Česká hudba zrozená pod americkým nebem – Koncert č. 2 z našeho cyklu Hudba bez hranic

-red- 3 2014 MČK česky

Jaroslav Šonský – housle, Sylvaine Wiart - klavír

 

Podmanivé tóny vzácných houslí a bílého rokokového klavíru rozezněly dne 3. března v podvečer překrásný interiér ve vile zvané Amerika. V tomto letohrádku sídlí Muzeum Antonína Dvořáka, jedna z poboček Národního muzea - Českého muzea hudby, ve spolupráci s nímž pořádáme již III. pokračování cyklu komorních koncertů Hudba bez hranic. Vila Amerika stojí nedaleko původního pražského Dvořákova bydliště.

 

Ideou koncertu bylo – v letošním Roce české hudby – připomenutí některých významných skladeb, které zkomponovali jubilující Antonín Dvořák a Bohuslav Martinů za svého pobytu v USA. Byla to Dvořákova známá a líbezná Sonatina, která zazněla na úvod koncertu, a pak jedna z nejkrásnějších a niterně nejpůsobivějších sonát, III. sonáta pro housle a klavír Bohuslava Martinů. Mezi nimi umělci uvedli další známé zpěvné duo pro housle a klavír Z domoviny, zkomponované Bedřichem Smetanou. I tuto skladbu s oběma „americkými“ spojuje vyjádření lásky k domovu, k české zemi. Program doplnil ještě virtuosní a ohnivý La Valse Maurice Ravela, jako pocta hudbě francouzské, v níž je „doma“ pianistka Sylvaine Wiart. Spolu s faktem, že se koncert konal pouhý den po 190. výročí narození Bedřicha Smetany, byl takto celý podvečer naplněný nejen překrásnou hudbou, ale i významnou symbolikou a stal se poctou všem těmto skladatelům a jejich tvorbě.

 

Co ale dodalo celé události na významu – to byl obrovský zájem publika, které nevelký sál muzea zaplnilo do posledního místečka, a ještě se musely přinášet další židle. Byli zde i významní hosté z pražských uměleckých kruhů či zahraniční přátelé našeho klubu…a mnoho dalšího publika. Lidé stále přicházeli a přicházeli – dokonce i o přestávce dorazili poslední opozdilci, kterým se nedařilo stihnout začátek, ale nechtěli si nechat ujít vystoupení mezinárodního dua umělců, kteří jsou úzce spojeni s Mezinárodním českým klubem (minulé koncerty – mj. např. k životnímu jubileu Evy Střížovské v. r.2013, ale i nahrávky v podání J. Šonského k dokumentům České kořeny atd..). Ani tentokrát nezůstali Jaroslav Šonský a Sylvaine Wiart dlužni nic ze svého umění. Virtuozita a procítěnost během koncertu gradovaly, srdce posluchačů zasáhlo zejména podání Smetanovy skladby Z domoviny, šarmem uchvátil Ravelův La Valse, ovšem jednoznačným vrcholem večera byla Martinů III. sonáta – hudba pro mnohé možná ne tak známá, zato tím více překvapující a citově zasahující – tím spíše v takto zdařilé interpretaci. Jaroslav Šonský jako umělec, který se Martinů hudbou zabývá velmi intenzivně již dlouhá léta, přiměl již mnoho posluchačů v celém světě, aby se do Martinů doslova zamilovali – a daří se mu to i u zahraničních umělců. Zde opět u Sylvaine Wiart, která kouzlu Martinů hudby také podlehla a dokázala se s ní obdivuhodně identifikovat již při prvním provedení. (Duo po tomto koncertě uvedlo podobný program ještě na koncertech v Náchodě a v Liberci).

 

Škoda, že si nabitý sál plný dychtivých posluchačů nemohl vyslechnout žádný přídavek – důvodem bylo neposlušné vinutí na struně, které se při poslední skladbě začalo houslistovi roztáčet, takže jak se pak přiznal, byl rád, že koncert vůbec dohrál. Dlužno říci, že nikdo nic nepoznal a umělecká i citová gradace při závěrečných tónech Martinů sonáty vyvolala bouřlivý aplaus…

 

Pro ty z vás, kdo jste na koncertě nemohli být, přinášíme alespoň Slovo k programu

a několik zdařilých fotografií, jejichž autorem je Marek Mejstřík.

https://picasaweb.google.com/109415267541266510648/Koncert3BreznaJaroslavASylvaine_DvorakovoMuzeumPraha

Poděkování patří též Nadaci Bohuslava Martinů a Geoffu Piperovi, kteří umožnili uspořádání tohoto koncertu, a ovšem i Národnímu muzeu, Muzeu A. Dvořáka za poskytnutí prostor a spoluorganizaci.

 

 

Antonín Dvořák (1841 – 1904) napsal Sonatinu G dur během dvou týdnů na přelomu listopadu a prosince 1893 v New Yorku. Bylo to během druhého školního roku skladatelova působení na tamější konzervatoři. Dvořák si byl vědom, že se jedná o jubilejní opus 100 (tedy „oficiálně“, neboť dokončených skladeb měl ve skutečnosti na kontě mnohem více) a rozhodl se tuto událost oslavit. Udělal to po „dvořákovsku“: skladbu věnoval „svým dítkám“, jak zní dedikace na tištěné partituře. Především pak Otilii, která se u Dvořákovy kolegyně

z konzervatoře, Adele Marguliesové, učila hře na klavír a Antonínovi, který u Josefa Kovaříka studoval hru na housle. Oba Dvořákovi potomci pak také sonatinu provedli ještě téhož roku při soukromé premiéře. Brzy se však stala velmi oblíbeným opusem mnoha renomovaných umělců a v dalších generacích i houslisty Josefa Suka, Dvořákova vnuka.   Přes svoji zdánlivou jednoduchost je naopak prubířským kamenem po výrazové stránce.

 

Bedřich Smetana (1824 – 1884) synek sládka z Litomyšle se stal doslova národním skladatelem. Stálo jej to ale mnoho let vpravdě průkopnické práce a mnoho bojů s malostí svých odpůrců. Dost možná i vědomě obětoval možnost mezinárodních úspěchů, kterých by například při univerzálnějším zaměření témat svých oper jistě dosáhl. Věnoval se však cíleně budování české národní hudby a vzdělávání domácího publika – a to i osvětou v tehdejším tisku. Zanechal obrovský hudební poklad, z něhož lze do nekonečna čerpat. K dílům, která vyjadřují jeho vztah k české zemi a české hudbě, náleží i dvě skvostná a virtuosní dua pro housle a klavír Z domoviny. Jsou známa v pamětihodné interpretaci Josefa Suka, kterou ctí i Jaroslav Šonský. Jako Čech žijící v zahraničí nalezl k této skladbě velmi osobní vztah a propaguje ji dlouhodobě i na zahraničních pódiích.

Právě v tomto týdnu si připomínáme 190 let od narození Bedřicha Smetany (2. 3.) a 12. 5. uplyne 130 let od jeho úmrtí. Dnešní uvedení skladby je tedy holdem k jeho poctě.

 

Maurice Ravel  (1875 – 1937) je velmi šarmantní postavou francouzské hudby.

Jeho původ je ovšem švýcarsko-španělský a ani vlivy těchto kultur se v jeho tvorbě nezapřou. Za 1. světové války se Ravel dobrovolně přihlásil do francouzské armády, kde kvůli malému vzrůstu sloužil jako řidič u kamionů. Ve volných chvílích i zde komponoval. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu. Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách. Vytvořil řadu opusů, které jsou trvalou součástí světového repertoáru, za všechny uveďme slavné Bolero. Obdobně se doslova „hitem“ stal i

La Valse. Má mnoho úprav. Dnes jej uslyšíme v aranžmá J. Šonského pro housle a klavír.

 

Bohuslav Martinů (1890 – 1959) zkomponoval Sonátu pro housle a klavír č. 3 v New Yorku roku 1944, mimo vlast, kterou postrádal. Tehdy ještě netušil, že ji bude postrádat už navždy, neboť tomuto skladateli nedovolila situace po II. sv. válce již nikdy navrátit se do Československa, zemřel v exilu. Touha a stesk po domově se odráží v moha jeho dílech – i v dnes uváděné Sonátě. Je to rozsáhlá čtyřvětá skladba s velkým emocionálním účinkem. Její pomalá druhá věta, navozující za pomoci rafinovaného střídání konsonancí a disonancí téměř pocit beztíže, patří dle názoru mnohých k tomu nejkrásnějšímu, co kdy Martinů napsal.

 

Martina Fialková

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012