Sochař

Lidka Lojdová 8 2014 česky

Mou tělesnou schránku léta modeloval jeden vynikající sochař. Ke své práci používal kvalitní sochařský materiál: cukr, vejce, máslo, sádlo, slaninu, mouku, rýži a podobně. Den co den míchal svou dřevěnou špachtlí neodolatelné lahůdky, a tak, díky svému umění, začal postupně měnit mé externí vzezření. Pod jeho rukama jsem se rozrůstala do všech světových stran. Vznikalo krásné dílo. Vypadala jsem jako krajina plná výstupků, romantických zákoutí a prohlubní.

 

To byl líc. Avšak rub tohoto počínání se ukázal být závažný. Začala jsem se vážit. Všichni si mne vážili, ale nemysleli to vážně. Bylo to až na pováženou, kolik jsem vážila. Když to dnes zvážím, zvážním.  Nevážně to brát ani nejde. Člověk musí být odvážný, aby se odvážil s takovou váhou žít. Můj sochař ze mne vytvořil světový unikát. Skulpturu, které by byly i ty největší podstavce v galeriích umění malé. Jen si představte! Pohled zpředu: malá hlava ověšená soustavou lalůčků a laloků připomínajících trs banánů. To vše umístěno na dvou vzdušných  balonech, spočívajících na obrovské klenbě výstavné kruhové laboratoře, určené k realizaci procesu trávení. Genialita sochaře byla prokázána tím, že klenba nebyla umístěna vertikálně, ale horizontálně, takže ze sochy vyčnívala a pravda, poněkud ji ohrožovala, že se při neopatrném zacházení překotí. Pohled zezadu pak skýtal výhled na bytelnou a spolehlivou základnu pro případ sezení, ať už z jakýchkoliv důvodů. Nožky pak jako silné jónské sloupy. Celkový pohled prostě sen každého muže, natož pak milence. Věstonická Venuše by dostala mindrák, kdybychom se potkaly.

 

Ovšem všeho do času. Co bych to byla za féminu, kdybych se alespoň jednou za rok nepodívala do zrcadla. A hle! Zrcadlo mi bylo malé!!! Sice se mi omluvilo, že mi nestačí, že ho můj obraz daleko přesahuje, a já, ješita, jsem se v tom okamžiku definitivně rozhodla, že nebudu dojídat.

 

Abych Mistra neurazila, rozdávala jsem tajně zbytky jídla zvířectvu v zahradě. Za krátký čas se gurmetské sklony živočichů projevily. Ve chvíli, kdy jsem zjišťovala, že kráčím s váhou dolů, vidím z okna obézního kosa, jak chce vzlétnout nahoru. Vzápětí jsem zahlédla obézní veverku, pod kterou právě praskla větev borovice vejmutovky. Dokonce se v mém zorném úhlu objevil motýl, který se toužebně a marně snažil přeletět z kytky na kytku.

 

Ani jsem si nevšimla, že situaci v zahradě sleduje také sochař. Asi už mohu prozradit, že sochař byl kuchař. Když uviděl, co způsobil, zahodil špachtli, vypnul varnou desku a prchnul do dáli. Jedna slepice na přilehlém dvorku mu chtěla zamávat, ale neuzvedla křídlo. Léta o něm nikdo neslyšel,  ani ho neviděl. Až jednou, když už jsem poztrácela všechna kila a vypadala jako opuchlý žebřík, jsem ho zahlédla, jak před sebou kutálí své poslední kuchařské dílo.

 

Aby nedošlo k nedorozumění, mistrů kuchařů si velice vážím. Život by nám bez nich tolik nechutnal. Je jenom na nás, abychom se nepřežírali. Že!?

Lidka Lojdová

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012