Ludvík Vaculík o Ivanu Klímovi

1-2 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Toto brilantní laudatio Ludvíka Vaculíka bylo předneseno jím samým při příležitosti vyhlášení Ceny Karla Čapka 7. ledna 2010 na Staroměstské radnici v Praze. Cenu uděluje každé dva roky český PEN klub. Vaculíkovo laudatio sklidilo v sále plném lidí „od pera“ bouřlivý potlesk, stejně jako oceněný Ivan Klíma.

Při osobní příležitosti, jako je ta dnešní, unikla mi myšlenka, společensky nevhodná, ale známe ji myslím všichni: že při udělování cen účinkuje jakési pravidlo nebo ohled: kdo ještě nedostal a kdo by už mohl umřít. Nejlepší záminkou k udělení zasloužené ceny je ovšem dobré dílo, které má půvab, význam a váhu. Dílo Ivana Klímy ve všem vyhovuje.

Karel Čapek zná Ivana Klímu od roku 1962, kdy mladý Klíma starého pána vracel z jakéhosi neslušného opomíjení na literární jeviště. Bylo to setkání na celý jejich další život. Od té doby Karel sleduje Ivana všude a ve všem: po knihovnách a divadlech, tu doma i ve světě. On jistě ví, co kde ve světě vychází, on slyšel jeho přednášky o české literatuře, zná intenzitu jeho styků v literatuře. Myslím, že už musel být i trochu neklidný: jako my, někteří Ivanovi čtenáři a přátelé. Ta chvíle spravedlivého uklidnění je dneska tu.

Ivan Klíma se stal spisovatelem z rozhodnutí, ne ze hry osudu a náhody či z nouze, jak se stává. A jeho začátky byly velice pracné, jak je napsáno v jeho poslední knize Moje šílené století. Musel redaktory přesvědčovat: čtenáře přesvědčil brzo, protože přicházel s něčím, co v té době bylo ve vydávané literatuře vzácné: pravda skutečnosti. V měřítku půvabu bylo to samozřejmé: malými knížkami a povídkami získal čtenáře rychle. A příběhem Milostné léto se rychle dostal za hranice: nepočítáme -li ani první vydání ještě v Torontu.

Ale on brzy chtěl napsat něco, co by vystihovalo osud, který byl pod vším, co se dělo: dílo, jež by se zabývalo stavem společnosti. Něco, co literatura v té době „národu“ dlužila: bylo to, neuvědoměle, ono „svědomí národa“, zároveň žádané i popírané. V srpnu 1976 mám ve sbírce fejetonů tuto příhodu:

Měl jsem se s Ivanem setkat na Hradčanském náměstí. Už tam seděl, i s Pavlem. „Právě jsem Pavlovi dal k přečtení svůj dokončený román,“ řekl, drcl do mne ramenem a dodal: „Tisíc stran, ale výborných...“ Nonono, pomyslel jsem si se strachem, co když má pravdu, ale jeho kasání se mi líbilo. Pavel nám vylíčil, jak špatně se vyvíjí jeho žádost o cestu do Ameriky. Ivan řekl, že podobně nepojede do Švédska...

Těch tisíc stran, to byl myslím Soudce z milosti, a Ivan s ním potom ještě velice pracoval. Ivan na rukopisech pracuje. Já když mívám besedy o literatuře, pravívám, že zdravý a normální člověk nepíše. Že však psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. O Klímovi říkávám, že to je odborný spisovatel, z rozhodnutí, jako je někdo letec, nebo lékař.

Jeho poslední kniha Moje šílené století, myslím si nejenom já, je zvláštním dílem. Podává kus našich dějin jako svůj osobní příběh. Podivný životopis, v němž se dovídáme, co vypravěč měl s kterým filozofem, a ne se ženami. Ale jako jiní líčí své osobní choroby, infekce, záchvaty, Ivan líčí, jak ho chytlo všecko, co bylo ve vzduchu a chytli jsme to všichni: ale ještě nikdo to nenapsal za nás.

A mysle i na Čapka, přicházím právě k názoru, že i on se konečně má kde dočíst, jak to pokračovalo a jak to skončilo, co v začátcích poznal a čím trpěl on.

Karel Čapek také napsal:

Nemám zvláštní záliby v literatuře ani v divadle. Čtu velmi málo beletrie, do divadla chodím jen čirou výjimkou... Ještě nejlepší je psát něco sám; jinak by mi, myslím, byla literatura nesnesitelná.

Vlivy, vlivy, to mě uvádí do rozpaků. Mohl bych snad uvést tři nebo čtyři autory, kteří na mne neměli vliv.

Poznávat, toť veliká a neukojitelná vášeň. Byl bych snad dosti dobrým odborníkem, kdybych se dovedl omezit na jeden obor. Bohužel zajímá mě vůbec vše, co jest. Proto to nemohu přivést dále než na spisovatele.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012