Vítězslava Kaprálová - hvězda, které nepřál čas

3-4 2009 Kultura česky

Bylo jí pětadvacet let, když zemřela. V tu dobu ji znaly desítky odborníků a několik tisíc posluchačů v Evropě. Kdyby žila do padesáti, nadšeně by o ní psali kritici po celém světě a její jméno by uměly vyslovovat miliony fascinovaných návštěvníků koncertních síní. Jméno hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. Stála by na Olympu hudby jako nejznámější československá muzikantka.

Narodila se 24. ledna 1915 v Brně. Divná doba pro křehké novorozeně, které nemělo moc sil k životu. Byla dítětem hudebního skladatele Václava Kaprála (studoval u Leoše Janáčka) a Viktorie Kaprálové, která byla výbornou zpěvačkou a učila na manželově hudební škole.Tatínek narukoval na tři roky do války a když se vrátil, přervané manželství už se nepodařilo slepit. Dívenka Vitka vyrůstala v nehostinném prostředí až do svých osmi let, kdy se rodiče rozešli.

Ale byla tady hudba, která drobounkou a stonavou holčičku okouzlovala. Bylo jí pět let, když poprvé s otcem hrála čtyřručně na piano. To už uměla číst. Rodiče z ní měli radost, ale nevěnovali jí kvůli vlastní práci a rozepřím dost času – zato dostávala stále těžší a těžší úkoly. To se podepsalo na jejím zdraví a hodně měsíců dětství prožila v lázních a sanatoriích, například ve Starém Smokovci ve vile Šafárik.

Skladba pro T. G. Masaryka

Ale to už psala vlastní hudbu, v devíti letech skladbu „V říši bájí“. Mezi notami jsou poznámky, co hudba vlastně vyjadřuje: Noc. Příšery. Příchod rusalek. Rusalky tančí. Blesk. Bouře. Smutek rusalky. Bouře se vzdaluje. Víly přiběhnou a těší ji tancem. O rok později napsala skladbu „Po bitvě bělohorské“, kterou věnovala (a poslala!) prezidentu T. G. Masarykovi.

Jana Turčínková, která zmapovala osud V. Kaprálové pro Brněnský rozhlas, cituje dopis z prezidentské kanceláře:

Kancelář Presidenta republiky,
čj. D 340/26.

Slečna Vítězslava Kaprálová, žačka obecné školy v Králově Poli.

Věnováním svých skladeb způsobila jste panu presidentu radost. Potěšilo zvláště, že četba vážných děl, jako jsou Dějiny našeho národa, vyvolala u Vás již v raném věku ohlas, který jste snažila se vyjádřit hudbou. Z příkazu pana presidenta děkuje Vám kancelář srdečně za Vaši pozornost a přeje Vám hodně zdaru v dalším studiu hudby a její skladby.

Bylo jí třináct let, když napsala tříhlasý dětský sbor „Matičce“ na slova Jana Nerudy. Ten pak uvedl její otec za války v internačním táboře ve Svatbořicích.

Zvláštní rodiče geniální dcery

Na takové dítě by jistě byli pyšní rodiče na celém světě. Přesto šla Vitka na zkoušku na konzervatoř jen v doprovodu maminky. Otec si nepřál, aby studovala hudbu a dokonce se jako muzikantka živila! Pravda je, že studium klavíru nebylo pro křehkou patnáctiletou dívku jednoduché - měla například malé ruce a tak si při cvičení dávala mezi prsty korkové špunty. A to ani maminka nevěděla, že Vitka chce být skladatelkou a dirigentkou! Nicméně, když byla na konzervatoř přijata, otec se s tímto faktem smířil. Takže si zvolila (v té době pro ženu) velmi nezvyklou kombinaci skladby a dirigování. To bylo opravdu prazvláštní!

Byla jedinou dívkou mezi deseti nově přijatými posluchači konzervatoře, skladbu studovala u Viléma Petrželky a od druhého ročníku dirigování u Zdeňka Chalabaly. Byla nadaná a navíc velmi pilná a cílevědomá – nakonec absolvovala z celé skupiny jediná. Již citovaná Jana Turčínková píše, že Vitku vzal otec do rozhlasu a tam zkusila řídit „skutečný orchestr“. Nebála se. Za dirigentským pultíkem ji sice nebylo moc vidět, ale když je opakovaně zastavovala a opravovala, vzali ji muzikanti na vědomí. Po čtyřech zkouškách přišel čas přímého přenosu.

Její sestřenice Věra Uhlířová Jiřímu Muchovi řekla, že rodiče Vitku udřeli. Chtěli z ní mít génia a přitom jí neposkytovali citové ani finanční zázemí. Pořád byla bez koruny, v dopisech z Prahy neustále žebroní o peníze na byt, jídlo, noty... Hudební škola prosperovala a rodiče žádnou nouzi neznali. Jen na ni zapomínali.

První (ještě) školní úspěchy

Pět let studia zakončila Vítězslava Kaprálová svým „Koncertem pro klavír a orchestr d moll“. Ona jako dirigentka, klavírní sólo hrál odborníky i posluchači velmi ctěný prof. Ludvík Kundera. Bylo to poprvé, kdy tak velký orchestr řídila žena! Ohlas na koncert byl mimořádný, mluvilo se o něm jako o senzaci a Kaprálová získala i cenu za nejlepší absolventskou skladbu. Bylo jí dvacet let a před ní se rýsovala léta dřiny a hvězdné kariéry...

Dalším krokem k ní byla Praha a studium na mistrovské škole pražské konzervatoře. Jejími učiteli byli skladatel Vítězslav Novák a dirigent Václav Talich. V muzice měla svou zpěvností blízko k Novákovi, se kterým ale měla tvůrčí spory, jeho preciznosti i zvláštně formulovaným názorům se však obdivovala. Moravský původ ji obdařil smyslem pro klenutou melodii a zvláštní rytmus. I to najdeme v její nejslavnější skladbě – „Vojenské symfonietě“, kterou mistrovská studia v roce 1937 završila.

V předtuše přicházející války a strázní s ní spojených ji věnovala nejvyššímu veliteli československých ozbrojených sil Edvardu Benešovi. Uvedena byla v pražské Lucerně 26. listopadu 1937 za účasti Beneše a sklidila velký úspěch. Oslavovaná byla skladatelka Vítězslava Kaprálová i dirigentka Vítězslava Kaprálová. Prezident Beneš jí osobně poděkoval. Ona mu řekla, že se cítí v sedmém nebi...

Pařížské nebe

Vítězslava Kaprálová byla křehká a stále zamilovaná. Často prý do několika mužů najednou. Pak do jejího života vstoupil koncem roku 1937 hudební skladatel Bohuslav Martinů. To bylo po kladném vyřízení její žádosti o státní stipendium na École Normale de Musique v Paříži. (To ještě nemluvila francouzsky!) Martinů žil v hlavním městě Francie už několik let a měl tam hodně přátel. Také si ho vážili a jeho chráněnka se stala členkou skupiny českých umělců, ve které byli mj. také spisovatel Jiří Mucha, od roku 1939 také jeden z nejlepších klavíristů 20. století Rudolf Firkušný, pianista a skladatel Josef Páleníček, Rudolf Kundera, Adolf Hoffmeister, Josef Šíma, E. E. Kisch To už ve Španělsku několik let zuřila občanská válka, která oficiálně skončila až 28. března 1939 pádem Madridu. V té době nikdo nepochyboval o tom, že bude válka - dlouhá a nesmírně krutá...

Bylo 27. dubna 1939 a Vítězslava Kaprálová se v Café Bonaparte setkala s Jiří Muchou. Od toho dne spolu chodili. Mucha ji ve své knize Podivné lásky krásně charakterizoval: Skromnost, pokud šlo o hudbu, nebyla její silnou stránkou. Při tom, jak byla malá a drobná, byla úžasně sebevědomá a rázná – zejména když to někdo nečekal. Při prvním setkání ji lidé obyčejně přijímali s pobavenou něhou – dokud nenarazili na její pevnou vůli. Svou malou postavu zdůrazňovala až k směšnosti, hrála si jako dítě, lezla po zemi, šplhala po lidech, kterým chtěla projevit náklonnost, jako malý pes, který skáče do náruče svého pána. Hned nato byla příkrá, útočná, ironická. Naučila se žít se svou malou postavou a dovedla si v každé situaci zajistit převahu.

Hudební vědec Jiří Macek píše, že Vítězslava Kaprálová byla křehká, skoro průzračná, plná nesmírné energie, vyzařovala životní štěstí i dětskou naivitu, rozum střídala s rozmarem... A jak připomíná Mucha: Byl zde však stín, který se neustále objevoval nad obzorem: její chatrné zdraví. Přesně řečeno: jako malá dostala tuberkulózu a musela se léčit mj. ve Smokovci.

Lásky jejího života

Dlouholetý vztah s Bohuslavem Martinů neměl budoucnost, protože byl ženatý s Charlottou, velmi obětavou a milující ženou. Ta ho v trpkých začátcích ve Francii živila šitím a on by ji nikdy neopustil. Mezi ním a Kaprálovou bylo skoro pětadvacet let rozdílu a tak jejich pocity kolísaly mezi vztahem otec-dcera a milenec-milenka. V této napjaté atmosféře vznikala díla, která jsou oslňující, například 29. března 1938 uvedené „Variace na zvonkohru kostela Saint- Etienne du Mont“. Ale už předtím byla poctěna uvedením své „Vojenské symfoniety“ v Londýně, kdy řídila orchestr BBC. Byl to její první světový úspěch.

V létě 1938 byla na posledních prázdninách na Vysočině ve Třech studních, to už měla po studiích. Martinů tam byl s ní, na návštěvě se objevili i bratři Křičkové. Po mnichovském diktátu se vrátila do Paříže a po 15. březnu 1939 se z ní stala opravdová emigrantka. Psala, byla plná elánu a většina její korespondence se (kromě milostných propletenců) věnuje především komponování. Na počest Karla Čapka například napsala „Elegii“. A to ani netušila, že už se blíží smrt...

Vše, co napsala, se okamžitě hrálo. O vánocích 1939 dirigovala ve francouzském rozhlase své „Vánoční preludium“, její díla hrál s velký úspěchem Rudolf Firkušný.

V tu dobu se zasnoubila se spisovatelem Jiřím Muchou, synem Alfonse Muchy. To měla za sebou několik bouřlivých vztahů, současně milovala Muchu i jeho přítele Ivo Toufara. I s ním se zasnoubila. Tento letec nastoupil na Muchovo místo, když byl spisovatel ve výcvikovém táboře pro zahraniční vojáky. Mucha dostal třídenní dovolenou a 23. dubna byla svatba. To už Vítězslava Kaprálová byla hodně nemocná a ležela v pařížské nemocnici. Lékaři jí slibovali operaci, ke které však nedošlo.

Naděje umírala poslední

Byla válka a Německo obsazovalo Francii. V tom čase už všechna vyšetření a konzultace potvrdily konečnou diagnózu: Vítězslava Kaprálová má rozptýlenou tuberkulózu. Mucha přijel za svou novomanželkou a odvezl ji do jihofrancouzského města Montpellier. Přijali ji na gynekologické oddělní, kde sloužily řádové sestry. Ani tady ji nemohli pomoci – slábla, měla bolesti, psala o tom svému muži na posádku. V polovině června bylo nutné vyklidit sál pro zraněné vojáky. To už byl Jiří Mucha u lůžka své umírající ženy. Poslední nadějí byla operace – která nic nevyřešila. Jen vyloučila možný rakovinný nádor. Ale ani s tím by si tehdejší medicína neuměla poradit. Operace se účastnil Jiří Mucha a několik studentů medicíny...

dirigentku Vítězslavu Kaprálovou do malého pokojíčku s okýnkem do nebe. Zdálo se jí, že leží před chatou na Vysočině a povídá si s otcem. Při dešti se jí zdálo, že z nebe kapou noty. Zemřela 16. června 1940.

Pohřbena byla na hřbitově St. Lazar v oddělení pro neznámé a nemajetné. Manžel Jiří Mucha hodil do hrobu vlčí máky a do navršené hlíny zabodnul kříž z nedalekého smetiště. Tělo bylo později převezeno do Paříže, zpopelněno a Vítězslava Kaprálová teď spí na Ústředním hřbitově v Brně.

Zůstalo po ní na čtyřicet skladeb, její jméno nese ulice v Brně a umělecká škola v brněnském Králově Poli. Od roku 2001 nese její jméno také smyčcové kvarteto. Mohla se stát světovou hvězdou. Kdyby nebyla nemocná... Kdyby nebyla válka...

Venda Šebrlová
(s použitím materiálů na internetu,
Jiří Mucha: Podivné lásky)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012