Výpověď: Vzdor bolesti

9-10 2009 Ostatní česky
obálka čísla

Osudy Josky Vensona (změnil své původní jméno Josef Kvasnica, v Anglii nevyslovitelné) naznačují velmi složitou a barvitou linii života, plnou zákrutů, kterou můžeme vystopovat i v jeho tvorbě. Narozen v r. 1941 v Bratislavě, prožil část života v Praze a v Čechách (kde strávil také svou vojenskou službu), ale především v emigraci, ke které se rozhodl v roce 1968, takže souvislejší část života strávil v Londýně. Ve školení sledoval rodinnou tradici, přesněji řečeno, šel ve stopách svého otce, jenž vystudoval architektu a malbu, ale spojil své dílo s hlavním městem Slovenska, Bratislavy.

Joska Venson vystudoval architekturu v Praze a v Bratislavě; nedlouho po vstupu sovětských vojsk emigroval do Londýna, kde pracoval v ateliérech anglických architektů, popř. jako scénický výtvarník; doplnil si ještě postgraduálně vzdělání na Vysoké škole výtvarných umění (Chelsea School of Art and Design), na Leicesterské polytechnice a práci samostatného výtvarníka kombinoval ještě se studiem postgraduálního lékařského designu, neboť ho přitahovalo fungování lidského těla a tělesných systémů v souvislosti s jeho dlouhodobým programem nazvaným „sociorganismus“. Občas také překládal nebo psal.

V Londýně se mu dostalo možnosti – kromě jiné veřejné činnosti – objevit se osmkrát ve výstavních síních, po pádu komunismu se představil po čtvrtstoleté přestávce i na Slovensku (1993 v Galantě). Po r. 2000 se zabýval malbou a kresbou, řetězcem námětů, propojených společným názvem Lidské ZOO. V poslední době žije v Praze, kam se přišel léčit a kde vzdoruje chorobě, která ho upoutala na lůžko.

A právě v tomto bodě lze hledat souvislosti mezi autorovou vlastní chorobou a jejím záznamem či inspirací. Nejistý čas mezi zdravotní krizí a zlepšením využívá k malbě a kresbě; v okamžiku, kdy mu postupující choroba bránila v plném vyjádření, jak byl zvyklý, přešel na práci levou rukou, s níž zachycuje jednak varianty své utkvělé představy lidské komedie, na kterou nazírá s odstupem, jednak interpretuje zprávy o svých vyšetřeních a potížích kresbami, které se blíží lékařské výpovědi. Sužován bolestmi, zachycuje svůj stav v kresbách, na nichž kombinuje znalost anatomických proporcí s expresí, jež má zdůraznit jeho osobní trápení, nikoliv ovšem jako stížnost, ale jako zprávu o stavu svého těla i duše. Přitom se v nejednom případě uchyluje až k černému humoru.

Vyšel z realistického portrétního znázorňování, v němž klasický portrét zvládal se všemi atributy; za portrétistu se nadále považuje, a portrétu se věnoval během celé své umělecké dráhy. Podobizna, včetně autoportrétu, dostala v řadě prací ráz karikaturní, a to jak realistický, tak expresionistický. Nadsázka zvítězila plně u podobizen či hlav, inspirovaných nepochybně africkými maskami; ty se stávají samostatným útvarem v jeho tvorbě a obsahují mimořádnou sílu výrazu na hranici výsměchu či varování; došel k expresionistickým obličejům – maskám, které jak svou barevností, tak divokým výrazem připomínají proces, jímž prošly africké masky pod rukama kubistů a expresionistů. Jen v ojedinělých případech dostává postava Lidského ZOO zvířecí hlavu.

V jiných zobrazeních seriálu Lidského ZOO pozorujeme hemžení postaviček, které jakoby se vznášely v nevyhraněném prostoru a zanechávaly za sebou další, v prostoru (ve vesmíru?) plující postavy, připomínají svými zmenšenými údy jakési lidské pulce, na které se autor dívá z nadhledu, doslova shora, svrchu, na temena jejich lebek, v roli jakéhosi Gulivera, vžívajícího se do obou poloh – jednou je trpaslíkem, podruhé -a hlavněobrem. Vzhůru vzhlížející tváře lidských postav plujících v neurčitém prostoru, jednou individualizované, podruhé odlidštěné, naznačují v perspektivě hemžení chaos existence lidského rodu.

Kresby inspirované svou vlastní nemocí mají jiný ráz, a opět se vyvíjí minimálně ve dvou liniích. Jednak definuje své pocity, zejména polohu bolesti, jednak parafrázuje lékařské rozbory a zprávy – výzkumy pod mikroskopem, rozbory krve, moči apod. Tvary geometrizujících kompozic, provedených na způsob mikrobiologických rozborů, odrážejí bezmála organizovaný chaos a proplétají se v ploše i v prostoru, hemží se jako hadi a vyrůstají jako stromy. Jedná se vlastně o vizualizaci jeho architektonicko- filosofického konceptu Sociorganismu, kde předkládá vizi organických měst řádu a uspořádání v budoucnosti. Pracuje přitom s jednoduchým prostředkem – kuličkovou tužkou, přičemž prostřídá několik barev až vytvoří celkem rytmický a živý barevný celek.

Ve druhé skupině (vznikající ovšem souběžně), která zaujímá realistickou polohu, najdeme následně studie (autorovy vlastní) lidské postavy (popř. četné studie jejích detailů, zejména ruky a zkratek prstů), a na ní naznačuje útoky choroby s přesnou lokalizací bolesti, takže je jakousi zprávou o stavu vlastního těla, jehož problému si je autor dobře vědom. Právě toto jasné vědomí mu umožňuje reagovat mj. i posunem anatomie, dokonce místy se vynořuje homologická anatomie, kde jedna část zastupuje druhou, popř. jsou zdůrazněny a zvětšeny ty prvky, na nichž mu zejména záleží, např. oko, které se nejen posunuje v očním důlku, ale také do jiných částí, např. do úst, nabývá rysů zeměkoule apod.

V zásadě tedy spatřujeme v tvorbě Josky Vensona/Kvasnici jednak souvislou, přestože neklidnou, linii vývoje od studijních prvopočátků k vlastnímu způsobu vyjádření svého vztahu ke světu, jednak reakci na chorobu, která sice snížila jeho fyzické možnosti, ale zostřila jeho zrak, jeho vidění světa i sama sebe.

Pavel Štěpánek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012