Měsíc u moldavských Čechů v Holuboje

JARO 2011 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Do Moldávie nevyjíždím sám, ale společně s Jiřím Svobodou, předsedou občanského sdružení Centrum humanistické pomoci krajanům, jeho paní Milenou a dvěma studujícími sourozenci - Davidem a Ester.

Pan Svoboda takhle brázdí autem Ukrajinu, Rusko, Moldávii a další české diaspory od roku 1991. Dopravoval potraviny do Černobylu, pomáhal přestěhovat 5800 lidí do Čech, vozí učitele, učebnice, spolu s PhDr. Helenou Dluhošovou založili české kurzy v Dobrušce a ještě pro české komunity na Ukrajině a v Moldavsku vymysleli program výuky českého jazyka. Jsou jakousi výkonnou prodlouženou rukou ministerstva zahraničí. Nestěžují si na nic, jen se sponzory je to prý stále horší.

Milena Svobodová má zkušenosti s malováním a zdobením květináčů, s tvorbou figurek z kukuřičného šustí, a tak ji čekají dva skvěle navštívené kurzy (kartony s květníky a krabice se šustím ovšem budí na hranicích s Moldávií nelíčený údiv a také zklamání celníků), zatímco budoucí učitel ruského a anglického jazyka David spolu s Ester v Moldávii jen přespí a ráno se nechají autobusem zavézt za dalším českým spolkem do ukrajinské Oděsy.

Mám trochu obavy, jak se bude chtít dětem o prázdninách chodit do školy a učit se česky, ale prý žádný strach, aspoň se ulijí z domácích prací. Byla to pravda.

S panem Svobodou se ještě stačím projít obcí a navštívit hřbitov, kde o česká jména a slova rozloučení v latince i azbuce opravdu není nouze: Balaš, Jirásek, Karásek Však tahle obec bývala kdysi celá česká, zatímco dnes z 1300 obyvatel je evidováno jen 135 Čechů, většinou postarších. Nezaměstnanost mladé vyhání za hranice.

Ti vůbec první Češi do tehdejší carské Besarábie přicházejí kolem roku 1870 přes ukrajinský Čechohrad. Tam už prý bylo volné půdy poskrovnu, a tak se mužští vydávají sem. Porazí všudypřítomné duby, vyhloubí zemljanky, v milířích vypálí dřevěné uhlí. A pak po čase postaví první dřevěné domky, přivezou rodiny a vzniklou obec pojmenují Novohrad.

Po 1. světové válce ovšem tahle část zeměkoule připadne Rumunsku a po té druhé se proměnila v Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Novohrad mění názvy: rumunské Huluboaia, ruské Goluboe, české Holuboje. Zda je pojmenování odvozené od holubů či bledě modré (holubičí) barvy, nikdo přesně neřekne, spíš se přiklánějí k holubům. Přitom charakteristickým živočichem pro obec se zdá být husa, jejichž hejna holdují adrenalinovému přebíhání přes silnici. Holuboje se totiž rozkládá v délce snad čtyř kilometrů po obou stranách silnice a potoka a auta a motorky tu padesátku dodržují jen řídce.

Bydlím u paní Věry, za svobodna Pluhařové, vinařky a vyhlášené kuchařky. Do školy to mám kilometr. V tom letošním vedru tedy nic moc. Ale dětičky čekají, v Gymnáziu Jaroslava Haška začínáme přesně v devět. Stačí projít hlavním vchodem kolem satirikova portrétu, vlajky a znaku České republiky do učebny, vybavené navíc slovy české hymny, a naše dvojhodina může začít. Na chodbě uklízečky chystají začátek nového školního roku, my ale statečně randálu odoláváme písněmi Skákal pes, Okolo Hradce, Šla Nanynka do zelí, Ivánku náš, Šly panenky silnicí, Já jsem muzikant a vyprávěním o sobě, o třídě a škole, o rodině, o oblečení Začínáme jménem a národností. Nestačím se divit, když se hned napoprvé dozvídám: Jsem Moldavanka, jsem Ukrajinec, jsem Bulharka Je mi osm, dvanáct, čtrnáct. Ale pak člověka pohladí, když jako nejmilejší předmět jmenují češtinu. Ne všichni, ale většina z těch někdy dvanácti, jindy šesti dětí to upřímně tvrdí a navštěvuje odpolední český kroužek.

Škola podle názvu česká, je přesněji rusko-moldavská. Vyučuje se rusky, zatímco rumunština neboli moldavština spolu s angličtinou figurují jako vyučované předměty. Přitom v Tatarešti, což je vesnice, v níž Holuboje nepozorovaně přechází, to mají naopak. Při vyučování zní moldavština a učí se ruštinu. Je docela možná, že se lidé z jedné obce mezi sebou za čas nedomluví. Zatím slyším kolem sebe ruštinu, sem tam češtinu, lidé se tu ale bez problémů domluví dvěma až třemi jazyky. Vláda pochopitelně tlačí na moldavštinu, dokonce prý ruskou inteligenci ze země vyhostila, v Holuboje má zatím zelenou.

Cedule místní radnice (starostkou je Bulharka), policie, pošty a zdravotního střediska proto hovoří o svém poslání a otevírací době rumunsky, naše školička navíc rusky a česky.

Čechů desetina, ale nebýt pomoci českého spolku a velvyslanectví, bylo by na tom Haškovo gymnázium a celá obec hodně špatně. Díky penězům z Česka svítí novotou budova WC, pomalu se mění okna a dveře za plastová, vybavení sborovny a tříd. A ve školní jídelně ti nejmenší obědvají zdarma. Ještě kdyby se prý nějaké euro našlo na uhlí, abychom v zimě nemrzli, posteskne si školní všeuměl, jeden ze školních zimních topičů.

V jedenáct míří obvykle ke škole Češi-pamětníci. Tři bratři Iriněvičové, z nichž nejstarší, pětaosmdesátiletý Petr, tu téměř celý život řídil hudební život, řediteloval a ve víc jak stoleté české hudební školičce Václava Karáska vytvořil padesátičlenný dechový orchestr, pochopitelně s českým repertoárem, a hrát na všechny nástroje naučil snad čtyři sta žáků z širokého okolí. Dává mi k přečtení dva dopisy, odpovědi z prezidentských kanceláří. Václava Havla a Václava Klause prosil o pomoc při získání nových nástrojů. Bohužel, mluvčí obou prezidentů shodně litují, že darování nástrojů je mimo kompetenci úřadu.

Paní učitelka Amálie Račkovská- Karásková se zase rozvyprávěla, jak to tu chodilo s českým vyučováním za Rumunů a Rusů a také o tradici, kterou vymysleli Češi, ale těší se na ni, a mnohdy taky obává, všech devět zdejších národností. Hlavním hrdinou je kohout, zodpovědný za všechno špatné, smutné, k popukání, co se v obci i v jednotlivých domácnostech během roku přihodilo. Po přečtení všech jeho nedobrých skutků a vylomenin, které napáchal a při jejichž vtipném předčítání se vesnice až na výjimky náramně baví, je nad ním pochopitelně vynesen nemilosrdný ortel a následně na taneční zábavě si na něm pochutnají muzikanti.

Odpoledne v mém rozvrhu patří češtinářům dospělým. Taisia, dnešní studentka kurzu v Poděbradech, mluví česky hezky a dokonce touží proniknout do tajů mluvnice. Čteme české pověsti, recituje zpaměti Seifertovu Horu Říp, těší se na každodenní diktát.

Pondělní, středeční a páteční večery zní muzika. Současný ředitel hudební školy Filip Filipovič neboli Fíla je má vyhrazeny na zkoušky s kapelou. Moldavan, za ženu českou učitelku, domlouváme se tedy napůl rusky, napůl česky. Dovezl jsem pochody, směs polek a valčíků vytvořenou speciálně sem rakovnickým kapelníkem Josefem Černíkem. Od jednoho muzikanta si půjčím trubku a dělám všechno pro to, aby Kolíne, Kolíne, Škoda lásky nebo polka Andulička zněly opravdu česky. Prázdniny v plném proudu, přesto se mladí hudebníci sjíždějí a s notami zápolí s chutí.

Usedám vedle malého nadějného trumpeťáka a hodlám mu rusky vysvětlit, že musí víc jazykem a tady že je legáto, ale on na moje - tak jedem, raz, dva - nijak nereaguje. Fíla se směje: "To je Moldavan z Tatarešti, ten vám nerozumí."

Český spolek se na tvůrčí kurz paní Svobodové sešel výjimečně v pondělí a úterý, protože pak už Svobodovi míří domů a klubovna, vyzdobená právě udělanými figurkami a barevnými květináči, až do neděle osiří. Pěkně vybavená místnost sídlí také v hudební škole, v budově, která se díky financím z Čech může pochlubit čerstvou renovací, optimistickou žlutou fasádou a dokonce vlastním záchodem.

V neděli od čtyř odpoledne tu pravidelně zaslechnete Perličky, český ženský pěvecký sbor. Název, aby nedošlo k mýlce, byl inspirován Hašlerovou Ta naše písnička česká, kde české písničky autor přirovnává k perličkám na šňůrce navlečeným. Perličky znají písniček jako málokterý rodilý Čech, a těch slok. Vydrží zpívat do šesti i déle a mrzí je moc, že se nedalo ani letos dohromady dost peněz, aby mohly vyjet na zářijový krajanský festival do Prahy. Příští rok rozhodně v Praze budou.

Jednu z nedělí jsme výjimečně pobesedovali o Rakovníku, Středočeském kraji, Praze, však jsem přivezl řadu DVD a fotografií. Snažím se mluvit pomalu, protože český spolek se neuzavírá žádnému zájemci, ne všichni proto v klubovně česky rozumí, sem tam je nutno některý výraz ještě přeložit.

Spolek a patrně veškerý společenský život v obci funguje nejen díky českým financím, ale především trojici obětavých lidí - předsedovi Ivanu Laudovi a dvěma sestrám, lékařce a učitelce, za svobodna Karáskovým. Těm tatínek, v šedesátých letech oblíbený předseda prosperujícího kolchozu, kdysi přikázal: "Čechů je tu už tak málo, že jsme mezi sebou všichni příbuzní, Čecha si, holky, kvůli dětem tedy vzít nemůžete." A děvčata uposlechla. Paní učitelka se provdala za Moldavana, paní doktorka za kolegu Ukrajince. Ivan Lauda se stará především o materiální zabezpečení spolku a obě sestřičky o chod a obsahovou náplň. Všechno se domlouvá po telefonu. Klape jim to.

Holubovští Češi díky tomu, že mají ještě malé hospodářství, žijí vcelku slušně, i když platy a penze jsou žalostné. Doktor 200 dolarů, učitelé 2000 moldavských leu, uklízečky šest set. A ty důchody! Petr Iriněvič, který vedl hudební školu do své osmdesátky, pobírá 800 leu, paní Věra po celoživotní rachotě v kolchoze 500 leu (1 leu asi 1,70 Kč).

Na Moldávii těžce dolehl rozpad Sovětského svazu. "Všechno bylo za pár kopějek, Rusko bralo naše víno, kolchoz postavil školu, vinařský závod, kulturní dům. A teď? Vinzavod koupil Němec, ale od nás víno nekupuje a snad se tam ani nepracuje, kulturní dům je v rozvalinách. Do Evropské unie nás nechtějí, s Ruskem jsme se rozhádali, víno nám vracejí, mladí vychodí školu, jenomže nikde volné místo, kdo může, prchá - do Čech, do Itálie, na Ukrajinu, do Ruska, zůstávají jen staří," je slyšet ze všech stran.

Ivan Lauda, povoláním agronom, to vidí trochu jinak: "Po zrušení kolchozu dostal každý člen hektar a půl vinice a ornou půdu. Jenomže ne všichni si se samostatným hospodařením umějí poradit. Byli zvyklí, že jim v kolchoze ráno řekli, co mají ten den dělat, a teď si najednou mají práci organizovat sami. Někteří pole prodali, jiní propili, já vysadil nový vinohrad. I když s tím vínem, naší nedávnou chloubou a hlavní obživou, je to teď opravdu pěkná mizerie," říká.

Nejmladší z bratrů Iriněvičů Václav má ale jasno: "Přežili jsme Rumuny, přežijem i demokracii."

Ivo Mička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012