O tajích a podivnostech češtiny

JARO 2011 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Nic ani jako by nemuselo... Kdo si ale rád občas trochu zažertuje s řečí a dokáže si semtam okořenit naši lidskou a poměrně dost nevlídnou pozemskou existenci nějakým tím neškodným špásem, neobvyklůstkou, ten si možná úvahami o své mateřštině, úvahami dočista nevědeckými, příjde i na své. Možná, že pookřeje ale i ten, koho dovede rozptýlit jen i taková detektivka, třebas o slovech, o řeči, o jazyku, o naší milé češtině. O některých z jejich tajemství, o jejich tajemných pokladech. Jen se chopit lupy a do toho! Elementary, my dear Watson, elementary!

Těch tajů a tajnůstek má naše česká řeč věru požehnaně. Tolik, že se ani skoro nevejdou do žádného divotvorného klobouku. Není v tom tajnůstkaření samozřejmě čeština sama. Kdejaký jazyk má svoje taje, nikdo o nich nijak ani třeba moc nehovoří, nikdo o nich moc neví nebo vědět nechce, ony ale přesto existují. Jazyk francouzský, ušlechtilý, staletími zušlechťovaný a elegantní jazyk francouzský, má například jenom dva rody, mužský a ženský. Středního rodu prostě nemá, jako by ho pro Francouze vůbec nebylo. Takže není ve francouzštině TO dítě. Je to nebo není tajemství? Nebo jenom nepatrná neobvyklost? Ruská abeceda nezná písmeno "h" a Rusové, k nemalému opovržení a posměchu svých rodných bratrů Ukrajinců, nedovedou "h" vůbec ani vyslovit. Ukrajinci naopak v abecedě mají jak "h" tak "g", a byla napsána i jistá humorná stať ukrajinského jazykozpytce o tomto nedostatku ruštiny. V německé části švýcarské konfederace se hovoří jakousi bizarní odrůdou středověké němčiny, kterou dnes říští Němci pokládají za jazykovou hatlaninu. Švýcaři naopak této "hatlanině", této své národní mluvě, říkají hrdě "Schwyzer Dütsch", Schweizer Deutsch, švycr dyč, a velice se jí i pyšní. Takový universitní profesor v Curychu přednáší za katedrou poctivě v "Hochdeutsch", ušlechtilou a spisovnou němčinou, jakmile ale vystoupí z přednáškové síně na chodbu, hned se živě pustí s kolegy i žáky do hovoru ve švycr dyč...

Nu a latina? Po staletí pěčlivě zachovávaný a broušený spisovný jazyk vzdělané Evropy? Až dodnes zůstává asi největším a dosud nerozluštěým tajemstvím způsob jejího původního vyslovování. V každém evropském jazyce se vyslovování latinských slov přizpůsobilo vyslovování domácích výrazů. Ani antičtí, ani středověcí vědátoři se nedovtípili včas vynalézt a používat mikrofon a jiné elektronické pomůcky k uchování autentických hlasů klasiků pro potomní generace. Proto se věhlasný klasik Cicero dodnes s nevolí musí obracet v hrobě, když jeho všemi tak uctívané jméno vyslovují Italové jako Čičero, Francouzi jako Sisero, lutheránští Němci jako Kikero, němečtí katolíci jako Tsitsero a jenom snad pro nás Čechy je to samozřejmě Cicero. Takže ani ta dlouhověká a staletími vybroušená latina není prosta těch kouzelných záhad...

Má je i naše řeč, ty zvláštnosti a zvláštnůstky. Češi to ani většinou netuší, nevědí o nich, nezajímají se o ně. Teprve když je Čech přímo konfrontován s jinými jazyky, začíná mu docházet, že jazyky se značně mezi sebou liší třeba tím, na kterou slabiku slov kladou přízvuk. Kdyby nebylo maďarštiny, jazyka to původu asijského, byla by naše řeč skoro určitě jedinou evropskou řečí, která lpí houževnatě a bezvyjímečně na tom, aby u všech slov byl přízvuk jen a jen na slabice první. Dovoluje jen to, že předchází-li slovu předložka, přesouvá se ten přízvuk na onu předložku, a to opět bez jakékoli výjímky. Tedy ZEměkoule, ale NA zeměkouli. POtok, ale U potoka. ZElí, ale NAnynka šla DO zelí, DO zelíčka. Žádná pravidla na to my Češí nemáme a ani to nijak biflovat nemusíme, máme to už od nejrannějšího dětství v ústech důkladně a navždy zabudováno, a přízvuk klademe na tu první slabiku - nebo na tu předložku - bez přemýšlení, bez jakýchkoli pochyb, automaticky. Klademe pak dokonce a dost samozřejmě přízvuk na první slabiku i v jiných řečech, které se snažíme zvládnout, které však mají zcela jiná přízvuková pravidla. Čech se musí zprvu safraportsky přemáhat, aby v angličtině nevyslovoval BEcause místo beCAUse, aby nevyslovoval v němčině NAtürlich místo naTÜRlich a FANtastisch místo fanTAStisch. Čecha hovořícího francouzsky lze ve smíšené jazykové skupině mluvčích obyčejně vystopovat poměrně snadno a rychle, protože ho prozrazuje jeho přirozená tendence zašvitořit MErci BEAcoup místo merCI beauCOUP.

Kdy, kde a jak ten náš jazyk k tomu zásadnímu přízvuku na první slabice vůbec přišel? Však i to je jakési žárlivě střežené tajemství Na horách slovní přízvuky nerastú, v poli jich nesejú, a přece to máme jaksi vbudováno my Češi v hrdlech, ten přízvuk na prvé slabice, a držíme se té zvláštnosti jako klíšťata. Od jiných Slovanů jsme to odpozorovat nemohli, poněvadž žádný jiný slovanský jazyk takovou zvláštnost nemá. Chlubila se tím přízvukem na prvních slabikách čeština už za Lucemburků? Za Kroka? Jak se zdá, nevědí to ani čeští jazkozpytci. Věčná škoda, že takovému Karlu čtvrtému nikdo nikdy šikovně nepodstrčil pod jeho královské vousisko mikrofon, mohli jsme dnes být moudřejší. Zcela podivuhodnou zvláštností je i to, že Čechům doma ta jedinečnost důsledného přízvuku v jejich řeči na prvé slabice jakoby vůbec unikala, nějak to neslyší a nevnímají. V jiných evropských jazycích jsou ovšem jiné přízvukové zvyklosti a jiná pravidla a podstatně se mezi sebou různí. V angličtině patrně vůbec neexistují a je nutno si přízvuk nabiflovat od slova ke slovu. Ruština a ukrajinština se na umístění přízvuku ještě úplně nedohodly. Polština, prosze pana, má pravidla slovního přízvuku zcela pevná, ale naprosto odlišná od češtiny, a rozhodně neudržuje přízvuk na slabice první. Němčina se řídí pravidlem "kde délka, tam přízvuk", padni kam padni - a není v tomto uspořádání sama... Nu, milí přátelé, máme jazyk vyjímečný, originální. I kdybychom nebyli, my, Češi, kromě té rázovité a tradiční švejkoviny, jako národ nijak originální, naše řeč origináln. Jiná, leč tomu neměnnému přízvuku na prvních slabikách slov příbuzná tajnůstka naší řeči je důsledné rozlišování mezi krátkými a dlouhými slabikami. V mluveném slově i v písmu. Tím se nemůže pochlubit žádná jiná řeč, to je jedna z nejdůmyslnějších českých pravopisných vymožeností a jedinečností. Byl to sám reformátor psané češtiny, mistr Jan Hus, kdo naši řeč už koncem středověku dokázal osvobodit od spřežkové abecedy geniálním zavedením "nabodeníček" - Poláci jsou tou spletitou džunglí spřežek osedláni dodnes. Od Husovy doby my Češi opatřujeme psaná slova diakritickémi znaménky, háčky a čárkami. Ty háčky dokonce svou jednoduchostí předstihly způsobilost kyrilice přesně vyjadřovat slovanské hlásky všeho druhu tak, jak to chudší latinská abeceda nedovoluje... Čárky umožnily také češtině jasně označovat délku slabik. Únik od "sprzezsek" k diakritickým znaménkům Husem jednoduše, leč důmyslně sestrojených, znamenal možnost odpoutání se od tíhy středověkého želvího krunýře zastaralé transkripce. Neudál se ten únik od spřežek ze dne na den, ba ani z desetiletí na desetiletí, postupoval, jak se zdá, v psaných textech jen zvolna, a spřežky byly nakonec úplně vymýceny z našeho jazyka asi až v devatenáctém století - zbylo nám z nich jen to klasické české "ch".

Je tedy dnes čeština - pokud je mi známo - jediným jazykem schopným v písemném projevu jasně vyznačovat naprosto jasně dlouhé slabiky od krátkých, a i to je už samo o sobě jedinečností. Ovšem vůbec tou zcela základní jedinečnou odlišností je vlastnost českého jazyka je rozlišovat mezi slabikami dlouhými a krátkými. Jen si zkusme jak obrovský rozdíl taková čárečka nebo takový kroužeček mohou způsobit! Muže/může. Chátra/chátrá/. Spala/spála/. Chudý/chůdy. Sila/síla. Bila/bílá. Laská/láska. Voli/volí. Rada/ráda. Kusy/kusý. Vada/váda. Váha/ váhá. Paže/páže. Klímá/klíma. Dal/dál. V češtině umí délka slabiky konat roztodivné zásahy do významu slov. Budete-li chtít svého cizinečka poškádlit, navrhněte mu, aby si spočítal svoje pokusy správně vyslovit něco jako "nejnadprůměrnější" nebo třeba jen "zápasení" - abych zde proboha nepoužil nestoudného a pohoršujícího "připočůrávání". V jiných jazycích se obyčejně délka slabiky kryje s přízvukem - kde délka, tam i přízvuk. Ne tak v češtině.Ta přísně rozlišuje mezi přízvukem a délkou slabiky. Tam je délka prostě délkou a přízvuk pžízvukem. Délka v českém slově může mít snad pžízvuk druhotný, ale hlavní přízvukk vždycky setrvává na slabice první, i kdyby hrom bil a trakaře padaly. Pokud je první slabika, dlouhá, je ovšem samozřejmě i přízvučná. A tohle rozlišování délky od přízvuku cizince hrozně mate,

Ponořivše svoje hledáčky do onoho čarovného klobouku, hned tam chtíce nechtíce lovíme i celé další přehršle dalších a dalších tajů. Co z nich vybrat? Třebas jen takové ty taje tak řečené slovníkové. Ano, prosím, taje českého slovníku! Ano, i takové tajnosti opravdu v češtině existují. Otevřme si tedy slovník a hledejme. Najdeme stovky, tisíce českých slov počínajících například písmeny "p" nebo" "s", celá semeniště slov na "r", "ř", "b","m" a "n", ale u počátečního "i" zabředneme hned do slov nečeských, původem nečeských. o - kromě "inu" a "ihned". Snažte se potom vyhledat pod písmenem "e" něco víc než "ejhle" nebo "ejchuchů" pravděpodobně v tomto hledání opět pohoříte. Že čeština chová přirozený ostych před takovým nějakým takovým tím "w" a třeba i před ypsilonem, a nemá svých vlastních slov počínajících těmito písmeny - nu, to čert vem, ale že by se tak očividně stranila těch jí zcela přátelských "i" a "e" to byste určitě nečekali, že? Jiné samohlásky si stěžovat na takovéhle stranění se nemohou, takové "o" a "u" jsou samohlásky jimiž česká slova počínaji docela běžně - ochrana, ovád, omluva, obrana, oběť, oháňka, oslovení nebo ucho, ulice, ukazovat, uklidit, ujištění, ukápnout, umínit si, upír - těch slov počínajících na "o" a "u" najdeme celé kopy bez dlouhého přemýšlení a hledání. Proč asi? Nu, čeští jazykozpytští učenci asi nějaké odpovědi mít budou. Já jsem na takové odpovědi, bohužel, doposud nikde nenarazil.

Podivuhodnosti dost namátkou vytažené z toho divotvorného klobouku plničkého roztodivných tajů české řeči ovšem, jak již poznamenáno, domácí Čechy v republice nijak nápadně nevzrušují. Při rozmluvách s cizinci se Češi obyčejně hrdě soustřeďují na vlastnost naší řeči hromadit souhlásky. Strč brko krkem a tak podobně. Cizince ale spíš dnes zajímá základní angličtina než úvahy o jejich - a naší - mateřštině. A přece se ale točí, ta naše česká řeč. Přece se ty jedinečnosti - taje češtiny - nejsou ony vlastně kořením i našeho života mezi nečesky hovořícími milióny?

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012