Dlouholetý předseda Svazu spolků Ing. Jiří Sochor už není mezi námi

5-6 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Se zármutkem jsme přijali zprávu, že dne 10. 12. 2009 zemřel v Zürichu ve věku 92 let další významný člen našich spolků, čestný předseda SSČS, Dipl. Ing. Jiří Sochor.

Narodil se 7. ledna 1917 v Praze. Studoval na Českém vysokém učení technickém na stavební fakultě obor konstruktivní a dopravní. Studia ukončil v roce 1939. Ve válce byl nasazený na práci v Německu a díky svým technickým znalostem se dostal k organizování staveb. Byl krátce zatčen gestapem. Po válce se usadil v Praze a v roce 1947 si zařídil vlastní projekční kancelář. Počátkem července byl zatčen za „velezradu“ a dostal se do bolševických koncentráků. Byl odsouzen na 10 let. Toto nacistické a bolševické peklo popisuje spravedlivě ve svých pamětech - neukazuje v nich jen na sebe, ale hlavně objasňuje utrpení jiných.

Po všech těch trpkých zkušenostech, kterým dala korunu ještě okupace Československa „bratrskými“ státy, odešla rodina Sochorova v roce 1968 do Švýcarska. Dík svým odborným znalostem dostal Ing. Sochor místo ve firmě Elektrowatt a bylo mu umožněno projektovat stavby po celém světě. V době po penzionování odjíždí rodina do Spojených států – do Kalifornie, kde se na několik let usadila.

V exilu patřil mezi vedoucí osobnosti různých krajanských organizací. Zpočátku byl jednatelem Sdružení bývalých politických vězňů, později předsedou, členem Klubu K231, členem Spolku Jana Palacha a Jana Zajíce, členem Rady svobodného Československa, členem Poradního sboru Čechů a Slováků pro západní Evropu (podobně jako předseda Slovenského klubu Ing. Juriček) se sídlem v Mnichově. Řadu let byl předsedou Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku i předsedou Masarykova fondu. Po dva roky byl starostou a pokladníkem Sokola Zürich.

Svoji manželku Blaženku velice miloval a vážil si jí. Oba se zúčastnili všech krajanských akcí a sokolských sletů. Navštěvovali bohoslužby v Husově sboru Čechů a Slováků. Byl člověkem zbožným, asi po přežitém strastiplném životě. Nikdy neodmítal spolupráci s mladými studenty, kteří pro své diplomové práce na téma historie českého a slovenského exilu rádi využívali jeho hlubokých znalostí a zkušeností. Byl velice moudrý, vtipný, laskavý bratr a kamarád nás všech. Svým životem se zapsal do našich srdcí a svými činy do historie národa. My, krajané ve Švýcarsku, ne něho nikdy nezapomeneme.

Marie Mařasová,
starostka Sokola Zürich

V rubrice Dokumenty zveřejňujeme útržek ze zprávy Ing. Sochora o vztazích mezi Čechy a Slováky ve Švýcarsku, tak jak ji 23.3.2003 napsal absolventce Filozofické fakulty Univerzity Komenského Pavlíně Kudláčkové pro její diplomovou práci „Krajanská periodická tlač vo Švajčiarsku“.

Dokumenty

Byl jsem požádán, abych napsal krátkou zprávu o vztazích Čechů a Slováků v exilu. Tento vztah se vyvíjel od konce roku 1968, t.j. od doby sovětské invaze do republiky takto:

Ihned po příjezdu do exilu se mezi oběma národnostmi nepozorovaly žádné zvláštní projevy ani náklonnosti ani nepřátelství a všichni spolu komunikovali normálním způsobem, chodili spolu společně na mše do kostela a na různé podniky, které byly pořádány pro informaci emigrantů.

Postupem času se však tato homogenní společnost začala třídit na spolky a skupiny české a slovenské. Slovenské skupiny pak se roztřídily také. Začalo to tím, že si Slováci zorganizovali vlastní bohoslužby s vlastními knězi, začali pořádat vlastní plesy a založili vlastní spolek (Združenie priateľov Slovenska, neskôr Združenie Slovákov vo Švajčiarsku pozn. red.) a začali vydávat vlastní časopis. S českými spolky se sešli jenom jednou na schůzi v Curychu na hlavním nádraží, kde vyžadovali na českých (resp. československých pozn. red.) spolcích prohlášení, že jsou uznávaní jako samostatný národ a stát. V tomto ohledu jim nebylo možné vyhověti, protože si tady nikdo neosvojil právo, rozhodovat o věcech, které náležely do působnosti národů doma v republice a ne exilu.

Pokud si vzpomínám, dala by se slovenská emigrace rozdělit na tři skupiny:

  1. Občany , kteří si zachovali slušný a přátelský postoj ke svým českým spoluobčanům. Byli to hlavně tito: páter Májovský (Husův sbor - pozn. red.), Dr. Kelemen, Ing. Juríček a další.

  2. Občany, u kterých se projevil zcela nepřátelský a doslova nenávistný postoj ke svým českým spoluobčanům. Jakékoliv styky s Čechy přerušili. Když se někde ozvala česká hymna, tak se zpěvu nezúčastnili a ptali se: „Co to je?“

    Obzvláště od založení „Světového kongresu Slováků“ v Kanadě panem Romanem nabyly tyto projevy nenávisti svůj vrchol. Mezi tyto občany, o kterých by se nedalo tvrdit, že by měli kladný poměr k republice, patřili: páter Baník, pánové Zelenay, Braxátor a další.

  3. Občané, kteří byli na Západ posláni ke špehování a k rozkládání. Mezi ně patřili např. pánové Juraj Gabaj ve Švýcarsku a Dr. Táčovský v Mnichově. Ten se snažil „blahodárně“ působit v Rádiu svobodná Evropa.

Mám dojem, že v poslední době tyto poměry už pominuly. Tak např. spolupráce mezi českým a slovenským velvyslanectvím je velmi čilá a kladná.

Jiří Sochor, 23. 3. 2003
Převzato z krajanského časopisu Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012