Cesta do Makedonie aneb Rozmlouvání s básníkem Ivo Odehnalem

JARO 2011 Rozhovory česky
obálka čísla

Co očekáváte od nového roku se šťastnou jedenáctkou na konci?
Pro každého autora je jistým signifikantem štěstí vydání knížky. A tato radost mne letos čeká v cizině - v hlavním městě Makedonské republiky Skopji, kde má vyjít výbor mých veršů. Zásluhu na tom má Vele Smilevski, předseda shromáždění Svazu makedonských spisovatelů a překladatel Ivan Dorovský. Publikace vychází v souvislosti s udělením tzv. Literárního žezla, ceny, kterou zde mám obdržet v polovině roku. Ocenění mi bylo navrženo s přihlédnutím k mé Písni o velkomoravské náušnici, oslavující příchod věrozvěstů na Velkou Moravu. Cena mi bude předána o Svátku lip, souběžně s makedonskou básnířkou Světlanou Christovovou-Jocićovou. V souvislosti s oceněním mám být primátorem Skopje prohlášen čestným básníkem města, což je velká pocta.

Jeden z literárních kritiků před časem sebejistě prohlásil, že česká poezie končí s Vladimírem Holanem...
Možná má pravdu, poněvadž takové verše jako: "/Poledne úst zkrátilo stíny slov/ na chládek němoty.../" anebo" /Hourání bouraček cár hartusení courá/ po mouru chmury, která vyšla z míry/ osuhlou mrtvicí prázdna/ taženou netopýry/..." - které můžeme číst např. v Holanově Záhřmotí, sotva kdo překoná. Říká se ale, nikdy neříkej nikdy.

Metafyzická otázka: Je život jezdce na koni smrti závislý na jeho rychlosti?
Ano, vycházím-li z Einsteinovy teorie relativity a při uplatnění zákona zachování hmoty energie, kdy E=mc?!

Kdo ze současných básníků Vás nejvíce oslovuje?
Je to např. několik autorů z okruhu bývalého Petrova, kde pro nové autory udělal kus práce Martin Reiner. Byl jsem kdysi "nakladatelsky přítomen" u prvotiny Víta Slívy, proto pozorně sleduji jeho vývoj. Ze starších matadorů poezie ctím Šiktance, Wernische, Prouzu, Vodičku, Sýse, ale i řadu dalších.

Jak se díváte na českou literární scénu dnešních dnů?
Nacházíme se, zdá se mi, ještě v období, kdy nebylo dokončeno přehodnocování hodnot, ono nietzschovské Umwertung aller Werte, které je zákonitým důsledkem každého převratu. Přitom v tomto dvacetiletém zašlapávání starého a utváření nového jsem svědkem zvláštních proměn charakterů, včetně obsazování konjukturálních pozic, i dodatečného zametání kompromitujících stop. Až tohle usazování skončí, teprve pak snad nastane jisté hodnotové ukotvení. Dobré bude dobré, špatné - špatné.

Neskončí zanedlouho česká poezie jako exotické zvíře zavřené v kleci u vybraných chovatelů?
Někdy se mi zdá, že už tomu tak je. Pro mnoho čtenářů jsou opravdové hodnoty skutečné poezie často těžko stravitelné, takže dávají přednost komerčnějšímu zboží. Dále a především ovšem platí, že kdo má peníze, může si vydat cokoli. Ale to cokoli obvykle nemusí vytvářet ony opravdové a kýžené hodnoty, ale může to spoluvytvářet jakýsi poetický skanzen. A také může začít existovat jakási sféra básníků pro básníky, nu a pak se už opravdu ocitáme v oné exotické kleci. A moc na tomto stavu nezmění oficiální zásada: tomu se dá, tomu ne, případně ať to staré vyhnije... Nesporně chybí volná soutěž hodnot pod egidou fundované literární kritiky.

Od pradávna se tvrdí, že úroda bývá bohatá, ale dělníků málo. Platí to v tvůrčí rovině i dnes?
Vybrali jsme si způsob života v tržním systému, který se řídí ziskem, nabídkou a poptávkou. Kdo nezasadí, nesklízí. Ale nestačí jenom zasadit. A nestačí jakákoli úroda. Přebytek se někdy musí spálit nebo nechat shnít, aby se neprodělalo. Zasadit se musí to, co je žádáno, po čem je poptávka. Kultura vůbec a literatura zvláště je velmi jemný, citlivý "mechanismus", který může podlehnout šidítkům v podobě lákavých komerčních nabídek, jež ovšem často za opravdovou hodnotou pokulhávají. Skeptici ovšem mohou oprávněně namítnout, co je vlastně hodnota a kdo ji určuje. Je to jen to, co uspokojí hrstku, anebo spíš to, co potěší masu? Poněvadž sobecký gen je nezkrotná síla, solidních tvůrců umění, kteří nehledí na zisk, ale na hodnotu, bude vždycky menšina.

Nezdá se Vám, že se naprostá většina autorů vyhýbá a bojí ožehavých témat jako čert kříže?
Ano. Ožehavými tématy jsou obvykle aktuální témata, která časem vyšumí a jsou vzápětí vystřídána jinými ožehavými tématy. To je sféra publicistiky, nikoli krásné literatury s nadčasovým poselstvím. I když máme nespornou svobodu slova, mnohdy nemáme víru v jeho sílu. Mnohé tvůrce také odrazuje negativní zkušenost. Ono: Napsalo se - no a co? Nehledě k fatální otázce: Kdo to bude číst? A psát bez honoráře?

Obec spisovatelů, jak mnozí rezignovaně přiznávají, se staví do role spícího brouka. Je možné najít lék na její uzdravení a vrácení do života? Nebo již hrobníci vykopali jámu náležitě hlubokou?
Obec spisovatelů ve mnohočlenná, ale bezmocná organizace, organizace bez státních prostředků a s minimální oficiální podporou, je to organizace odkázaná na dobročinnost a na sponzorské dary. Recept by mohl být jednoduchý: pište, vydávejte, ale ať se to prodává, a z bohatých honorářů odvádějte daň do literárního fondu. Jde to ale tak řešit? U některých zdatných prozaiků snad, ale u básníků těžko. I to spisovatelské "baráčnictví" něco stojí, ať jde o kontrolu seznamů a adres, přijímání nových členů, registrování výročí i úmrtí, vydávání informačního tisku, organizování nejnutnějších spisovatelských akcí. Bez zdroje příspěvků a bez zviditelnění to nepůjde. Státní cena nestačí být jedinou garancí státu. Činnost OS je rozložena do středisek, existuje kolektivní členství. V Brně vzniklo občanské sdružení Obec moravských spisovatelů, které má přes čtyřicet členů a jeho vztah k ústřední Obci spisovatelů je ve vývoji. Našemu spisovatelství schází nová krev, ale i vyšší společenská prestiž.

Čím vším může být bohatá společnost, v níž musíme žít? Určitě to nebudou jen mramorové paláce bank, limuzíny politiků, zlaté padáky jako poděkování za prapodivné věrné služby.
Máte naprostou pravdu. Nezbývá nám než doufat, že kultura i v podobě literatury si vydobude ve společnosti oprávněné místo nepřepočítávané pouze na peníze. Talent má být míra pravé hodnoty. Ale opravdové talenty se rodí zřídka a těžce. A v tom je ten problém.

V posledních měsících se čím dál častěji setkávám s názorem, že se naše současnost stává asociální, že se rozevírají ekonomické nůžky mezi nesmyslně bohatými a čím dál chudšími... To přece nemůže přinést nic dobrého.
To je bohužel pravda. Naprosto liberální přístup ke kapitálu bez korekce jeho nenasytnosti si asi vynutí jisté mantinely, jinak budou na obzoru další lidová hnutí. Např. v Tunisu to dnes lidé vzali do svých rukou a vyhnali zloděje společných zlatých prutů. Nekorektní kapitálové chamtivosti by měly být nastaveny limity dané zákonem.

Jaký nenapsaný rukopis nosíte v hlavě?
Momentálně nenapsaný žádný, ale napsaných jich mám několik, jenomže na jejich vydání vlastním nákladem nemám potřebné prostředky.

Za svou literární tvorbu jste byl letos oceněn mimo hranice naší vlasti. Pojedete si tam osobně převzít cenu a užít si pár dní radosti z cestování?
Ano, pokud si našetřím na letenku, která je dost drahá, a hlavně dovolí-li tuto cestu zdraví. Ale rád navštívím zemi slavného Alexandra makedonského. Chci tím přispět k prohloubení česko-makedonských kulturních a literárních vztahů. Považuji to za prospěšné pro obě strany.

Děkuji za rozhovor. Vladimír Stibor

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012