Malíř od bájné hory

1-2 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Adolf Kosárek (* 6. ledna 1830 † 30. října 1859)

Píše se rok 1850. Do brány rožmitálského hradu vchází den co den pohublý, dvacetiletý mladík. Jako kancelista knížecího úřadu velkostatku denně zasedá k listinám. Avšak více než účetní rubriky zajímá mladíka čistý papír, na který může kreslit. Celý týden se těší na neděli, kdy se může rozběhnout po okolí, kreslit a malovat podle své libosti. Když jednoho přívětivého dne stál před staletou lípou, aby zpodobnil její spletitou korunu, ozvalo se za jeho zády: „Smím se podívat?“ Hlas patřil vysokému muži, který byl v kraji svého panství znám nejrůznějšími rozmary; chtěl prý všechno vidět, a tak jeho kočár býval často prázdný; kníže Bedřich Schwarzenberg pochoduje svižným krokem po cestě. Tu se zastaví u babky s nůší, tam zajde do kovárny, aby pozoroval, jak se tvaruje žhavé železo. Také s mladíkem se dává do řeči, a protože již na svých cestách po zámcích viděl mnoho rytin a obrazů, snadno rozpoznal nadání kancelisty. Ještě téhož roku mu vymohl podporu i přijetí v krajinářském oddělení pražské Akademie umění u proslulého profesora Maxe Haushofera. Tehdy Adolf Kosárek, jeden z největších výtvarných umělců 19. století, vykročil na svou kumštýřskou, leč neuvěřitelně krátkou cestu.

Kde bychom našli krajinu, která byla prvním inspiračním zdrojem pro pozdějí velkolepá plátna?

Pod bájnou horou Třemšínem rozkládá se kotlina rožmitálská. Není to místo bezvýznamné. Vydalo se odtud poselstvo pana Lva z Rožmitálu na diplomatickou cestu. Bylo to v 15. století a jeho posláním byla propagace návrhu českého krále Jiřího z Poděbrad na vytvoření jakéhosi svazu panovníků k zabezpečení míru v Evropě! Vůbec první pokus tohoto druhu, ve své době přímo průkopnický. Však nám o tom podal zprávu Alois Jirásek v díle Z Čech až na konec světa. V Rožmitále se také narodil autor slavné vánoční mše, uštvaný génius Jakub Jan Ryba.

Z hlubokých dojmů komponoval Adolf Kosárek středočeskou krajinu. Srostlý s krajinou svého mládí byl veden vášnivou touhou zobrazit všechno, co rožmitálská kotlina obsahovala. I na studiích pokračoval ve svém úsilí. Spolužáci obdivovali jeho píli a taktéž jeho povahové vlastnosti. Byl prý velice jemný, avšak sužován bídou a plicní chorobou.

Obdivuhodnou sílu dávala mu pravděpodobně sama Matka příroda, kterou velice uctíval. Na svých cestách navštívil několikrát bavorské velikány, viděl i skalnaté pobřeží severního moře, cizí krajiny však nikdy nenapodoboval. Všechny prožitky i obdiv k zemi a vesmíru chtěl vyslovit právě na plátnech krajiny podbrdské.

LETNÍ KRAJINA, zpodobněná na obraze stejného názvu, skutečně vyzařuje letní teplo a klid, obilné klasy padají pod tíhou zralého semene. Rovina je na obraze uzavřena modrou horou, z jejíhož vrcholu klesá z jedné strany táhlý hřbet, z druhé rozeznáváme příkrý zub, typický pro bájnou horu. Místní obyvatelé i milovníci Podbrdska jsou přesvědčení, že je to jejich krajina pod Třemšínem, a že tímto obrazem chtěl malíř pozdravit místo, odkud vyšel na vysněnou cestu za uměním.

Jako všichni romantikové, vnímal i náš malíř tuto krajinu především citem – neboť i ona cit probouzela – vzbuzovala údiv, úžas, nadšení! Právě takovou silou působí na nás výjev, nazvaný SELSKÁ SVATBA. Nemůžeme necítit prchavé veselí svatebčanů v kočárech, dynamická síla koňského spřežení vyjadřuje zvláštní napětí tohoto výjevu. Dramatičnost Selské svatby mohla způsobit i okolnost jeho spěšného sňatku před blížícím se koncem. Na diváka působí obraz jako báseň, jako balada lidská i umělecká. Obsahem i podobou připomíná Máchův Máj; v obou dílech cítíme naléhavý a uvědomělý projev lásky k rodné zemi.

Naši romantikové nepocházeli z vrstev neukázněných, tím méně bohémských. Ve vzpomínkových materiálech nenacházíme slova o jejich bídě či nedostatku, nežalovali na svoji osamocenost. Chápali ji jako svobodu a proti osamělosti dovedli bojovat. Jejich bojem bylo vytčení vysokých cílů! Neupozorňovali na sebe, nestavěli se na odiv. Svoje city ukrývali, my je však v jejich dílech bezpečně poznáváme. Rozumíme našim romantikům, milujeme je bez výhrad. Z trojice spolužáků Adolf Kosárek, Antonín Chittussi a Julius Mařák stal se právě Kosárek nejdůležitějším představitelem č e s k é školy krajinářské, přestože pobyl na pozemském světě necelých třicet let. Snad o něm často neslýcháme, ale spatříme-li jen jednou jeho středočeské krajiny, nevymizí nám z paměti. I my postojíme v úžasu a obdivu nad tvůrčí silou malíře od bájné hory.

K. H.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012