Česko-německé vztahy očima sudetského Čecha

6 2002 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Narodil jsem se v Sudetech. Ve skutečných Sudetech -- to jest mezi Labským zlomem a levým břehem horního toku řek Odry a jejího přítoku Luhy ohraničující Sudety na východě.
Zdůrazňuji to proto, že Hitler naprosto nesprávně (snad kvůli Konrádu Henleinovi a Karl Herrmanu Frankovi) hodně rozšířil Sudetskou župu na západ. Sudetengau, resp. Sudetenland, po vůdcově zeměpisném zásahu, sahala až těsně k Domažlicím přes Karlovy Vary, Loket a Cheb. Východní hranice byla ponechána na původním místě. Správním střediskem byl Liberec.
Narodil jsem se v období mezi světovými válkami v české rodině. Otec byl zaměstnán u státních drah (jak jinak -- jistě řeknou naši bývalí němečtí spoluobčané). Bydleli jsme na Českolipsku.
Po protičeskoslovenských aktivitách sudetských vůdců v letech 1918--1919 nastalo národnostní uklidnění. Československo se po první světové válce stalo velmi rychle státem se stabilizovanou ekonomikou a měnou, na rozdíl od hyperinflační Výmarské republiky sousedního Německa. To vyhovovalo především německým podnikatelským kruhům, které měly v Sudetech a našem pohraničí značnou převahu. Asi tak v polovině dvacátých let, snad po vstupu Německa do Společnosti národů +) ale určitě po vypuknutí hospodářské krize (1929), a po nástupu Hitlera k moci (1933), začalo Německo využívat ke svým politickým a národnostním cílům sudetských a pohraničních Němců.
Je nutno připomenout, že to nebylo jen vůči Československu, ale např. i vůči Belgii, kde se aktivizovali Němci žijící ve východních pohraničních kantonech (Beneš: Paměti).
V Belgii nedošlo k vystupňování situace jako u nás z řady důvodů, významným fenoménem byla skutečnost, že v pohraničních kantonech nebyla tak výrazná převaha Němců a že Versailleskou mírovou smlouvou nedošlo v poválečném uspořádání belgického východního pohraničí k porušení rovnováhy jako v Sudetech a celém našem pohraničí. Nebylo tedy důvodů k revanši.

Po válce také nedošlo k vypuzení Němců.
Zpět do předválečného období a Sudet. Němců byla v Sudetech a pohraničí výrazná většina. Například v České lípě bylo v roce 1938 z 11 737 obyvatel: 10 143 Němců, 1 350 Čechů a Slováků a 244 cizinců.
Nacionální tlak z německé strany se tedy dal snadno organizovat. Státní správu a státní podniky (dráhy a pošty) měli sice většinou v rukách Češi. Komunální správa a podnikatelská féra byly se značnou převahou v rukou silné německé většiny.

Malý příklad.
Ve vojenské knížce mého otce bylo za léta 1924 až 1938 deset záznamů (stěhování, vojenská cvičení, změny zaměstnání atd.) -- všechny jsou německy. I razítka městských (obecních) úřadů jsou pouze německá. Výjimku tvoří pouze razítko obce Riggelshain (Rynoltice), které je dvojjazyčné -- záznam je ovšem také pouze německy.
Nebýt českého tiskopisu vlastní vojenské knížky a skutečnosti, že se otec v letech 1922 až 1924 pohyboval ve středních Čechách, nikoho by ani nenapadlo, že se to všechno odehrálo v Československu a že se jednalo o vojáka v záloze české národnosti a Československé armády.
Otec se naučil poměrně slušně německy a ačkoli pocházel z Benešovska, z kraje českých jmen -- v Sudetech byl velice spokojen. Byl tam na rozdíl od vnitrozemí všude pořádek, obce upravené. Lidé pěkně oblečení, a to nejen ta většina Němců, ale i Češi.
Nebylo totiž možné jako Čech nemít třeba natřený plot u zahrádky. Všichni okolo jej totiž natřený měli a neříkalo by se: "Podívejme se. Ten Novák, to je lenoch." Nýbrž by se říkalo: "Schau her! (koukni tam): Ten plot, fuj Teufel, No ja, to je ten Čech, ta slovanská Gesindel (chamraď)." A to by neříkali jen Němci, ale i Češi, protože v tom německém obklíčení žádný Čech nechtěl dopustit nepořádek nebo nedbalost u sebe, natož ji tolerovat u druhého. Tak to bylo.
Výsledek této soutěživosti byl mimořádný. Když člověk před válkou překročil sudetskou hranici, bylo to, jako když se dnes přejede hranice do Německa nebo Rakouska. Byl to úplně jiný svět.

Ale abych se vrátil k otci.
Nad nějaké národnostní handrkování a vyhrožování henleinovských výrostků byl povznesen a fyzicky vybaven. A tak dlouho nepodléhal žádné panice. V roce 1936 se stalo, že syn domácího, jako aktivní mladý Henleinovec (budoucí Bezirkleiter organizace Hitlerugend) oběhl všechny obchodníky v okolí (všichni byli Němci) a žádný matce (tržní systém -- netržní systém) nic neprodal. Otec musel (chtě nechtě) pomáhat nakupovat potraviny, to ho při turnusové službě příliš netěšilo. Navíc to před válkou u mužů nebylo zvykem. Nepřípadnost takových nákupů se dá srovnat s tím, jako kdyby dnes muž například manželce a případným dcerám nakupoval dámské hygienické potřeby.
Co naplat, ledničky v domácnostech nebyly, tak otec, jak mohl, nakupoval potraviny. V Liberci, Turnově, Mostě, německém Ebersbachu, prostě všude, kam jej turnusová služba zanesla.
Mně byly dva roky, takže se mnou toho matka moc nepoběhala. Je sice pravda, že po čase jeden z obchodníků po dohodě s otcem připustil, že po setmění může matka zezadu zaťukat na okno jeho bytu, strčit dovnitř nákupní tašku s penězi a seznamem žádaného zboží a on jí zboží tímto způsobem prodá.
Běhejte ale po ulici v červnu po desáté hodině večer (dřív pořádná tma není) s dvouletým cvalíkem v náručí bez chlapa. Ten momentálně kdesi na trati láduje uhlí do lokomotivy vlekoucí za sebou raketu (raketa -- železničářský termín pro expresní nákladní vlak, většinou mezistátní). Muselo být dost páry. Grafikon byl pro vlakové čety zákonem. Vlaky musely jezdit přesně -- byl skutečný a tvrdý kapitalismus. Za každé zpoždění byl nalezen viník a následoval trest (na penězích, na zařazení, na funkci).
Ale vraťme se k matce. Nebylo úplně jednoduché běhat s dvouletým cvalíkem v náručí, který navíc vřeští, protože se před chvílí probudil z toho nejlepšího spánku. To by vypadalo hloupě i dnes, natož před válkou, kdy to ihned začalo zajímat pány domácí v ulici, domovnice a také pochůzkového městského policistu. Ta dnes vzývaná občanská angažovanost skutečně existovala a nebyla vždycky příjemná.
Henleinovec aktivity zvyšoval, a tak i otci došla trpělivost. Požádal o přeložení do vnitrozemí. Měl štěstí. Přesně dva a půl měsíce před Mnichovem byl přeložen z německé České Lípy do lokomotivního depa na Vysočině, do českého (jen podle názvu) Německého Brodu.
Odstěhovali jsme se tedy do vnitrozemí. Byly mi téměř čtyři roky, a tak když bylo všechno naloženo, i moje koloběžka, i moje tříkolka, i můj grošovaný houpací koníček ze skutečné kůže, vzali mě za ruku a řekli: Jeníčku, pojď, sem už se víckrát nevrátíš.

Nechali jsme tam příbuzné.
Strýčka s rodinou -- nevlastního. Otci zpočátku pomohl, byl také na dráze, ve vyšší funkci. Rodiny se přátelily.
Jeho manželka Josefine, moje nevlastní teta, byla původem Rakušanka z Knittelfeldu. Těžce nesla rozpad Rakouské říše 1918. Henlein ji oslovil.
Ani strýček Karel Hruška nebyl rád rozpadu rakousko-Uherska. Měl dojem, že Rakousko-Uherská říše mu jako vzdělanému muži poskytovala zcela jiný prostor než malé Československo. K jeho, na Čecha neobvyklému, vztahu k našemu novému státu, možná přispěla okolnost, že jako rakouský důstojník v první světové válce (byl nasazen v poli p celé čtyři roky), cítil částečnou odpovědnost za její, pro Rakousko, nepříznivý výsledek. Válku prožil bez jakékoli zdravotní újmy.
Měl tři syny -- Karl, Otto, Walter a jednu dceru Helene. Bratranci byli o hodně starší. Dcera Helene byla vrstevnice (1934). S tou jsem si jednou hrál -- jen jednou. Po nástupu Hitlera k moci v Německu se totiž styky rodin velmi omezily. Mnichovem se téměř naprosto přerušily. Nešlo jen o hranici na mapě.

Nastala druhá světová válka.
Všichni synové postupně narukovali. Všichni padli -- na promrzlých pláních evropského Ruska. Nechtělo se jim do války, ale byli přesvědčeni, že bojují proti komunismu: Ten v naší širší rodině (původně bohatá selská rodina) nebyl v lásce již od r. 1917.
Jsem už starý a stále přemýšlím o tom, jak to, že řada našich vzdělanců, politiků, umělců, prostě příslušníků elity národa se -- ve vztahu k sovětskému Rusku -- tolikrát mýlila.Mýlila se| v roce 1938, 1945, 1948, 1956, někteří dokonce i po vstupu vojsk v srpnu 1968, někteří se mýlí dodnes. Přitom řada prostých sedláků se nemýlila už v roce 1917. Jsme možná zvláštní národ, nebo že by to bylo tím, že nám od Bílé hory skutečné elity chybí?

Vraťme se k bratrancům.
Bojovali snad správně proti nebezpečnému nepříteli naší (západní) civilizace, ovšem zdá se, že v nesprávné armádě a v nesprávnou dobu.
Proč všichni tři padli na tzv. "východní frontě", nevím. Je známo, že Hitler matce, které padli dva synové na východní frontě (když o to požádala), dával pro třetího(případně dalšího syna) pardon. Musel sice do války (byl-li odveden), ale třeba na západní frontu, do Africa.-Korps nebo k protiletadlovému dělostřelectvu na říšském území a podobně. Ne že by se tam neumíralo, ale bylo tam nesrovnatelně nadějnější přežití.
Východní fronta pro nově příchozího, případně nezkušeného mladého vojáka znamenala téměř jistou smrt. Jistě existují pamětníci, kteří mi potvrdí, že za značné porušení kázně na západní frontě nebo jiných válčištích bylo nejvyšším trestem před vlastizradou (která se trestala smrtí), převelení na východní frontu.

Strýček umřel v roce 1942 přirozenou smrtí.
Jak již jsem uvedl, po Mnichovu styk mezi rodinami prakticky ustal. Nepsali jsme si ani k vánočním svátkům a Novému roku, k Velikonocím ani k rodinným svátkům. Oznamovala se jen úmrtí.

Každý čekal od války něco jiného.
V květnu 1945 měl otec dojem, že tetička bude potřebovat pomoc. Zůstala sama s jedenáctiletou dcerou, nyní už v nepřátelské zemi. Vzal si po 9. květnu okamžitě volno a jel do České Lípy. Doprava pro civilisty neexistovala, ale dojel. Byl od dráhy, a tak dojel, jak se tehdy říkalo "na nárazníku".
Tetičku už nenašel, od známých Němců se dozvěděl, že odešla s dcerou Helenou, ještě před největším zmatkem do rodného Rakouska. Nečekala na nějakou zázračnou změnu v postojích západních velmocí, ani na vysídlení. Nechtěla už být v těch "prokletých" Sudetech, kde přišla téměř o všechno.
Ani syn domácího nebyl již v České Lípě. Jako Bezirkleiter organizace Hitlerjugend muselna frontu, a tak měl čas zvážit všechny svoje možnosti a pro jistotu zmizel poslední den před příchodem Rusů. Němečtí spoluobčané a sousedi k němu postupně ztratili sympatie. Zatímco on se těšil v zázemí dobrému zdraví a vitalitě, ostatní němečtí muži, kromě starců, museli do války, kde dílem padli, dílem byli zmrzačeni anebo leželi ranění kdesi v lazaretech, či byli už v zajetí. Co se s nimi děje v květnu 1945 jejich blízcí nevěděli.
Při dnešní interpretaci vysídlovacích aktivit by byl jeho odchod asi charakterizován jako tzv. divoký odsun. Byl to ale divoký odsun? Asi to byl divoký úprk, tu poslední noc. Jistě však věděl, proč odchází a kam musí směřovat. V "našem" domě tedy po 9. květnu nikdo nebydlel, ale prázdný nebyl. Bylo v něm divizní velitelství Rudé armády.
Připomeňme si, že na frontách druhé světové války, na německé straně, padlo 180 000 našich bývalých německých spoluobčanů ze Sudet a pohraničí a 320 000 jich bylo raněno. Tedy půl milionu bývalých Čechoslováků zemřelo a trpělo pro velikost a slávu nacistické říše.
Ještě je třeba zdůraznit (často se na to zapomíná na naší i německé straně, někdy si myslím, že jde na obou stranách o záměr), že i na straně spojenců bojovali sudetští Němci. převážně v britské armádě, většinou to byli němečtí sociální demokraté, stoupenci bývalého československého politika a poslance naší sněmovny Dr.h.c. Wenzela Jaksche. Pozdějšího poslance Bundestagu a v letech 1959--1966| prezidenta spolkového shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetenlandsmanschaftu). Tito sudetští Němci bojovali ovšem zásadně přímo v britském vojsku. Nikoli tedy v československém vojsku ustanoveném (na popud prezidenta Beneše) v rámci britské armády. To mělo určité politické důvody -- sudetští Němci si nepřáli návrat do původního předválečného Československa s nevyřešenou národnostní politikou. Chtěli důslednou federalizaci pro sebe a tím také pro všechny ostatní občany Československa. Proto se dr. Wenzel Jaksch po válce domů, do Československa, již nevrátil.
Po prohrané válce došlo k odplatě. T0měř tři miliony Němců byly vysídleny. Třetina obyvatel Čech, Moravy a Slezska opustila, většinou nedobrovolně, svůj domov. Zanechala tam veškerý svůj majetek, své mrtvé. Ztratila všechno. Někteří neuhájili ani holý život, který jim zbyl po té hrozné a krvavé válce.
Tato etnická skupina po nepředstavitelně tvrdé práci a odříkání, nesrovnatelném s ostatními Němci, si (v nelidských podmínkách rozbitého a rozvráceného poválečného Německa) vybudovala nový krásnější domov ve své staré vlasti. Staré vlasti -- Německu, kterou její předci před sedmi sty lety i dříve opustili na výzvy bohatých českých knížat a králů.
Tak jako já jsem se již nikdy nevrátil do České Lípy a zvykl jsem si na drsný a chudý kraj Českomoravské vysočiny, tak si i vysídlení Němci zvykli na nejrůznější kouty své původní vlasti --Německa. Zvykli si na nový domov oni sami, ale především jejich děti, vnoučata a pravnoučata.
Svědčí o tom skutečnost, že z těch, kteří se jako sudetští němci označují (nebo označovat mohou) je jich v Sudetoněmeckém krajanském sdružení organizováno necelých 10 %.
Přitom 80 % těchto organizovaných sudetských Němců je v důchodovém věku. Uvedeno ve Sborníku konference česko-německého dialogu v Praze ve dnech 6. -- 7. listopadu 1995 (strana 38).

+) Pro tento vstup silně v Ženevě plédoval náš tehdejší ministr zahraničních věcí a budoucí prezident dr. Edvard Beneš
zpět do textu


Tak jsem to prožil a tak to vidím já.
Ing. Jan Hruška, CSc.
Havlíčkův Brod

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012