Veselé Velikonoce

3 2006 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Přiznám se, že Velikonoce jsem nemívala moc ráda. K Velikonočnímu pondělí totiž od časného rána patřívaly průvody známých i neznámých bytostí mužského rodu, mezi kterými moje maminka, trochu škodolibě pro mne vytipovala vždy nejméně deset ženichů, a tím mě přiváděla postupně k šílenství. Cílem koledníků bylo za každou cenu dobýt náš dům jako pevnost z druhé světové války, vyhledat mě, zmlátit mě a pak se pořádně opít. Následně olemovat zpáteční cestu obsahem svých žaludků a nejrůznějšími dopravními prostředky pokud možno vyvrátit několik nevinných stromů v blízkém okolí.

Pozvracený pes Alík i kocour Honza o velikonocích neskrývali své zoufalství a nechápavě kroutili hlavami. Pouze z eminentní věrnosti se nedali na útěk. Kam oko pohlédlo ležely skořápky pečlivě malovaných vajec a vrbové žilky posbírané v domě i v zahradě jsem svazovala do otýpek.

Když po obědě nastal všemu konec, vyprala jsem psa i kocoura v neckách, pověsila je na šňůru, aby oschli, zamkla vrata a nastal normální život.

Ne vždycky

"Budeme věčně žít!", hulákal těsně po obědě růžolící sadař Blodek, který se s opentlenou binovačkou nečekaně vynořil z nějakého zapomenutého kouta. Roztančil se halou našeho domu směrem k mé mamince, kterou už léta nezřízeně obdivoval. Chtěl mermomocí na rozloučenou políbit její štíhlou ruku pianistky a v tom rozrušení vůbec nepostřehl, že necouvá směrem k hlavnímu vchodu, ale na záchod. Maminka stěží zadržovala úsměv, zatím co já, ukryta za modřínovým šatníkem, jsem se při sledování této milostné etudy mohla potrhat smíchy. Ještě než se za vášněplným sadařem zabouchly dveře oné útulné místnůstky, stačil mě vyděsit k smrti prohlášením: "Letos bude bohatá úroda." Byla jsem totiž postižená každoroční nadstandardní povinností odvozit jablka z celého sadu do moštárny. Věřte mi, že tlačit dvoukolák vysoko naložený tímto rajským ovocem nebyla žádná procházka zámeckou oranžérií.

Káru jsem chodívala vypůjčovat k sousedům. Měli provaznictví a taky krocana. Ten, jakmile mě jen jedním očkem zahlédl, roztáhl ocas do vějíře, zbrunátněl ve svém podivuhodném obličeji, na kterém jakoby měl stále navlečenu fialovou ponožku, a jal se vydávat výhružné, bublavé zvuky. Není divu, že mě vždy přešla chuť otevřít vrátka. Naštěstí se nestalo, aby někdo z početné Žežalovic rodiny v tu chvíli nepohlédl z muškáty zarostlého okénka a nezavedl mě dovnitř do dřevěné seknice. Později se na vrátkách objevil klakson ze staré pragovky s nápisem ZAVŘENO-LI, NA KLAXON HOUKEJ! A bylo po starosti.

Časem čas otočil soukolím dějin a nastala taková zvlášť vypečená doba. Tehdy, když člověk zatoužil po vlastním pokojíčku v domě svých rodičů, musel požádat Národní výbor o přidělení několika metrů čtverečních tamtéž, aby měl kde hlavu složit.

V mém případě se našlo řešení. Půda našeho domu, společná pro všechny jeho obyvatele, skýtala malou, ohraničenou část, naštěstí sousedící s naší kuchyní. Jakmile byla tato možnost objevena, stalo se tak právě o Velikonocích, zahoukala jsem na klakson krocan nekrocan.

"Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves..." hlaholil soused provazník Žežal jako na operní scéně, zatímco jsme pilou břichatkou každý na jedné straně podřezávali třicítku zeď. Patrně díky našim nevšedním pěveckým výkonům se velice brzy objevil otvor pro budoucí dveře do ráje.

Ráj, o něco větší než šest metrů čtverečních, byl dokonalý. Zvláště, když jsem přišla na nápad vytvořit takzvané třídílné okno ze tří záchodových okének, zakoupených v místní truhlárně. Bylo to skoro zadarmo a příchod kyslíku ze zahrady byl tím pá- dem zajištěn. Vyřezat pro ně díru do venkovní zdi už pro nás byla hračka.

Do ráje se vešla široká, železná postel po dědečkovi a beraní kůže po nějakém polském beranovi. Tu kůži jsme položili na prkennou podlahu, kterou jsme předtím na Žežalovu radu vynesli prkno po prknu na zahradu, tam ji pečlivě umyli a na sluníčku usušili. Nakonec jsme prkna zase vynosili na půdu a položili je nepošlapanou stranou nahoru. Podlaha byla opravdu jako nová. Celá tato akce byla v režii souseda, přesto, že o mně mluvil jako o "ženě šílených nápadů".

"Čechy kráááásné, Čechy méééé, duše máááá se touhou pnéééé", pěl druhý den ráno na dřevěných štafličkách jištěných zapnutým koženým opaskem, aby se nerozjely, malíř pokojů Pichl, původem z Vamberka, když natíral štít mé zbrusu nové mansardy. "Tady bych chtěl umřít", poznamenal, zatímco máchal štětku v oprýskaném kbelíku.

Na oslavu dokončení díla jsem místo májky pověsila na trám prapraprababiččiny krajkové reformky. Jejich kanýrem zdobené nohavičky optimisticky povlávaly v průvanu.

Uběhla řada let a my jsme si zvykli o Velikonocích pravidelně přijíždět z Prahy do mého rodného domu v Rychnově nad Kněžnou. Můj původní půdní azyl nám sloužil jako ložnice. Spali jsme v ní s manželem ve spacích pytlích, což bylo velmi romantické, zejména za deště. Jednou, kde se vzala, tu se vzala, udělala se ve střeše díra a začalo nám pršet za krk.

"Konec vodníků v Čechách!" prohlásil rezolutně můj muž Petr, autor filmu Jak utopit doktora Mráčka, a roztáhl nad námi obrovský rodinný deštník.

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012