Poslední vystoupení Eduarda Vojana ve Zlaté kapličce - Ve službách republiky

5-6 2010 Kultura česky
obálka čísla

Před devadesáti lety, v poslední májový den roku 1920, odešel na věčnost herecký kníže Eduard Vojan, ve své době jedinečný představitel Hamleta, Othella, Leara, Cyrana, Francka a mnoha dalších postav divadelní literatury světové i domácí. Za svůj dlouhý život ve službách Thálie vytvořil přes tři sta rolí, počet představení, v nichž účinkoval na venkovských scénách i v Národním divadle, překročil tři tisíce. Autorem textu k jeho definitivně poslednímu vystoupení na prknech Zlaté kapličky (odehrálo se 2. května 1920 a Vojan byl tehdy už vážně nemocný) však nebyl básník ani dramatik, nýbrž politik - Alois Rašín, jeden z „mužů 28. října“, jako první ministr financí mladé republiky důsledný zastánce šetření, vyrovnaného státního rozpočtu a silné koruny.

Hereckou kariéru v Národním divadle, v němž působil 32 let, uzavřel Vojan týden před tím 24. dubna v repríze hry ruského znalce kulturní historie Dmitrije Sergejeviče Merežkovského Smrt cara Pavla I., jejíž děj se odehrává na začátku března 1801. Vojanovi připadla psychologicky složitá a fyzicky náročná titulní figura, kterou je člověk zrůdné povahy, pološílený tyran i šašek, tváří v tvář smrti z rukou vzbouřenců ale nakonec jen bezbranný ubožák. V recenzi premiérového uvedení vyzvedl básník a literární kritik Hanuš Jelínek spíše psychologický než dramatický ráz této autorovy divadelní prvotiny. Na jiném místě poznamenal, že jedinců podobných caru Pavlovi se najde dost v romanovské i habsburské dynastii...

Po tomto představení, které dohrál na pokraji sil, si Eduard Vojan vyžádal zdravotní dovolenou. Pobýval doma, vycházel jen do zahrady. Když mu ale tlumočili prosbu Aloise Rašína, aby v Národním divadle právě on přečetl výzvu k upisování státní půjčky, vybavila se mu slova J. K. Tyla, že herec je vojákem myšlenky, nositelem národního sebevědomí a musí cítit odpovědnost za budoucnost národa. I proto se rozhodl té prosbě vyhovět.

O první květnové neděli Vojan hned dvakrát - nejprve před odpoledním představením opery Antonína Dvořáka Rusalka a pak večer, kdy následovala hra Leonida Nikolajeviče Andrejeva Ten, který dostává políčky - vyšel před oponu a přednesl klidným, vyrovnaným hlasem Rašínovu výzvu. Jejím základním sdělením je, že kdo věří ve stát, důvěřuje v lepší budoucnost republiky a státní prémiová půjčka mu dává možnost takový postoj prokázat.

Mezi odpoledním a večerním představením zůstal Vojan v divadle. Kolegové se u něho zastavovali, poptávali se po zdraví a přáli mu všechno dobré k 67. narozeninám, které měl oslavit za čtyři dny. Po návratu domů se mu ale dál přitížilo a měl bolestný srdeční záchvat. Svůj byt pod Bruskou u Starých zámeckých schodů potom už neopustil. Sem také 31. května po páté hodině odpolední si pro něj přišla, tak jako pro jeho Cyrana, „smrt, ta tuponoska křivá“.

Veřejnost se s Eduardem Vojanem slavně rozloučila 3. června: ve smutečním průvodu od Národního divadla na Olšany kráčel až k Národnímu muzeu i prezident T.G. Masaryk.

Jaromír Novotný

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012