Laskavá ironie

Bez láskyplného konejšení, něžného pohlazení a objetí život není možný. Ženou, která má navíc smysl pro humor a poetiku, hluboký vztah ke kulturní tradici a k odkazu předků, je ZORA BURIANOVÁ. Groteskou i závažnou pointou svých obrazů, grafik, kreseb a karikatur hladí, objímá a konejší, něžně ironizuje svět kolem sebe.

Tvé pastely, grafické techniky, kresba, kreslený humor. Která oblast je dominantní? Nebo jsou všechny rovnocenné: doplňují se?

V každém případě se nevylučují. Něco mám chuť malovat, něco si žádá spíše grafické zpracování, někdy si doslova vychutnávám perokresbu. Malba však převládá.

Začněme u kořenů: mělo a má vliv na tvá díla rodné město a místa tvých předků?

Rozhodně. Měla jsem velké štěstí, že jsem byla v dětství obklopena láskou a krásou, že jsem vyrůstala v Tovačově. Tady bylo pro moji dětskou dušičku fantastické muzeum v zámku, jehož byl dědeček spoluzakladatelem a babička pokračovala v jeho práci. Tovačovský zámek stojí za pozornost a mám radost, že se muzeum obnovilo. Zámecká nádherná věž mě inspiruje stále a trvale. Jen pro zajímavost: tovačovské náměstí je jedno z nejstarších v českých zemích.

Zora Burianová, narozena 1954 v Přerově, vystudovala výstavnictví na legendární škole ŠUŘ v Brně. Grafika a malba byly jejímu srdci bližší. Osud ji zavál do Poláčkova „okresního města“, kde začala tvořit kreslený humor. Vystavovala na výstavách Je nás pět, s východočeskými karikaturisty na krajských přehlídkách. Přispívala do Dikobrazu a mnoha časopisů. Do podvědomí veřejnosti ji přivedl humor jejích kreseb.

Vzpomeneš na výstavy „Je nás pět“ v Rychnově nad Kněžnou a na své zdejší působení?

Rychnovských karikaturistických výstav „Je nás pět“ jsem se zúčastnila s nesmírnou radostí. Jednak jsme navazovali na humor Karla Poláčka s využitím názvu jeho nejznámější knížky, který jsme tak zpřítomnili. Vždycky nás vystavovalo pět. A Rychnov je jedním z kořenů i mé rodiny: druhý dědeček s babičkou se tam narodili a děda chodil s Poláčkem do školy a byl i jedním z aktérů oněch popsaných klukovin. Doma jsme měli vše, co spisovatel vydal. Takže: jako dítě vyrůstající na Moravě, jsem získala vztah k tomuto městu, kam mě životní cesta na pár let přivedla.

A co období hostování a spolupráce s východočeskou výtvarnou skupinou GAMA? (skupina grafiků a malířů, která si desetiletí získává a udržuje věhlas – pozn. red.)

V Rychnově jsem se seznámila se členy skupiny GAMA a měla tu čest s nimi spolupracovat. Díky jim jsem začala koketovat s grafikou a mnohé jsem se od nich naučila. Stále jsou to prima kamarádi a moc ráda na ně vzpomínám.

Po odchodu do Prahy jako členka České unie karikaturistů vystavovala na členských výstavách v Mánesu, samostatně v Malostranské besedě a v Galerii Žižkovského antikvariátu. V osmdesátých letech si přivezla celkem sedm cen z mezinárodních přehlídek a výstav karikatury ve Skopji, Záhřebu, Varaždínu a v Norsku. Dařilo se jí rozvíjet kontakty mezi našimi a evropskými karikaturisty a výtvarníky.

Co tě vedlo k tomu, že jsi od kresleného humoru přešla ke grafice a později k malbě?

Nemohu říci, že bych pociťovala nějaké přecházení. Některé náměty vidím jako malbu, jiné jako grafiku, jindy je působivější kresebné zpracování.

Nevedu si seznam výstavních aktivit. Vystavovala jsem doma, v zahraničí, o některých výstavách jsem se dozvěděla i později. Samostatné výstavy měly „hlasitější“ ohlas, což jistě každému výtvarníkovi působí radost.

Zora jako člověk i jako výtvarnice byla vždy skromná. Životní osud ji nejdříve připravil o manžela, pár měsíců poté povodeň vyplavila karlínský byt a do třetice: půdu se zachráněnými předměty „navštívili“ zloději. Nežli se do Karlína mohla vrátit, žila dva roky v provizoriu. Nedivme se, že se po takových událostech umělecky odmlčela.

Chtěla bys ilustrovat knížku?

Ráda, jenže nejsem typ, který by obíhal redakce a sám nabízel. Za to jsem od svých blízkých kritizována, přátelé ze zahraničí tohle nechápou a diví se. Nabídkám však zůstávám otevřená.

(Přišly nabídky podílet se na animovaném filmu – pozn. red.)

Jaký význam má pro tvou tvorbu prostředí, domácí zázemí? V minulosti jsi nemohla jen tak „přejít pár kroků ¨z obytné části do ateliéru…

Doma“ bylo a je prodchnuté tvůrčím duchem. Od zařizování společného bydlení až po nápady jednotlivých členů rodiny. Význam takového rodinného stavu bytí se těžko vysvětluje. Bylo to samozřejmé, i když jsme měli k životu 35 m2. Z legrace říkávám: „Dejte mi konírnu a já ji zabydlím“.

Tvé plány – přání?

Plány – tvořit. Přání – v míru.

Pastelová jemnost i sametová laskavost v po/úsměvech koček, v maskách kašpárků a v radosti dětí je pohlazením a objetím moudrého nadhledu. Najdeme je na výstavě obrazů Zory Burianové pod názvem DVA V JEDNOM (Galerie VIVO Praha – červen 2010).

Věřme, že výstava je návratem autorky na nejen domácí uměleckou scénu.