La Grange - držitel ceny Gratias Agit

9-10 2007 Naši ve světě česky
obálka čísla

Centrum českého dědictví v Texasu (kapitola z připravované knížky)

Na půl cesty mezi Austinem a Houstonem leží malebné městečko La Grange, založené kdysi Francouzi. Později se stalo „Kolébkou české imigrace do Texasu”. První Češi sem však přišli ještě dříve, než mělo místo jméno, již v roce 1835. Bojovali po boku slavného Sama Houstona proti Mexiku. Někteří se také zúčastnili bitvy Severu proti Jihu, resp. Jihu proti Severu. I když nesouhlasili s otrokářstvím, chtěli být loajální k zemi, která jim poskytla útočiště. Velké vlny přistěhovalců však přicházely až po této občanské válce...

Centrum českého dědictví je umístěno pěkně u hlavní silnice, kde je poutač, aby projíždějící mohli vystoupit a pokud jsou českého původu, potěšit se, pokud jsou Američany, poučit se.

Je zde pěkně zrekonstruovaný starý dům zvaný Kalich House. Byl Centru věnován Jonathanem a Peggy Kalich ze Schulenburgu. Dům postavili jejich předkové Magdalena a Josef Hauptmann Kalich na jejich farmě poblíž Freyburgu, a to v roce 1888. Později byl přestavěn a rozšířen a v roce 2000 přestěhován do La Grange, kde si krajané za účelem vybudování Centra českého dědictví v Texasu koupili velký pozemek. Za ředitelování Marvina Marka v tom roce, který dokázal přenést na další lidi své nadšení a energii pro vybudování Centra, se stal téměř zázrak. V říjnu 2001 byl Kalich House otevřen. A pokračovala práce, finanční sbírky a přibývaly další budovy.

V Kalich House je malé muzeum, knihovna, prodejna, kancelář a přijímací místnost. Pozemek jde od hlavní silnice až do údolí k řece Colorado. Je tam letní divadlo se 400 sedadly, dále velká síň (dům) pro pořádání společenských akcí a ubytovací zařízení pro hosty. Jsou zde pořádány velké akce k propagaci české kultury.

Další dva domy jsou darem krajanů. Migl House a Holan Log Cabin.

Je tu také valašská zvonička, v níž je zvon z Halenkova ulitý Josefem Tkadlecem.

Aktivisté kolem tohoto centra skutečně věnují svůj čas a své síly k práci v centru a také v českých organizacích, kterých je v Texasu mnoho, a které jsou s tímto centrem i s mnoha dalšími spojeny.

Organizace mají až tisíce členů.

Presidentkou je Retta Chandler, ale ta tu dnes není. Provozním ředitelem TCHCC (Texas Czech Heritage and Cultural Center, Inc.) je Woody Smith, který nemá český původ, ale česky mluví, neboť studoval slovanské jazyky a češtinu i vyučoval.

Sekretářkou je milá a půvabná Cathleen Noska, která naopak česky nemluví, ale jejíž rodina má český původ. Manžel se tím příliš nevzrušuje, má náročný byznys, ale zato Cathy pátrá po detailech svého i jeho původu a dokonce o tom píše knihu. V tom si my dvě velice rozumíme, protože já také píšu knihu o své rodině a díky Texasu jsem pochopila jednu věc. Totiž, že ohromná chudoba v době dětství mé babičky (narodila se 1890 a žila v jižních Čechách) byla tím důvodem, že lidé hromadně opouštěli své domovy a nechali se zlákat agenty na loď plující do zaslíbené země...

Moje babička mi například vyprávěla, že když byly Vánoce, poslala její maminka hochy (měla čtrnáct dětí, z nichž zůstali naživu čtyři synové a tři dcery) k sedlákovi vyprosit trochu mouky na vánočku a naštípat mu za to dříví. V létě děti chodily do lesa na houby a na lesní plody, v zimě byl hlad a ve čtrnácti letech se musely všechny děti postupně odebrat do služby do Vídně, tehdy hlavního města Rakouska-Uherska. A co si tam mladá dívka, moje babička Antonie užila hladu...

Takže já mám přímo rodinné pochopení pro ty, co odcházeli s nadějí na lepší život. Ale zpět k tomu krásnému muzeu, které není jen muzeem, ale i aktivním kulturním hybatelem českých věcí. A tím pádem i velikým propagátorem české kultury v Texasu jako takovém. Že Američané milují českou polku a valčík, makové koláče, klobásy, a že se mi vždycky omlouvali, když jim mne někdo představil, že nemají českou babičku, to už jsem psala. Většinou však vzpomínali, že měli třeba českého pradědečka a byli na to pyšní. Sem, do La Grange přijedou na shora zmíněné a ještě se poučí třeba o tom, jak se dříve dělalo máslo, šlapalo zelí, jak se zdobí perníčky, v obchůdku si mohou koupit desku s českou hudbou, trička s nápisy Co Čech to muzikant a mnoho jiného. Prezentace starých časů zde kupodivu nezajímá jen sentimentální staříky, ale i zvídavé děti.

Když jsem do La Grange v červnu 2002 jela poprvé, bylo to s Jerrym a jeho báječnou ženou Milly, která bohužel krátce po mém odjezdu zemřela. Chápala jsem tehdy La Grange jako další přepřahací stanici, kde budu předána někomu jinému. Těch asi 160 mil od Corpus Christi probíhalo v dobré náladě, ostatně jako s Jerrym vždycky. Milly je dost nemocná a nemá usínat. Jerry ji povzbuzuje ke zpěvu. Zpívá tichoučce a hezky ta milá trpělivá žena, nahrbená a roztřesená parkinsonovou nemocí. Jerry plánoval, že až bude Milly po operaci, pojedou do městečka Panna Maria na oslavu polského dne, neboť Milly je Polka. A pak, na jaře, snad do Česka... ani jedno se bohužel nesplnilo...

Jerryho obdivuji, jak jezdí bravurně to množství mil denně, jak organizuje záležitosti v Sokole, kde je velkým aktivistou, nyní také záležitosti kolem mé cesty, a jak se vzorně a laskavě stará o Milly. Včera ráno se jí např. ptal, co by chtěla k snídani.

„Víš, měla bych chuť na cheesburger, ale takový ten se zeleninou a dobrou pomazánkou. Ale nevím, kde ho prodávají,“ řekla.

„A to zase vím já,“ odpověděl Jerry a už startoval auto.

Večer a ráno pomůže Milly s mytím a se vším co je třeba.

„Milly, co bys chtěla?“ je jeho nejčastější otázka během celého dne.

Také si z ní utahuje. Když např. pomalu, pomaloučku vystupuje z auta za něčí pomoci, popohání ji: „Milly, dělej, vyskoč jako srnec!“ Milly se směje a Jerry ji obejme.

Než dojedem do La Grange, asi po stovce kilometrů, které lemují pastviny a pole, se stavíme v rychlém občerstvení, kterých je kolem každé benzínové pumpy řádka. Vybíráme mexické. Já se tady v Texasu mohu po těch mexických jídlech umlátit. To vůbec není jako v Praze, kde si dáte někde mexické jídlo a vůbec nic mexického na něm není. Mají tady např. kukuřičné placky s báječnou masovou i zeleninovou náplní notně ochucené... ňam, ňam.

Na oběd tam za námi přijela paní Doriane Buck, třiaosmdesátiletá pohledná a milá dáma, s kterou mám prožít pár dní v dalším týdnu. Jak jsem už psala, putuji po Texasu jako štafetový kolík od jednoho milého člověka či rodiny, k dalším. Ti mne převezmou a nabídnou mi program, vždycky prima.

Včera jsem s Doraine mluvila telefonem. „To jsem ráda, že si s někým budu moci popovídat po dlouhé době česky. A Evičko, maminka mi říkala Dorinko, můžeš mi tak říkat,“ nabídla mi a protože na mne byla zvědavá, přijela mnoho mil abychom se alespoň na chvíli setkaly a také se domluvila s Jerrym na dalších plánech a kde mne kdy převezme. Pak jela zase nějakých 130 mil domů a my pokračovali zvlněnou krajinou do La Grange. Městečkem jsem byla okouzlená. Kolem hlavní silnice řada obchodů, pěkných domů, česká i mezinárodní restaurace a Country Bakery, kde koupíte báječné buchty a koláče s mákem, s tvarohem i se švestkami.

Woody a Cathleen se ke mně chovají jako k milému hostu. Poté, co si všechno prohlídnu a smočím si nenápadně (jako bývalá náruživá čtenářka rodokapsů a později i zpěvačka western a country music) nohy a ruce v řece Colorado, jsem pozvána se všemi na oběd do české hospůdky. Moc dobré jídlo a příjemné prostředí. s milými společníky. Já si dělám legraci z Milly a ptám se jí, jak jí chutnala ta supa s tím fišom. To si totiž plánovala cestou, že si dá, že má chuť - rozuměj - na rybí polévku. Loučím se pak s ní, s Jerrym i s milými hostiteli, protože už přijíždí můj nový společník Richard Pavlásek, s nímž pojedu do Austinu. Tak ještě poslední objetí, zamávání a nashledanou La Grange, snad za rok?

Za rok jsem se pro změnu ocitla ve střední částí Spojených států v Iowě, kde se konala konference Společnosti pro vědy a umění. Bylo to v městečku Cedar Rapids a bylo to úchvatné. (Částečně popsáno v Českém dialogu číslo 7-8/2003)

Tam jsem se setkala i s presidentkou TCHCC Rettou Chandler. Hezky česky jsme si popovídaly a - letos v červnu se setkaly v Černínském paláci. Ministerstvo zahraničí totiž ocenilo práci TCHCC cenou Gratias Agit. Velice zaslouženě.

Příběh Retty Chandler a Cathleen Noska bude v knížce Jak se máš?/Howdy from Texas.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012