Politikon II

Zdenek Reimann 3 2014 Aktuality česky

Další dopis z Ukrajiny

(očima Zdeňka Reimanna a dopisovatelky z Kyjeva, paní Lagovské)

Anexe Krymu je opravdu násilným převzetím a je s podivem, jak novou ruskou taktiku řízené agrese generálové, ministři obrany a prezidenti zemí svobodného světa zbaštili: stačí poslat na cizí území vojsko bez označení příslušnosti. Nelze proti nim bojovat, nikam nepatří, tedy neexistují. Výsledek je ten, že Ukrajina o Krym přišla. Na vždy? Na jak dlouho?Krym byl k ruské říši připojen v roce 1783 a prohlášen knížetem Potěmkinem, milencem Kateřiny II., „ruský na věčné časy.“ Po druhé světové válce deportoval Stalin celý národ místních krymských Tatarů do středoasijských sovětských republik. Politické rehabilitace se krymští Tataři dočkali roku 1967 a v roce 1989 v době Gorbačovovy perestrojky se mohli vrátit zpět. Dnes jich žije na Krymu přibližně čtvrt milionu.Dar Ukrajince Chruščova vlastiPři příležitosti oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku daroval Nikita Chruščov v roce 1954 poloostrov Krym Ukrajinské SSR. Nepočítal s možností neexistence Sovětského Svazu. Ale snahy o návrat k Rusku se objevily ihned po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v srpnu 1991. Teď se navrátily. Obyvatelé Krymu spálili mosty do Kyjeva a Moskva je udržuje v nejistotě. Krymští Tataři se opět ocitli mimo svoji zemi, jen tentokrát se asi nemusejí stěhovat. Možná ale ano: mají ukrajinské pasy. Na Krymu dostanou práci a právo podnikat jenom držitelé ruských pasů. Jsou z toho zoufalí, o ruské občanství rozhodně nestojí a stěhovat se není kam.Co zbytku Ukrajiny se týče, té Kyjevské, kam Rusové zatím nemíří, je situace spletitá.

 

Naše korespondentka z Kyjeva El Lagovská píše:

V Žitomiru máme nejen volyňské Čechy, ale i ostatní národnostní menšiny. Největšíje polská, potom ruská, hebrejská, německá, řecká, gruzínská, arménská. Žijeme spolu odjakživa. V těžkých časech žádná menšina o exil nepožádala, nepřišlo jí to na mysl. Jsou tu prostě za ta léta doma a všichni koulí očima, že zrovna Češi se cítí ubližovaní a prý žádají o návrat „domů“. Kam domů? Možná zprávu o žádosti o přesídlení jen někdo vypustil jako osobní přání, nebo snahu na sebe upozornit. Pracuji v české menšině volyňských Čechů snad 20 let jako redaktorka českéhovysílání, jsem s nimi v denním styku a mám přehled. O ničem takovém nevím. Mluvit o návratu do Čech by brali jako plivnutí do tváře Ukrajině, která se k nim chová naprosto stejně, jako k jiným obyvatelům země. Jsme tu všichni. Ti, kteří zažili střelbu na barikádách. Ti, kteří všechno sledovaliv TV se zkamenělou tváří, ti, kteří vozili jídlo, léky nebo pneumatiky na Majdan.

 

Žili jsme vedle těch míst, kde explodovaly petardy, pozorovali jsme smečky čerstvě přivezených „titušek, “ spodiny přivezené z východní Ukrajiny. Kreščatýkem (kyjevská hlavní třída) stále plují informace o tom, kdo se stará o raněné, co je zapotřebí sehnat, zařídit, přinést. Abychom se ubránili neustále se vtírající myšlence na případnou válku s Ruskem, soustředíme se na nejdrobnější práce, které dávají pocit úniku. Jdeme na zahrádku zasadit třeba lilii, a ostříháme keříky. Ať se zelení a voní. Najdeme si příručku první pomoci, studujeme, jak zastavit krvácení a že se injekce dává do horní pravé části zadku. Děláme inventuru ve skříních a nepotřebné odneseme do nemocnice. Tam se chlapcům hodí leccos. Musíme se více věnovat dětem. Je třeba pochopit, že jim osud dal čuchnout k válce…K pouličním bojům. Čteme jim, častěji je objímáme, povídáme o světě dobrých a statečných lidí. Je třeba poslouchat dobrou hudbu, doslova vylízat dům do blýskavé čistoty, umést koště až na hůl. Peču čerstvé buchty, aby voněly po celé ulici…

 

To všechno jsou maličkosti, které vrací ztracenou náladu, sebevědomí, víru v budoucnost, Ukrajinu. Moje máma během těch těžkých dní pořád vzpomíná, jak kdysi uprostřed noci začala u nás druhá světová válka. Bylo jí dvanáct let. Z poliček letěly talířky, ze zdi spadl reproduktor a z podlahy hlásil „začala válka“. Ona nerozuměla, co je to válka. Teď furt pláče u zpráv v TV. Včera mi řekla: “ Přece ta naše doba je krásná. Jsem ráda, že jsem se dožila toho času, kdy  celý svět ví o tom, jak je Ukrajina hrdinná, jaká je krásná. Kdo by to dříve byl věděl, člověče…

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012