Touha po Africe (3/3)

Blanka Kubešová 1 2014 česky

Vyprávění dcery Zuzany zaznamenala Blanka Kubešová

 

Snad žádný kontinent neprošel v posledních padesáti letech tolika změnami, jako ten africký. Některé státy vznikaly, jiné pouze měnily svá jména. Podívejte se, jak vypadala cesta po Africe před pouhými šestnácti lety ve vyprávění naší dcery Zuzany. Tím prvním kamenem úrazu, o kterém se zmiňuje, je ovšem myšlena moje mateřská maličkost...

Touha po Africe mě provází snad co jsem na světě. Prvním kamenem úrazu byli ovšem rodiče, a tak ze všeho nejdříve bylo třeba být dospělá. Tohle ovšem zabralo nekonečně mnoho času, a protože na tak velké dobrodružství měli rodiče i po mé osmnáctce stále jiný názor, podnikla jsem nejdřív alespoň „malou testovací“ cestu a pěší výpravu s průvodcem na Kilimanjaro. Zdolat tenhle obrovský horský masiv, vysoký 5.895 metrů se třemi zaledněnými vrcholy, je úžasný pocit, ale pořád jsem nějak cítila, že to ještě není ono, nebo spíš že tohle není všechno. Nezbývalo, než jít na rodiče oklikou, strašně jsem najednou toužila zlepšit si angličtinu, a to nikde jinde, než v Kapském městě. Na tohle každý rodič rád skočí a byl to docela slibný začátek. Na tu „skutečně pořádnou“ cestu napříč Afrikou jsem si přesto musela počkat do doby, než se mi rodiče podařilo přesvědčit, že jsem dost dospělá... A pak taky bylo třeba najít vhodnou a spolehlivou partnerku, dostatečně bláznivou a odvážnou, na splnění všech snů.

Přípravy na cestu zabraly nekonečně mnoho času, a jen cestovní formality si vyžádaly několik měsíců, ale pak se to přece jen pohnulo. Když jsme se v září roku 1997 v dívčí sestavě vydaly na naši cestu ze Švýcar napříč Afrikou, netušily jsme ještě, jaká dobrodružství na nás čekají ...

Závěrečná část cestopisu

 

IX. Z Tanzanie do Malawi, nejkrásnější země jihovýchodní Afriky

Jedeme Tanzanií. Před pár lety jsem vystoupila na Kilimanjaro, nejvyšší horu Afriky. Ráda bych se s ní letos rozloučila alespoň pohledem zdola, ale štěstí mi nepřeje, zůstává tajemně v mlze. Kromě ní nás v Tanzanii už nic nedrží, toužíme se konečně řádně vykoupat a těšíme se na Malawi, nejkrásnější zemi Afriky, říká se.

Na hranicích nás vítá korupce. Celníkovi s usměvavou tváří se nelíbí naše vízum, není prý platné, míní přívětivě, ale rozhodně. Diskuze je dlouhá a nikam nevede, zato dvacetidolarovka dělá divy – jsme v Malawi!

Od roku 1964 má tato země samostatnost, ale na její chudobě to mnoho nezměnilo. Také průměrná délka života je tu jedna z nejnižších na světě, ženy i muži se dožívají průměrně pětačtyřiceti let. Na území převládají savany a horské stepi, jen na severu jsou i tropické lesy. Několik kilometrů za hranicemi se objevuje modrá, dlouhá nudle jezera Malawi, a to nás pak provází celou cestu. Zdá se čisté jako křišťál a my se cítíme – no, jako u moře. Je podvečer, rybáři se vracejí s úlovky v loďkách z vydlabaných kmenů baobabu, malebný pohled.

Rozbíjíme stan v jednoduchém táboře. Zahradě vévodí strom, který jsem si během našeho několikaměsíčního putování skutečně zamilovala, mohutný baobab. Našimi sousedy jsou místní rybáři. Za klidného počasí vyjíždějí na lov se světly i v noci a vracejí se až k ránu. To se pak všichni vesničané natlačí kolem loděk, aby si koupili tu nejpěknější čerstvou rybu. Dobře okořeněná a upečená v alufolii na ohni chutná výtečně. Těšíme se na takovou rybu každý večer, doba, kdy jsem odmítala i vánočního kapra, je daleko za mnou.

Zatímco sever země je panenský a často nepotkáme živáčka, natož turistu, na jihu se už tísní luxusní hotely a ceny stoupají. Rybáře s loďkou vytlačila civilizace a namísto ně zavedla vodní sporty – lyže a motorové čluny. Zůstáváme tedy na severu Malawi tak dlouho, jak je to jen možné, a vychutnáváme romantiku přírody, domorodých dětí a žen, rybářů a západu slunce.

 

X. S malárií přes Zambii až do Zimbabwe

Z Malawi to je už jen skok do Zambie, a při pohledu nazpět nás trochu mrzí, že jsme v ní s Ritou nezůstaly o něco déle a lépe ji nevychutnaly. Snad za to mohla malárie, která nás navzdory očkování a lékům zkosila v krátkosti jednu po druhé. Propukla náhle vysokými horečkami a zimnicí provázenými velice silnými bolestmi uší, a dokonce i očí. Brzy nás záda bolí tak, že nemůžeme spát a samozřejmě ani ležet, ani sedět. Naštěstí nás nemoc nepřepadla obě najednou, takže se můžeme jedna o druhou trochu starat. Pomáhá nám i jeden domorodec. Vzhledem k tomu, že jsme pro tento případ vybaveny a ihned spolkneme naráz tři tablety Fansidaru, trvá akutní stav, horečky a bolesti pouhých pět dnů, únava podstatně déle. Domorodci se k nám po celou dobu chovají přívětivě a pomohou vždycky, když potřebujeme, ale to nejhorší, prudké horečky a zimnice, si musíme prodělat každá sama a po svém. Národní parky v Zambii s bohatou zvěří a květenou mají svoje kouzlo. My se však cítíme neustále malátné a zesláblé a k výpravám nám prostě chybí ta pravá síla a chuť. Krom toho jsou tyto parky dost drahé, i proto se po dlouhých úvahách nakonec rozhodneme počkat do Zimbabwe a raději si řádně odpočinout. Zotavujeme se pomalu a denně jsme schopné zdolat jen velmi krátké úseky. V řízení se teď střídáme a přespáváme v kempech.

Hranici mezi Zambií a Zimbabwe tvoří mohutná přehrada. Potřebujeme vyměnit nějaké peníze a celníci nás s klidnou tváří odkazují na černý trh. Chci vědět, zda je to povolené, asi vypadám hodně naivně.

„Povolené právě ne,“ míní celník, „ale co chcete dělat? Jen klidně měňte...“ Tak tedy měníme... přímo u brány a celníkům pod nosem.

 

Bez dalších obtíží míjíme hranice, jsme v Zimbabwe. Máme radost. Lidé, které potkáváme, jsou neméně zajímaví, než jejich země. Ale totéž jde říct i o bílých turistech, dobrodruzích, kteří mají odvahu své sny prosadit. Tak tu jsou třeba dva Němci na kolech. Takto mají v plánu dorazit až do Kapského města... Angličan na motocyklu, kterého na cestu kolem světa vyhnala touha dostat se do Guinessovy Knihy rekordů... Australan, který pracuje pro BBC a přináší zprávu z oblastí Sudanu či Zaira...

Nejzajímavější se mi zdá příběh Rusa, který namísto zásob benzinu a oleje nacpal auto banány... Setkali jsme se už jednou v Egyptě a proseděli s Goranem společně noc u táborového ohně. Goran měl namířeno už podruhé do Zaire a jeho nápad provázený fascinujícími zážitky a vyprávěním z první cesty nás málem strhl s sebou.

 

Zaire je země pralesů, jakási Amazonka Afriky, a přestože se tehdy právě nebojovalo, byla jeho výprava nebezpečná a dobrodružná až dost: Chyběly mosty a silnice náhle a bez varování končily. Jednu chvíli se Goran se svým jeepem octil osamělý uprostřed pralesa, který jako by ho svíral stále víc a stále úžeji. Cesta byla kamenitá a nebudila důvěru. Přišlo to, co přijít muselo. Náraz a smyk. Rána byla prudká, a když vystoupil, aby se podíval, co se stalo, uviděl už jen velkou kaluž oleje. Vytekl všechen a do příští vsi zbývalo 200 kilometrů. Na něco takového nebyl připravený a marně se v autě a v okolí sháněl po něčem, čím by olej nahradil. Jediné, co tu rostlo v plné hojnosti, byly banány...

Že nevěříte? Natrhal jich tolik, co jen bylo možné. Vlastně by tohle mohlo stačit, přesvědčoval se, když vyražený otvor v převodovce ucpával banány. Jeden po druhém mizel v díře jako v pohádce o Otesánkovi. Zbývalo ještě ji řádně ucpat, ale čím? V autě měl jen balík žvýkaček. Žvýkal jenu po druhé a pečlivě díru lepil a látal... O tom, že těch 200 kilometrů nakonec ujel, svědčilo i Gorovo vybavení pro letošní cestu: Pytle banánů a žvýkaček.

 

XI. Viktoriiny vodopády

Zimbabwe je naší 17.zemí na této cestě a na tachometru máme ujeto přes 20.000 kilometrů. Stále ještě se zotavujeme z malárie, kterou jsme si přivezly z Tanzánie, a Kariba ležící u jezera, se zdá ideálním místem k táboření. Potřebujeme si trochu odpočinout a rozbíjíme stan v táboře s bazénem. Kemp je, až na starého bílého majitele a několik černých dělníků, liduprázdný. O tábor se tu nikdo nestará, ale swimmingpool ještě stojí a je vítaným osvěžením. Je tu krásně, a kdyby mi majitel řekl, že se tu v noci volně popásají divocí buvolové a hroši, pokládala bych to za dobrý vtip. Právě tohle se však stalo hned první večer. Seděly jsme s Ritou při slabém světle lampy, když jsem ve tmě, jen pár kroků od nás, uviděla zrzavý kolos. Zůstala jsem s otevřenou pusou, pak jsem se rozeběhla pro fotoaparát. Hroch, červenohnědý od bahna, se klidně popásal v zahradě vědom si své neohrozitelnosti. Opatrně jsem se vypravila k němu, zatímco hroch si to namířil strmou strání dolů k vodě, až konečně zmizel ve tmě. Během cesty jsme se s Ritou na „hroší výpravu“ chystaly několikrát a pokaždé nám v tom zabránil El Nino, cesty byly příliš nebezpečné. Nyní se mi splnilo další velké přání.

Největší přírodní atrakcí Zimbabwe jsou ovšem Viktoriiny vodopády. Okolí je rájem turistů, sportovců a dobrodruhů. Chceme si to tu užít a ve vesnici Viktoria si na týden pronajímáme řádný byt s kuchyňkou a ledničkou, obýváčkem a dvěma ložnicemi. Po delší době vychutnáváme také koupelnu s parádní vanou. Tenhle přepych nás strojí 22 SFr. za den. Ihned se také vrháme do velkého prádla a vypereme i naše spacáky. Jsou velikonoce, ale tyhle svátky se tady neslaví, nikde nevidíme jediného čokoládového zajíce.

Vstup do velkého areálu Národního parku k největším, ale nikoli nejvyšším vodopádům na světě, je rozhodně nad zdejší poměry, totiž deset franků na osobu. Teď v dubnu se tu hromadí největší masa vody, snad proto první pohled zklamal – celé vodopády se totiž topí v jakési vodní tříšti. Řeka Zambezi, která je v tuto dobu nejdivočejší, padá do skalní propasti pod sebou a vodopády se střídavě halí a opět vynořují z mlžného výparu, aby se vzápětí ukázaly v plné kráse. Obrovská, neuvěřitelná vodní masa stříká do výšky 150 metrů a při tom kropí, a občas i pořádně poleje všechny zvědavce. Kameru je proto nutné mít řádně chráněnou a vybalit jen tam, kde moc „neprší“. My se ovšem odmítáme chránit nepromokavými klobouky, natož deštníky a pláštěnkami, voda a chládek v pekelných vedrech Zimbabwe nám připadají příjemné a s chutí promokneme až na kůži.

Peřeje a vodopády všech velikostí se táhnou do délky několika kilometrů, je jich nepočítaně, jeden hezčí než druhý. Když se nad nimi ještě ukáže duha, je krása úplná. Nejkrásnější vyhlídka se nabízí ze 111 metrů vysokého mostu, ze kterého se ti největší hazardéři vrhají na gumovém laně do propasti pod sebou. Nepochybuji, že by si to Rita ráda vyzkoušela, tahle legrace však stojí sto dolarů.

Bzukot helikoptér s výletníky svědčí o tom, že nejkrásnější pohled na vodopády je skutečně z výšky. Oblíbené jsou také podvečerní výpravy lodí za západem slunce a túry na kánoích. Takzvaný River Rafting je tady nejen jeden z nejdivočejších na světě vůbec, ale dík vysokému stavu vody a svislým skalním stěnám kupodivu i nejbezpečnější. Chtěla jsem se zúčastnit, ale bohužel... V dubnu je řeka Zambezi divoká až přespříliš, atrakce odpadá.

Benzin je tu hodně levný, jen 50 rapů za litr, tedy doslova pár haléřů, a tak jsme se rozhodly, že se ještě podíváme do Národního parku Matusadona, jednoho z těch méně známých parků Zimbabwe. Sem se může vydat jen auto s náhonem na čtyři kola, a naše dvacetiletá Ländi, tedy žádná mladice, klopýtá kamením, hrabe se hlubokým pískem a kalužemi. Slunce žhne. Nikde živáčka, jen staré baobaby. Kmeny tohoto affenbaumu jsou uvnitř duté a mohou nastřádat velkou spoustu vody. Ovoce stromu, který se dožije až jednoho tisíce let, je jedlé, koupila jsem je na trhu za několik centů. Oválný plod se sametovým povrchem je tvrdý jako kámen a musí se rozbít stejně jako třeba kokos. Hořkosladká chuť se dá nazvat hodně zajímavou a běloch jí sotva přijde na chuť. Z bílé dužiny vaří domorodci jakousi poridž, nebo dělají limonádu.

Jedeme vyschlým řečištěm a přejíždíme polozhroucené mostky. Co nás vítá, je spousta sloních kravinců. Po slonech samotných ani stopa. Jen divoké slepice před námi rychle utíkají do bezpečí. Dik-Dik, něco jako malý koloušek s velkýma přemýšlivýma očima, vysokými, rychlými skoky mizí v trnitém křovisku.

Do kempu Tashinga máme ještě dobrých 30 kilometrů a cesta je opravdu zlá. Několikrát se nám ukáže jezero Kariba a zase zmizí mezi kopci. Nečekaně narazíme na celou rodinku nosorožců. Popásají se i s mládětem mírumilovně jen pár metrů od nás a nedají se rušit. Krásná idyla!

Kemp leží přímo u vody. S ničím se nezdržujeme. Mezi stromy pověsíme houpací sítě, které jsme si kdysi zakoupily v Mexiku, napneme moskytiéru a – hotovo! Usínáme za zvuku přírody, někde v pozadí slyšíme spokojené pochrochtávání hrochů. Západ slunce nad obrysy těchto kolosů, stojících až po uši v bahnité vodě, a pak jasný svit měsíce v úplňku, to je celá naše odměna. A věřte mi, že stojí za to!

 

XII. Přes Botswanu do Namibie – Návštěvou u domorodců

Jedeme Botswanou. Na jedné odpočinkové zastávce se ze zeleně buše najednou vynoří slůně a začne s námi laškovat. Taneček tři kroky dopředu, jeden dozadu, doprava doleva úklon chobotem, kterým by si nás nejraději chtělo osahat. Za slůnětem se však s varovným troubením žene matka a já i Rita máme co dělat, abychom včas naskočily do auta a ujely. Před několika týdny tady turisté na motorkách honili slony, a ti pak zničili celý tábor a jednoho turistu ušlapali. Tak daleko to s námi nedošlo a lepší rozloučení s Botswanou jsme si nemohly přát!

Naše Ländi skáče a škobrtá dírami prašné štěrkové cesty, divíme se, že to vůbec vydrží. Blížíme se severní části Namibie, už hodiny jsme nepotkaly živáčka, natož vozidlo, a o naší existenci svědčí jen mraky prachu za námi. Tím nečekanější je bar s pivem a studenými nápoji, který stojí náhle, jakoby narychlo a ve spěchu naaranžovaný, na kraji cesty právě pro nás. Pivo - tady - uprostřed té pustiny! Pijeme dlouhými lačnými tahy a ihned objednáváme další. Ale zbytečně se nezdržujeme. Ještě dnes chceme dorazit k Ruacana vodopádům.

A zase silnice. Kulaté chýše divokého kmene Ovahimba, které se před námi z čistajasna vynoří, nejsou o nic méně pohádkovější, než onen bar v pustině. Jsou postavené z větví a v noci navíc chráněné před chladem kozí kůží. Přes den jsou kožky součástí oděvu. Z dálky se k nám blíží na koních tři jezdci, v hlavě se mi okamžitě vynoří Vinnetou se svým doprovodem. Muži sice používají tuk, který je barví do černa, takže jsou černočerní jako havrani, ale kožený oděv, luk a šíp, dokonce i ruka zdvižená k pozdravu, to všechno je jako odkoukané od pravých Indiánů.

A zase nikde živáčka! Jen holá kopcovitá krajina, vyprahlá červenohnědá půda, kam oko dohlédne, občas osamělý trnitý keřík vystavený slunečnímu žáru. Ne, nejsme tak docela ztracené! Osamělý ukazatel nám ukazuje cestu k hranicím Angoly, ale tak daleko nechceme. Zůstáváme u vodopádů Ruacana. Jsou sice jen mladším bratrem Victoriiných vodopádů na čtyřúhelníku mezi Zimbabwe, Zambií, Namibií a Botswanou, ale o nic méně impozantní. Pohled na tuny vody, která vyvádí a řve, nám vyráží dech. Neumíme si vůbec představit, že se tyto vodopády často octnou na suchu. Nám se v každém případě předvedly v plné kráse a síle.

Máme namířeno do kempu na řece Kunene. U silnice sedí ženy a čekají na svezení, ale mají smůlu, chtějí do města a my jedeme opačným směrem. Cítíme je na dálku. Natírají se totiž máslem, smíchaným s jakýmsi silně aromatickým kořením a červeným prachem země. Tahle tradice je chrání především před hmyzem. Ženy jsou téměř nahé, pouze okolo boků nosí volně uvázaný kus ovčí kůže, který spadá dolů. Těžké měděné náramky na rukou i na nohou, perle a řetízky s kouskem kůže patří k ozdobám, které mají pevně zakořeněnou tradici. Jsem nadšená. Celou cestu jsme doufaly, že se s nomády jednou musíme potkat, ale že to bude právě zde, nás rozhodně nenapadlo.

Lákají nás Epupa vodopády asi sto kilometrů odtud, ale na tuhle cestu potřebujeme velkou zásobu benzínu. Nejdřív však rozbijeme tábor na břehu řeky a koupeme se v chladné vodě. Pak už jen rychle rozdělat oheň a hodit do vyhladovělého žaludku dva pořádně stejky s paprikou, cibulí a česnekem!

Jen kousek níž po proudu prý žijí hroši. Než se stejky propečou, mám dost času zavzpomínat na setkání s těmito kolosy v kempu v Zimbabwe... Teprve řádně posilněné jedeme dál do vesnice natankovat. Bereme 210 l benzínu a kupujeme deset kilo brambor, deset kilo cibule a půl kila česneku. Teď jsme na nějaký čas zásobeny! Z dálky pozorujeme opět domorodé dívky, vykračují s grácií, hrdě a vzpřímeně, hlavu ozdobenou kouskem kůže. Tento „šperk“, kterým se na znamení dospělosti zdobí od 16 let, se s trochou fantazie podobá korunce.

Rychle se stmívá. Posloucháme hlasy džungle. Elektrika tu ovšem není, ale tohle posezení při ohni a při svíčkách bych za ni nevyměnila.

 

Úplně jinak nás vítá jih Namibie. Ve Swakopmundu u moře dokonce objevujeme velké nákupní centrum. Všeho je tu přebytek. A ještě jedna zajímavost: Mluví se tu hlavně německy. I ten nejčernější prodavač překvapí dobrou němčinou. Najednou se necítíme jako v Africe, ale někde v Evropě.

Všechno se rychle mění. Sice se stále ještě pohybujeme po neasfaltovaných silnicích, ale vše se zdá dostupné a na dosah. Samotný Swakopmund leží mezi velkými písečnými dunami a ještě před týdnem byla prý cesta do civilizace po silné písečné bouři zcela zavátá pískem.

 

Ze všeho nejdřív navštěvujeme Cape Cross, záliv tuleňů. Přivítal nás metrovou sprškou vody. A také nepředstavitelným, ale naprosto strašlivým puchem. Ten patří tuleňům. Je jako těžká rána palicí a leží na všem jako poklop na syrečky, člověk si musí nejdřív trochu zvyknout. Tuleni, tělo na těle, štěkají a vyjí, perou se a vrhají do vln, jeden tu šlape po druhém. Vůbec nám připadá, že se tuleni strašně rádi perou. Náš zájem patří především těm malým. Je jich na tisíce. Mláďata rozkošně capou za mámou a přivírají oči před prudkým sluncem. Nemůžeme se od nich odtrhnout, mláďata nám doslova učarovala. Zde, právě na tomto bodě, přistáli kdysi slavní objevitelé a založili své kolonie.

 

XIII. Jihoafrická republika – zem, kde cesty napříč Afrikou začínají či končí

O půlnoci v poušti Namibie překračujeme hranice do Jižní Afriky. Na tenhle okamžik jsem už dlouho čekala. Těšila jsem se, že svoje květnové narozeniny oslavím v Kapském městě s přáteli ze školy, ale tam nám zbývá ještě plných 713 kilometrů. S naší Ländi, která si vyšlapuje hrdých 60 kilometrů v hodině, skoro nepřekonatelný problém. Jedno vylepšení oproti severu nás přesto čeká. Už to nejsou prašné kamenité cesty, ale hladký asfalt. Zastavujeme na pár hodin odpočinku kdesi na kraji silnice a druhý den se už zdá všechno veselejší. Tatam je poušť a vyprahlá půda severu Afriky. Teď nás provázejí vinice a plantáže oranžovníků. Příroda je pořád nová a pořád fascinující. Protea, jakási dřevitá vřesovitá rostlina s květy různých velikostí i barev od docela světlounké lila po temně a karmínově červenou, ovládá krajinu. Roste jí tu přes 400 druhů. Lidé tuto atraktivní rostlinu pěstují, ale roste po celý rok i divoce. Po návštěvě jedné z farem jsme se s Ritou rozhodly tuto rostlinu dovážet do Švýcar a hledáme pro to partnery – zahradníky a majitele květinářství.

Blížíme se Citrusdalu. Tady jsou pro změnu stráně plné pomerančových a mandarinkových plantáží... Začíná pršet. Hustá černá oblaka kam oko dohlédne, brzy dopadají i první těžké kapky. Naše Ländi není právě vodomilná, zatéká ze všech stran a máme plné ruce práce pochytat aspoň největší stružky. Teď mi však už nic nemůže pokazit náladu: Kapské město leží na dosah! Stolová hola, Lions Head, a z druhé strany Devils Peak jsou sice v mracích, ale místo nich se vynořují staré vzpomínky. S trochou nadsázky mohu říct, že tu z posledního pobytu znám každou čtvrť, tady jsem chodila do školy a vylepšovala si angličtinu. Při pohledu na mraky, které se vaří a valí přes špičky hor, jsem se rozpomněla i na příběh, který nám vyprávěl učitel angličtiny:

Devil Peak, ďáblův štít, dostal své jméno podle legendy o ďáblovi a starém pirátu Van Hunksovi. Pirát tu žil v zadumání a sám, kouřil dýmku, a doušky tabáku zapíjel whisky s rumem. Jednoho dne jeho pohodu narušil cizinec a Van Hunks mu navrhl, že budou v kouření soutěžit. Krátce na to se už z hory valila oblaka kouře a dýmu. Tak prokouřili čtyři dny a noci. Když vetřelci došel dech a omdlel, křísil ho pirát douškem rumu. Při tom na jeho hlavě objevil dva růžky. Ďábel se probudil a zuřil, že prohrál. Od těch časů se prý stále vrací, kouří s Van Hunksem o závod a oblaka dýmu se valí přes Devils Peak.

Ubytováváme se v Sea Point u moře ve východní části města. Po mnohaměsíčním putování, spaní ve stanu a nuzných hotelích vychutnáváme luxus, pohled na moře a hory z balkonu našeho apartmá. Večer na moje narozeniny se dovídám, že jsem se stala opět tetou! Mé starší sestře se narodila dcera Blanka. Konečně tedy mohu oslavit oboje narozeniny podle svých představ!

Ráno je bez mraků. Vyrážíme s naší Ländi serpentinami vzhůru k patě Stolové hory. Není to dlouho, co tu dokončili novou lanovku. Je kulatá a při jízdě vzhůru se pomalu otáčí, takže turistům nabízí rozhled na všechny strany kolem dokola. Je to prý druhá lanovka tohoto druhu na světě.

Nastává zima, 26°C, ale chodí se ještě v letním. Podnikáme poslední výlety před návratem do Evropy. Jedním z nejhezčích je Simons Town nedaleko Kapského města. Sídlí tu celá kolonie pinguinů. Putují z moře ve skupinkách, promenádují se po pláži a okukují travnatá místa, kde si pod keři staví obydlí a úkryty. Pohybují se trochu nemotorně jako malí tlustí dirigenti ve fracích. Zabydleli cestičky a naučili se chodit po schodech – přece se nebudou obtěžovat drát roštím! Ochmýřená mláďata se kvikáním a pištěním dožadují rodičovské pozornosti a živě protestují proti opožděnému krmení. Soused žaluje na souseda – právě jako lidé. Narazit na skupinu zdánlivě nemohoucně se batolících pinguinů, pokoušejících se křídly zvládnout a vyrovnat chůzi, je prostě obrovský zážitek.

Začíná červen, a to je správný čas k výpravě za velrybami. V tuto dobu připlouvají ke břehům, aby zde porodily mladé. Nejznámějším takovým místem v Jižní Africe je Hermanus. Zde dokonce zaměstnávají vlastního trubače, který dlouhým rohem upozorňuje na blížící se velrybu. I tohle je unikát Jižní Afriky. Desítky párů očí sleduje hladinu a drží v pohotovosti kamery.

Daleko snadněji jsou ke spatření tuleni, dokonce se i rádi dávají fotografovat. Sedí či leží pohodlně a nehybně ve filmových pozicích na širokých mořských útesech a nic je hned tak nevyvede z rovnováhy.

Turisté se domnívají, že tu na silnicích ve velkoměstech potkají lvy a tygry a že si je opice a draví ptáci budou vyhlížet k snídani, smějí se domorodci.

 

Jeden z nich nás pozval na pštrosí farmu v Oudtshoornu. Ranč je rozlehlý. Obdivuji obrovská pštrosí vajíčka. Majitel předvádí, jak jejich silná skořápka udrží i dospělého člověka. Mám trochu strach. Blíží se totiž matka budoucích pštrosat. Před útočícím pštrosem prostě zalehnout k zemi, opakuji si v duchu poučku. Kopnutí do břicha může být smrtelné... Ale planý poplach. Pštrosice je mírumilovná a nechá si na nastavené dlani nabídnout několik kukuřičných zrn. Její krk je ohebný a elastický jako žvýkačka, vystupovat v cirkuse, byla by nejlepším klaunem na světě. Zobe, ani ji nenapadne klovnout, a dívá se mi přitom do očí. Zkoumá mě dlouhým, hloubavým pohledem. Ráda bych věděla, co si myslí, ale nejsem pštrosem, bohužel.

Provádějí nás po celé farmě, dokonce nám pštrosa přidrží, abychom si mohly vyzkoušet, jaká je na něm jízda. Jsem zvyklá jezdit na koni, tam je uzda, ale co si tady počítat s křídly? Všichni se smějí, pak mi poradí: Držet se za křídla co nejpevněji! Tak pevně, aby člověk nesletěl. Pštros se rozeběhne, z ničehožnic se roztočí dokola jako kolotoč, brzy nevím, kde je nebe a kde země. Pak tryskem vyrazí podle ohrady, je to jako kdyby člověk s čerty tancoval.

Na mysu Dobré naděje kralují babooni. Objeví se nečekaně a zastoupí silnici, která se vine jako had vzhůru k jednomu z nejjižnějších bodů Afriky – tam, kde se spojuje Indický oceán s Atlantikem. Jako první, vědomi si své důležitosti a síly, přicházejí samci. S nimi mužský dorost a teprve pak matky s dětmi. Všichni společně jako dobře organizovaná tlupa se vrhnou na auta turistů, a běda, když nějaké okénko najdou pootevřené. V mžiku zabaví všechno, co se blyští nebo je k snědku.

Vyrážíme do ulic brzy po ránu. Černí dělníci nás zdraví jako staré známé širokým přátelským úsměvem. Zákon Afriky – vždy s úsměvem – nás pak provází na každém kroku. A přece je všude cítit strach z kriminality. Moji přátelé mají zvláštní rituál. Kdykoli opouštějí dům, vylétne celá rodina z domu do auta a bleskurychle uzamkne dveře. Tento zvyk si přinesli z Johannesburgu, kde je zločinnost daleko vyšší než zde.

Od konce Apartheidu v roce 1990 uběhlo několik let. Politický zvrat proběhl díky Nelson Mandelovi téměř klidně a když byly v r.1994 vyhlášeny první svobodné volby, vřadili se černí trpělivě s bílými do jedné řady. Každý byl pyšný, že může být při tom.

Nejsou to nepřekonatelné propasti, které rozdělují bílé a černé obyvatelstvo Jižní Afriky. Hlavní rozdíly vězí v řeči, v mentalitě a kulturní tradici, ve výchově. Ať doma nebo na ulici, černí jsou hlasitější. Zatímco bílí pokojně večeří ve vybraných restauracích za tlumeného světla u sklenky vína, postávají černí na ulicích, hlasitě diskutují a jezdí minibusy do vzdálenějších černošských čtvrtí, bývalých homelands. Příjemná atmosféra je provázena vedlejším produktem svobody a demokracie – kriminalitou.

V Townships, přežívajících černošských čtvrtích, panují v  roce 1997 stále ještě těžké podmínky. Chybí tu školy, cesta do města je daleká a většina černých obyvatel nemá auto. Večer stojí hospodyně dlouhé fronty před jakýmisi obrovskými „dobročinnými popelnicemi“ s jídlem.

Africký kontinent si neumím představit bez duchů a pověstí. Jednou jsme se s Ritou ocitly ve vesnici za městem a pozdravily jsme muže, příslušníka kmene Zulu, který nás míjel na kole. Neodpověděl. V jedné ruce držel rozdvojenou větev a díval se přímo kupředu. Později se nám dostalo vysvětlení: Veze rodiče na svatbu své sestry. Vyzvedl je právě ze hřbitova, aby mohli prožít celou svatbu, a po oslavě je zase na hřbitov vrátí.

Všechno má svůj konec. Se dvěma měsíci, které jsme s Ritou strávily v Kapském městě, je to bezmála rok, co jsme na cestě. Právě jsem se dozvěděla, že už zase vypukla válka mezi Eritreí a Etiopií, mizíme tedy právě včas. S těžkými srdcem prodáváme naši věrnou Ländi a vracíme se domů – aspoň na chvilku, než vymyslíme zase nějaké další dobrodružství.

 

 

KONEC

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012