Zdenik Šmíd - Proč bychom se nepřiznali aneb Jak to bylo doopravdy

Už před létem vyšla další útlá knížka autora nedávno zfilmované „vodácké bible“. Televizní seriál nesl stejný název jako autorova prvotina Proč bychom se netopili. Autor mnoha dalších úspěšných titulů napsal svoji nejnovější knížku jako odpověď na lavinu otázek, kterou ho zasypali čtenáři - diváci po odvysílání seriálu o vodácké partě. Jak to bylo doopravdy?

Kdo byl v knížce a ve filmu předlohou pro kterou postavu? Vznikly všechny ty vodáckým národem milované a citované příběhy a hlášky díky skutečným zážitkům autora nebo jsou jen výplodem jeho bujné fantazie a spisovatelského umění?

Televizní příběhy několika dvojic kamarádů a kamarádek jsou volnou kombinací z dějů dalších Šmídových knížek Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili, kde sledujeme osudy party po dvaceti letech.

I nová, vysvětlovací knížka má své typické „šmídovské“ kouzlo. Autorova zpověd´ probíhá formou fiktivního rozhovoru se zvědavou dívkou Ofélií, kterou známe i z první knihy.

Není o ní nikdy jisté, zda a v jaké podobě vlastně existuje. Šmíd s humorem odkrývá svoje zdroje inspirace, vzpomíná na skutečné události a přátele, z jejichž povah a vlastností pak kombinací vznikli literární Sumec s Lídou, Keny s Lucií, Bongo, Křižák i další... Ofélii ujišťuje, že skoro nic se nestalo přesně tak, jak si čtenář přečetl nebo viděl. Jen přibližně... Ale čtenář nemusí být zklamán, protože knížka je doprovozena množstvím černobílých, téměř historických fotografií z autorova archivu. Zachycují velmi dobře něco, co se i ve spisovatelské licenci podařilo přesně zachovat.

Sílu lidského kamarádství a jeho nejvyšší formy – přátelství, a taky kouzlo vodáckého sportu, při němž tyto svazky kdysi vznikly a vydržely po mnoho let.

A tak hledíme na staré neostré fotografie, zachycující pestrý vodácký život, který už z našich řek pomalu mizí. Lodě si vozíme auty a ne vlakem, zelené vodácké impregnované pytle nahradily umělohmotné barely a kotlík nad ohništěm na tábořišti také pomalu nevidět. A i ty řeky se nám někde jaksi „modernizují“, staré dobré šlajsny a sjízdné jezy mizí..

I přesto je ale tenhle Šmídův dokument , at´už se nám jeho zfilmovaná podoba líbila nebo ne, šťouchancem do zad. Nutí vzít pádlo do ruky, zamířit k nejbližší lodi a řece a zavolat hlasitě AHOJ!