Budeme mít dětsko-seniorský koutek

-ES- 3 2014 Ostatní česky

 

Slunéčko a mraveneček

Polámal se mraveneček,

slunéčko má sedm teček.

Pod tečkami červená,

mraveneček zelená.

Za pár dnů zas bude zdravý,

se slunéčkem kamarádí.

Půjdou spolu do kina,

na Charlieho Chaplina.

 

Včera mi někdo poslal na e.mail 80letou ženu jak nádherně zpívá v jakési soutěži a jak porotci i diváci kolem ní šílejí nadšením. Není to pro mě nic nového. Už v roce 1983, kdy se mi nedopatřením povedlo dostat se na chvíli za železnou oponu, jsem v londýnském Hyde Parku viděla skupinku starších žen, jak sedí na trávníku a zpívají své oblíbené písně. A kolem tleskali diváci. Byla jsem v té době mladá, ale líbilo se mi to.

Dnes je mi sedmdesát a protože zpívání je moje jako psaní, u mé chatičky v Brdech se k táboráčku scházejí lidé z okolních chat, kteří už dávno původní ohniště zaměnili za grily nebo bazény. Přidávají se ke zpěvu starých trampských, country i lidových písniček, opékají si s námi buřty a přinášejí dřevo na oheň a sem tam i láhev vína.

Také se hodně mluví o tom, že obyvatelé stárnou, že přibývá důchodců, že si mladí se starými nerozumí atd. Asi jak kde a kdo. Já mám báječná vnoučata. Dokonce mne na rozdíl od mých dětí (které vědí všechno líp) neodsuzují za to, když se jich zeptám na nějaké technické věci kolem počítačů a mobilů a ochotně mi to předvedou. A což teprve moje malá pravnučka Magdička, která je šťastná, když jí ukážu fialky a petrklíče kolem chaty nebo žížalu či pavouka.. A jakoby snad za odměnu se mne pak zeptá: babičko, vidíš, že už mi roste tělo?

S láskou vzpomínám na svou babičku, která se narodila v roce 1890. Chodila na venkově do obecné měšťanky a psala křídou na tabulku, jak bylo tehdy běžné. Ale naučila se číst, psát a počítat, což se o mnohých mladých lidičkách dneska říci nedá (což není jejich chybou). Své vzdělání doplnila knihami, byla velikou čtenářkou. Až do její smrti v jejích devadesáti letech se s ní dalo mluvit o všem kolem nás – o historii, o politice, o vesmíru. A s dětmi z celé rodiny měla krásný vztah. Mému poslednímu děťátku, byl mu tehdy asi rok, když kolem její postele cupital, klopýtal a funěl námahou, neřekla jinak než ty můj malý pacholíčku a samozřejmě ho láskyplně hladila.

Takže staří a malí, to asi nebývá problém. Děti jsou rádi, že mohou své děti odložit svým rodičům, ti se jim rádi věnují a malé děti je také mají rády.

Trošku horší je doba kolem puberty, to všichni rodiče znají…výstižně je to popsáno v knize Betty McDonaldové Co život dal a vzal, kde píše, že posílá svou pubertální Imogenu k příbuzným do Austrálie a prosí, aby ji vrátili, až jí bude třicet.

Měla jsem to štěstí, že moje dcerunka, jíž puberta postihla už v osmi letech, a bylo to opravdu náročné pro nás obě, skončila už v osmnácti, neboť porodila mého prvního vnoučka Davídka.

A  jelikož byl narozen trochu předčasně a dali ho do inkubátoru, brečela mi do telefonu řka: Mami, copak ty nevíš, jak je to hrozné, když mámě vezmou dítě?

A tak jsem se rozbrečela taky a pak už jsme byly zase kamarádky jako před deseti lety,

Chci tím tady naťuknout otázku, zda-li jsou opravdu tak hrozné problémy mezi generacemi.

Prosím, napište svůj názor.

Dnes přidám pár perliček, které mi přišly poštou a pro děti obrázek s básničkou:

Jak vidí děti svoje prarodiče

  • Babička byla v koupelně a, jako už hodněkrát předtím, nanášela si na tvář mejkap pod pátravým okem své vnučky.  Když si konečně babička namalovala rty rtěnkou, vnučka ji upozornila: "Babi, zapomněla jsi políbit toaletní papír na rozloučenou!" Asi už do smrti si budu vždy vzpomínat na její ponaučení pokaždé, když si budu malovat rty.
  • Můj vnouček mi pogratuloval k narozeninám a zeptal se: "Jak jsi vlastně stará?"  Přiznala jsem, že 80. Chviličku byl zticha a pak se zeptal: " A to jsi začala od prvního roku?"
  • Babička uložila vnuky ke spánku, oblékla si staré tepláky a volnou blúzu a začala si mýt vlasy.  Za chvíli dělaly děti takový rámus, že s nimi babi ztratila trpělivost.  Otočila si ručník kolem hlavy a vpadla na ně, položila je zpátky do postele a varovala je, aby už byly zticha.  Když odcházela, zaslechla tříletého chlapce,  jak se ptá roztřeseným hlasem: "Kdo to byl?"
  • Babička vyprávěla vnučce o svém mládí.  Jak bruslili na rybníku, v zahradě se houpali na houpačce z pneumatiky, která visela se stromu v jejich zahradě, v lese sbírali maliny."  Vnučka, s očima doširoka otevřenýma, byla chvíli zticha a pak si posteskla:  "Škoda, že jsem tě neznala dříve!"
  • Vnuk dědu překvapil otázkou: "Víš čím se ty a Bůh podobáte?"  Sebevědomí dědovi náhle stouplo.  Ale jen než přišla odpověď: "Oba jste hodně staří!"
  • Vnučka důležitě psala na dědově psacím stroji.  Vysvětlila mu, že píše povídku.  "O čem to je?" byl děda zvědav.  "Já nevím, je neumín číst!"
  • Nevěděla jsem, že moje vnučka už umí rozpoznávat barvy a chtěla jsem je s ní procvičit.  Ukázala jsem na různé předměty a ona vždy správně pojmenovala jejich barvy.  Bavilo mne to, takže jsem pokračovala, až se vnučka sebrala a odcházela: "Babi, měla bys zkusit se některé ty barvy také naučit!"

Autor básničky je Mirek Seifert a kreslířkou Dagmar Broučková

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012