Sbohem, Lanďáku!

Venda Šebrlová 10 2014 Aktuality česky

Nikdy jsme se nepotkali, ale určitě by mě rozhodila jeho halasná upřímnost a zvědavost. Neměl zábrany, nikoho se nebál a klidně poslal každého do prdele.

Neměla jsem tu čest s ním mluvit. Alespoň jsem mu v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí  poděkovala. Měl na rakvi krásnou bílou kytici, spoustu květin na ledové podlaze. Lidé seděli v lavicích už dávno před začátkem obřadu, aby dobře viděli. Já jsem tam byla jen pár minut...

Stála jsem před rakví a myslela na člověka, který všechnu svou životní sílu rozhodil mezi lidi a na konci života už neměl pro sebe nic. Nic. Umřel prý během pár minut. Doufám. Moc bych mu to přála.

Když jsem odcházela z kostela, začali přicházet Landovského kolegové. Byli tam také novináři i fotografové a na rozdíl od jiných akcí  spolu nehalasili a na schodech kostela byl pořádek.

Viděla jsem pak reportáž z průvodu, kvůli kterému byla blokovaná jedna z hlavních pražských křižovatek na Karlově náměstí. Několik set lidí v černém šlo za velkým pohřebním vozem. Jeden z mužů hrál na klarinet jazzovou hudbu.

A to mě rozbrečelo. Jestli se major z nebe díval, určitě se mu rozloučení líbilo. Sluníčko a ta muzika...

Venda Šebrlová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012