbourne Hospital), kde mě přijali jako kuchařského pomocníka. Pracovní úřad mi dal na vybranou: továrna na sušenky nebo nemocnice. Nemocnice to vyhrála. Po číšnickém fiasku toto se mi zdálo skoro přijatelnější a bez finančního rizika, které jsem měl předtím. Jako v předešlém podniku i zde v nemocnici už pracovali Češi a v kuchyni jich bylo několik. Snažil jsem se přizpůsobit této práci, která mi byla trochu příbuzná, protože jsem kdysi chodil do hotelové školy a kuchařství bylo jedním z předmětů. Nebylo to tam špatné, pomalu jsem se začal učit. S pomocí trpělivých australských kuchařek a dietářek, které toto oddělení vedly, jsem se zdokonaloval v oboru a dosáhl takového stupně, že se odhodlali poslat mě na zdokonalovací kuchařský kurz. Ten se konal v jedné kuchařské škole a byl určen pro vojáky, řízený šéfkuchařem, který byl Němec. To trvalo 6 měsíců a jako absolvent jsem získal mnoho znalostí v tomto oboru. Pokračoval jsem v zaměstnání v nemocnici po několik let.

Moje korespondence s pánem v Americe, který mě sponzoroval, když jsem byl ještě v Německu, neustávala. Vždy mi nabízel, že se mohu pokusit vyemigrovat do Ameriky z Austrálie. To se mi však tenkrát nezdálo, protože to tam bylo už trochu veselejší, začínal jsem se zabydlovat, získal mnoho přátel mezi místními Čechy a moc se mi líbila jedna dietářka, která se jmenovala Phyllis. Tak jsem panu Beebe z Madison WIS pravidelně psal, ale o výjezdu z Austrálie se nezmiňoval.

Musím se přiznat, začalo se mi to v Melbourne líbit. Všechny ty začáteční nesnáze mi pomalu vymizely z paměti a pomocí nových přátel jsem konečně zase začal žít. Dokonce jsem se včlenil do jedné malé kapely, kde potřebovali basistu (hrál jsem už doma v Praze). Narychlo jsem si musel opatřit nástroj, ale vyplatilo se to, protože jsem si hudbou později vydělal dost peněz. Tato malá skupina sestávala z dvou Lotyšů a dvou Čechů včetně mě. Hráli jsme v německém soukromém klubu každý víkend. Měli jsme tu výhodu, že během našeho pobytu v Německu jsme se naučili všechny běžné německé písničky a mohli je úspěšně předvést publiku. Tak dva Lotyši a dva Češi hráli pro Němce. Naše skupina se zdokonalovala a dostávala nabídky do jiných podniků a dokonce jsme jednou vystoupili v televizi, která zde byla v zárodku. Samozřejmě náš repertoár se neomezil na německou hudbu, ale hráli jsme i současné americké šlágry.

Život se mi zdál spokojenější, už jsem dávno nebydlel v hostelu, ale v soukromí a s Phyllis jsem se dokonce odhodlal na moje první dostaveníčko. Zde v Austrálii jsme byli nazýváni „New Australians“ a samozřejmě to byla kasta pro sebe. Dietářky byly o mnoho stupňů nad námi a bylo to skoro nemyslitelné, že by se některá z nich spřátelila s N.A. Nemyslitelné se však stalo a my jsme se stali přáteli. Sem tam jsme šli do kina a byl jsem představen jejím rodičům. Měli letní chatu východně od Melbourne blíže městečka Healsville a tam mě brali na neděli. Bylo to hezké přátelství, ale nic víc, australské dívky jsou divné. (Phyllis později odjela do USA, vdala se a dnes je už babičkou, bydlí ve východním státě Maryland a o Vánocích si píšeme.)

Po několika letech v Royal Melbourne Hospital jsem toto zaměstnání opustil a stal jsem se průvodčím na tramvajích a posléze mě vycvičili na řidiče autobusů. Nevím, jak jsem se vlastně k tomu dostal, protože při prvním pokusu na řidičskou zkoušku jsem propadl a musel opakovat, ale v životě a v Austrálii se stává mnoho zázraků. Autobusy byly staré anglické a dalo to fušku se to naučit, ale povedlo se mi to, a i to vybírat jízdné. Na vše jsem si zvykl.

Pan Beebe z Ameriky v dopisech vybízel, zda ještě myslím na to přijet do Ameriky. Odolával jsem mu dlouho, až jednou v roce 59 jsem se odhodlal, že do té Ameriky pojedu. Nevím, čím jsem byl tenkrát znepokojen a co mě přinutilo k tomuto rozhodnutí, asi něco o té trávě na druhé straně plotu. Pan Beebe poslal příslušné papíry, já měl už dost našetřených peněz na cestu, americký konzulát mi během asi 3 měsíců vystavil příslušné povolení. Bylo to těžké opustit prostředí přátel, toto příznivé prostředí, které jsem si musel těžce vybojovat. Život však musí jít dál, byl jsem ještě svobodný, ale už ne nejmladší, a v Austrálii jsem si nemohl najít družku životem. Ne, že by tam nebylo dost dívek (ale také nebylo, mužů tam vždy byla převaha), ale nějak jsem nikdy nenalezl osobu, se kterou bych chtěl strávit zbytek života.

Tak jsem jednoho dne opouštěl Melbourne a na nádraží se se mnou přišlo rozloučit asi dvacet přátel. Bylo to dojemné, vlak mě dopravil do Sydney, odkud vyplula loď Orsova do Ameriky, kde nastala další etapa mého života.

Devět let v Austrálii bylo za mnou, jaký bude asi život v Americe...

 

Vladimír Jirák

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012