Zub času

Eva Střížovská 1 2013 Knihy česky

Rozhovor hudebního publicisty Honzy Dědka s Josefem Vlčkem, alias Zubem jsem přečetla na dvoje troje posezení. A to je u mě při zatížeností mnoha dalších písemných aktivit co říct…

Na záložce se o knize mj. píše:

Která kapela je nejlepší na světě? Proč rodina komplikuje poslech hudby? Kdy se muzika stala pouhým byznysem? Proč hudba ztratila význam? Kdy má každá kniha dvě ceny? Jak se obsluhuje Bohumil Hrabal? Jak se píše rocková encyklopedie v zemi, kde nevychází zahraniční desky? Kudy dostat na Pražské jazzové dny punkové kapely? Jak se dalo bojovat s komunistickým režimem (ne)komunistickými zbraněmi? Byla důležitější Melodie, nebo Rock & Pop? Jak se staví sen a rádio? Proč nám hudbu vybírá selektor? Co je kartičkové moderování? K čemu je moderátorovi dobrý ve studiu pes? Jaká je role rádia o Vánocích? Která rozhlasová slova jsou nejemocionálnější? A proč ani hudební publicista JOSEF ZUB VLČEK není dokonalý?

Nevím, jak bude knížka prodejná pro široké čtenářské publikum, které se třeba moc nezajímá o hudbu a její cesty k posluchačům, které nepamatuje události kolem Jazzové sekce a které neposlouchá rádio, spíš má na uších sluchátka a v kapse nahrávky dle svého vkusu.

Já jsem ji zhltla nejen proto, že znám Pepu Vlčka léta letoucí, ale především pro tu dobu, o které Pepa vypráví filosoficky, ale srozumitelně a výstižně. A byla jsem místy i mile překvapená a vlastně poučená  o souvislostech, které mne tehdy ani nenapadly. Přestože, jak už jsem napsala, znám Zuba mnohá léta, takhle hezky si počíst v jeho úvahách jsem dostala šanci až teď.  A tak mu dodatečně musím složit poklonu. Za jeho vzdělanost, rozhled a pracovitost.

Ale abych jenom nechválila…Moc mne zajímala poslední část knížky, která pojednává o hudbě v  rádiích.  A tady se s Pepou trochu rozcházíme. On říká, že hudba se v rádiu řídí vkusem posluchačů a na to jsou průzkumy atd.. Ráda poslouchám rádio Dvojku, kde často v půl deváté hovoří  moudří lidé v pořadu Jak já to vidím. Rádio je to solidní, inteligentní, neřve se tam, nedrmolí, nemluví sprostě,  ale proboha, ty písničky!!! Katastrofa. Střídavě kvůli tzv. hudební dramaturgii přepínám jinam, nejspíš na Vltavu, kde není nebezpečí, že budu muset několikrát denně slyšet stále stejné čtyřicet let staré fláky Neckáře, Gotta, Vondráčkové apod. Nejhorší zážitek pro mě je písnička s textem jak k ní láska nepřichází, protože noci tráví na rybách. Myslela jsem, že to zpívá hloupá Iveta, ale prý je to (v mé paměti prima rockerka) Bára. Húúú!

Udělala jsem si vlastní průzkum a zjistila jsem, že posluchačů s podobným názorem, otrávených z těchto přiblble dokola opakovaných starých písní  je hodně.  A tak jsem napsala hlavnímu hudebnímu dramaturgovi-řediteli. Odpověděl mi blábolem, že nebudou nic měnit podle počasí. Musel mít v sobě aspoň dvě tři promile…

A chudák moje dlouholetá kamarádka Stáňa – ,,vaše duše spřízněná“, i její víkendoví náhradníci, kteří při Písničkách pro radost nemohou zájemcům vyhovět s určitou písní, ale musejí  např. říkat: To vám nezahrajem, ale určitě se vašemu tatínkovi bude líbit písnička Lodí bílou, která právě zazní.  Být tatínkem já, asi to rádio rozšlapu.

Dostala jsem se trošku jinam než k recenzi knížky…omlouvám se. Ale knížka pro zájemce o témata shora zmíněná opravdu stojí za přečtení.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012