Slovo šéfredaktorky - Zase stěhování

9-10 2007 Slovo redakce česky
obálka čísla

Naše redakce má zase nové místo. A v jakém krásném prostředí! V Klementinu, v Národní knihovně. Pokud snad někdo neví kde to je: Přejdete Karlův most a místo do Karlovy ulice vstoupíte o pár metrů vlevo do brány krásného a ohromného paláce. Vystavěli si jej v sedmnáctém století Jezuité.

Samozřejmě, můžete tam také vstoupit bránou z Mariánského náměstí hned naproti Magistrátu nebo i z té Karlovy ulice. Palác je vystavěn do čtverce, uprostřed jsou prostory nádvoří a v jednom z jeho rohů (říká se tomu ve věži) je naše kancelář. Když vstoupíte tou první bránou od Karlova mostu, je to přímo naproti přes nádvoří.

Před chvilkou jsem mluvila přes báječný technický vynález SKYPE s kolegyní a milou kamarádkou Vlastou Lazu, která je redaktorkou českého a slovenského vysílání v rumunském rozhlase v Temešváru. Kromě toho, že jsem jí slíbila, že do Rumunska co nejdříve zavítám (vždyť tam našinci odcházeli před stopadesáti a více lety stejně jako např. do USA), mi vnukla nápad. Řekla jsem jí tu novinku s novou kanceláří s poznámkou, že vždycky, když chci už s tím časopisem skončit, nebesa vyšlou jakýsi pozitivní signál a já zas „jedu dál“. A ona mi řekla: máš to štěstí, že potkáváš dobré lidi. Měla bys jim poděkovat...

Než to učiním, dovolte malou rekapitulaci:

V roce 1990 jsem časopis založila a vydávala jej ze svého bytu v Praze na Proseku. Vše se odehrávalo v mé ložnici 10m2, kde jsme do sebe s milou paní Helenkou Kováříkovou občas zadními částmi drncaly, když jsme se snažily cosi zvednout z podlahy. Protože, samozřejmě, v té malé ložnici musely být šanony a papíry i na podlaze. Paní Helenka přišla nabídnout nezištně své sekretářské služby, když jí bylo právě sedmdesát let. A chodí pomáhat dodnes... tedy, nezištné to zcela nebylo, protože řekla: „Budu u vás ráda pracovat za úsměv.“ A já se jí hluboce omlouvám, že jsem se mnohokrát vůbec neusmívala, naopak jsem byla nervózní až protivná. Kdo zažil vydávání časopisu z ložnice, byrokracii s tím spojenou, shánění peněz na tiskárnu, následnou distribuci vlastními silami a tisíc dalších věcí, ten to pochopí. Kdo to nezažil, asi je zbytečné to vypisovat... leda snad v mé příští veselé knížce Z deníčku vydavatelky.

V roce 1994 mi umřela maminka. Zůstal po ní v Holešovicích pěkný velký pokoj s balkónem. Redakci jsem tam nastěhovala. Každou středu jsme měly (tvrdé y vysvětlím) poradu, na kterou přicházela manažerka Mirka Johanysová, nová přispěvatelka - redaktorka Marina Hužvárová a přítomna byla i mladičká sekretářka Mirka Hanzlová, šestnáctiletá dcera naší pomocnice v různých redakčních potřebách Jiřiny Hanzlové. Jeden čas také přicházela a pomáhala redaktorka Maruška Jindrová. Takže vidíte, proč to tvrdé y, protože jsme byly samé ženy.

Pak přišlo velice nadějné období rozkvětu časopisu, když jej vzal pod svá „křídla“ Martin Stránský a sídlo se rázem ocitlo na Národní třídě v Topičových domech! A nejen sídlo. K ruce byla sekretářka Mirka, propagační Jitka, distribuční Karel i pan Mařík s podnikovým autem, který rozvážel a přivážel vše co bylo třeba. Dokonce i mě osobně na letiště... Český dialog se totiž spojil se zázemím Nové přítomnosti, časopisem, který založil dědeček Martina Stránského.

Po třech letech následovala doba trochu horší, když víceméně z politických důvodů Ministerstvo zahraničí ČR odmítlo časopis odebírat a posílat jej na spolky do světa, což dosud činilo. A tak pan Stránský musel s politováním sdělit, že už nemůže náš časopis dále podporovat. Naštěstí (ta nebesa!) nás pozval do prostor vydavatelství Academia její tehdejší ředitel pan Alexander Tomský. A tak v roce 2000 na podzim jsme se opět stěhovaly (jen já a Marina jsme zbyly) do Legerovy ulice. Marina si časem musela najít lukrativnější zaměstnání a ke mně se zase přidala současná kolegyně Martina Fialková. Z adresy v Legerově jsme odstěhovaly redakci více než před rokem domů, protože dům se rekonstruuje.

Po pár měsících hledání a vyjednávání jsme nalezly přívětivé zázemí v Klementinu, a to díky řediteli Národní knihovny, panu Vlastimilu Ježkovi.

Děkuji jemu, ale i všem dobrým lidem, kteří nám kdy pomáhali a pomáhají, což jsou samozřejmě také všichni autoři, překladatelé a zástupci v zahraničí. Není možno na tomto místě všechny jmenovat, ale děkuji jim upřímně.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012