Za Janem Neumannem

Byl léta zástupcem Českého dialogu pro USA, psali jsme si často e-maily a také se i osobně setkali při jeho cestách do ČR. Bohužel, tento hodný a obětavý pán zemřel 15. července 2013.

Přidáváme článek, který jsme otiskli v Českém dialogu před asi patnácti lety.

ES

Rozhovor s panem Neumannem

V Rakousku jsem se dostal do utečeneckého tábora Treiskirchen nedaleko Vídně, kde jsem prožil šest měsíců.

Po půlroce jsem dostal papíry k cestě do USA. Na letišti však dali přednost jedné rodině a na mě už v letadle nezbylo místo. Vrátil jsem se tedy zpět do tábora. Asi po dvou dnech se mě zeptala Beba Keglovič, jestli bych nechtěl jet raději do Říma. Že se tam chystá transport pro několik lidí, takže si prý mám vybrat nějaké dobré známé, abychom asi za tři dny mohli odjet. Vybral jsem manželský pár, který dnes žije v Seattlu ve státě Washington, pak mladého letce z Českých Budějovic, který do Rakouska uprchl i s letadlem -- a nakonec hraničáře, který kvůli útěku na Západ přeplaval řeku.

Dostal jsem pro všechny doklady i víza včetně informace, že jsem za své lidi od té chvíle odpovědný. Ještě nás odvezli na nádraží a začal krásný výlet do Říma. Asi šest dní jsme zůstali ubytováni u Charity. Mezitím se celý transport asi sto padesáti lidí dal dohromady. Většinou to byli rumunští a ruští Židé. Když v Římě zjistili, že působím vcelku dobře jako tlumočník a organizátor své skupinky, pověřili mě vedením celého transportu. Dostal jsem papíry a pasy všech sto padesáti lidí -- a odvezli nás na letiště. Při kontrole evidence všech členů transportu jsem zůstal jako poslední. Načež mi příslušní úředníci sdělili, že do letadla nemohu nastoupit, protože v mém pase chybí italské vstupní razítko, takže se neví, jak jsem se do Itálie vlastně dostal. A že musím zpět do Rakouska -- a znovu do Itálie, abych tam to razítko měl. Oblil mě studený pot: Podruhé měly mé naděje skončit na letišti! Rozhodl jsem se, že tentokrát se nevzdám. Vysvětloval jsem úředníkům, že jsme měli jeden cestovní doklad pro celou mou původní skupinku, jeden papír že si celníci nechali u sebe, druhý leží na římské Charitě, která se zde o nás starala. Letadlo už bylo připraveno k odletu -- a oni zatím telefonovali do Charity, aby si to ověřili. Na poslední chvíli jsem se přidal v letadle k ostatním...

Dlouhá léta pracoval též jako předseda krajanské organizace v San Diegu a stále je členem této pobočky.

Nakonec svého vyprávění říká:

" Do staré vlasti už se těžko kdy vrátím. Její dnešní poměry mi připomínají Spojené státy po americké revoluci v roce 1776, kdy vyhlásily svou nezávislost. Tehdy přes sto tisíc lidí opustilo USA a vystěhovalo se do Anglie, Kanady a Jižní Ameriky a vyvstalo zde také mnoho politických či veřejných problémů. Třináct let -- než vznikla nová ústava -- neměly Spojené státy ani prezidenta. Politická moc patřila Kongresu. Ale nakonec se požadavky tolika milionů lidí podařilo přece jen sladit. Myslím, že v civilizované zemi, jako je má původní, se to musí podařit také. Jen když budou mít lidé důvěru sami v sebe a nezapomenou na větu, kterou Jan Masaryk končíval za války své rozhlasové programy z Londýna: "Hlavu vzhůru a furt se de!"