Češi v Belgii - Evropská unie – cesta domů nebo krok do neznáma?

5 2004 Rozhovory česky
obálka čísla

rozhovor s předsedkyní českého spolku Beseda – Volnost v Bruselu, Olgou Schmalzried na dvě různá, avšak přece v mnohém související témata

Víte, kolik asi žije v Belgii Čechů (starousedlíků)? A těch, kteří sem přijeli v posledních letech za prací do unijních a jiných institucí?

V Belgii je určitě několik tisíc lidí českého původu, ale myslím, že na tuto otázku neznají nyní odpověď přesně ani na velvyslanectví! V mé databázi je asi 350 adres. Je však mezi nimi i několik Belgičanů, přátel České republiky, kteří umí nebo se učí česky. Asi 140 elektronických adres patří většinou mladším lidem, kteří se do Belgie přiženili nebo přivdaly, mnozí zde pracují na našem ZÚ, na české misi či v soukromém sektoru nebo v evropských institucích. Je tu mnoho starousedlíků, s nimiž ani v kontaktu nejsme. Zpravodaj posíláme všem Čechům i cizincům, kteří o něj projevují zájem, ať jsou či nejsou členy spolku. Mnohé z nich jsem nikdy neviděla, pro některé, hlavně staré lidi, nebo ty, kteří bydlí dále od Bruselu, je to jediný kontakt s naší komunitou.

Je kromě Besedy – Volnosti ještě na belgickém území jiný český spolek nebo instituce? Nebo má Beseda mimo Brusel nějakou pobočku?

Myslím, že žádný jiný organizovaný český spolek v Belgii neexistuje. V jedné belgické kavárně, jež se jmenuje „The First", se každou středu večer scházejí Češi a Slováci, kteří pracují nebo studují v Bruselu a blízkém okolí. Jedná se většinou o mladé lidi, kteří nemají chuť zakládat spolky, i když se někteří účastní našich aktivit. Například v prosinci 2002 jsme s jejich pomocí zorganizovali Mikulášskou zábavu. V červnu 2002 začala tuto tradici Radka Ciscátová, od letošního jara existují webové stránky www.ceslobe.ceskyweb.cz. Odbočky Besedy existovaly v Antverpách, v Lutychu, v Monsu, ale většinou se bohužel rozpadly brzy po té, co vážně onemocněl či zemřel člověk, který se krajanskému životu v dané lokalitě věnoval.

Jaké jsou kontakty Besedy – Volnosti s nově příchozími Čechy, těmi, kteří jsou zde třeba jen dočasně za prací? Zaměřujete se nějak ve spolkové činnosti  na oslovení těchto lidí?  A osobní kontakty mezi „starousedlíky" a nově příchozími?

Spolek je otevřený všem, mladým i starým, starousedlíkům i nově příchozím. Máme dobrou spolupráci s Českým centrem i s naším velvyslanectvím. Nově příchozí se na nás často obracejí s nejrůznějšími dotazy ohledně zdravotní péče, docházky dětí do školy, hlídání dětí, brigád pro studenty apod. Snažíme se vše zodpovědět, jak nejlépe umíme. Pravidelné měsíční schůzky lákají hlavně starší lidi. Konají se v sobotu večer, kdy se malé děti ukládají k spánku. Mladí lidé také mají obvykle problémy s hlídáním, je dost drahé na to, aby přišli oba manželé, kromě toho člověk nesvěří své děti na hlídání někomu, kdo nezná jazyk dítěte. Proto někdy hlídají partneři a manželky si přijdou samy popovídat s krajany. Toto vítají hlavně mladé ženy ze smíšených manželství, které žijí v užším kontaktu s místní vlámskou či valonskou komunitou a nemají  většinou možnost mluvit česky s někým ze svého okolí. V dnešní době, kdy díky internetu mohou zůstat v blízkém kontaktu s rodinou a přáteli v Česku,  jim tolik ta vzdálenost nevadí.  Přímý kontakt to samozřejmě nenahradí a tak jsou i takové maminky, které jezdí do Česka každých 6 týdnů. Těžší to mají ty, které bydlí dále od Bruselu. Pro lidi, kteří přijeli do Belgie dočasně za prací, je situace opět jiná. Muži jsou obvykle zcela zaneprázdněni novou prací. Pokud manželka pracuje též, lépe se adaptuje na novou situaci. V případě že se jedná o rodinu s malými dětmi, připadá si tato žena zcela ztracená a sama, zvlášť když má ještě jazykové bariéry. Tyto maminky velmi potřebují kontakt s naší komunitou, hlavně v prvních měsících pobytu. Bohužel nemáme dostatek času a vlastní prostor věnovat se dalším schůzkám například maminek s dětmi. Myslím, že by o ně byl zájem. Leckdy pomůže a povzbudí je alespoň pár hřejivých slov v e-mailu. Mohu mluvit ze své osobní zkušenosti, přišla jsem do Belgie z Rakouska v lednu 1987 se dvěma malými dětmi (3 a půl a 1 a půl roku, další dvě děti se nám narodily v Belgii). Můj muž často cestoval, bydleli jsme a stále bydlíme ve Valonii, já neuměla francouzsky, málokdo kolem mě ovládal dostatečně angličtinu či němčinu, autem jsem nejezdila a krajany neznala. Nebylo to zrovna moc jednoduché období, protože tenkrát se do Československa nedalo jezdit jen tak, kdykoliv jsme si vzpomněli. Mám to v živé paměti a osobně a hluboce s těmito mladými lidmi cítím. 

Jaké jsou cíle spolku do budoucna?

Je samozřejmé, že spolek a jeho aktivity se musí přizpůsobit novým podmínkám. Myslím, že se nám otvírají netušené možnosti, které je třeba podchytit. Práce ve spolku je samozřejmě dobrovolná a neplacená, proto není jednoduché najít lidi, kteří by se organizaci spolkových aktivit mohli a chtěli plně věnovat. Starší lidé, kteří mají více času, nemají už dostatečně energie, obvykle nemají ani přístup k internetu, který se stává významným komunikačním prostředkem, mladí jsou pracovně i jinak vytíženi.

Chtěli bychom být centrem, kam se budou Češi obracet o radu či pomoc, kde se budou chtít scházet a přátelit s lidmi podobného zaměření. Jsme tu a chceme být pojítkem mezi krajany všech generací, čímž byl spolek vlastně po celé století. Dnes už není rozdíl mezi emigranty – vystěhovalci a emigranty – uprchlíky, což způsobovalo mnohé třenice a nevraživost. I když byl před třemi lety založen Slovenský krajanský spolek, mezi našimi členy jsou i občané slovenského původu, jsou zde i Belgičané, přátelé naší země. Naším cílem je také vůči Belgičanům a cizincům pobývajícím v Belgii propagovat naši zemi a šířit a podporovat přátelství mezi lidmi a národy. Náš Zpravodaj je dostupný na internetu na stránkách Českého centra www.czechcenter.be a též v poslední době na nových českých stránkách v Belgii www.ceslobe.ceskyweb.cz

Ráda bych se zeptala osobně, jak Vám se žije v hlavním městě Evropské unie? A jak unie ovlivňuje váš osobní život – např. ve vašem zaměstnání, občanském postavení apod.

Od roku 1987, kdy jsme do Belgie přišli, bydlíme ve Valonii, ve Valonském Brabantsku, asi 20 km jižně od Bruselu, hned za známým Waterloo. Pro rodinu s dětmi je lepší bydlet mimo Brusel. Městské čvrti tam nebyly koncipovány tak, aby se v blízkosti obytných čtvrtí nacházely školy a obchody, všude je nutno jezdit autem či městskou dopravou, Kolem Bruselu se v posledních 20 letech hodně staví, přichází sem i mnoho Bruselanů, kteří zakládají rodinu, ale také mnoho cizinců. Asi 30 % obyvatel Waterloo jsou Angličané, Američané a Skandinávci. S příchodem evropských institucí se bydlení v Bruselu značně prodražilo, nájmy stále stoupají, bydlení je drahé i v okolí Bruselu. Platy v Belgii jsou poměrně vysoké, avšak ceny též, Mnoho lidí se zadlužuje, vznikl dokonce termín "přezadlužení", neschopnost všechny půjčky splácet. Průměrný plat v Belgii činí asi 1200 eur, ale obyčejná garsoniera pro studenty se sprchovým a kuchyňským koutem (12 m2) stojí 250 i více eur. Nezaměstnanost je dost velká, asi 9 – 10 %. Vzhledem k federativnímu uspořádání země platí belgičtí daňoví poplatníci, tedy i my, tři parlamenty a tři vlády, takže daně jsou dost vysoké, asi 34% příjmu. DPH činí 21%. Byrokracie je věčná a všudypřítomná. Tu snad nedělají jen státy, ale i lidé na úřadech a to, jak si vysvětlují jednotlivá nařízení. Mohla bych vyprávět, jak jsem chodila po úřadech (2x na obecním úřadě, 2x na belgickém MZV, 1x na Ministerstvu školství Valonie), než jsem dostala apostilu na středoškolské vysvědčení svého syna, když uvažoval o VŠ studiu v Česku.

Belgie je jednou ze 6 zakládajících členů EU, a dnes také zemí, která má zájem na větší integraci EU. Její iniciativy sledují prohloubení unijních vztahů, přijetí evropské ústavy. Bývalý premiér Jean-Luc Dehaene je viceprezidentem Konventu, který ústavu připravoval. I její občané jsou pro EU a byli i pro euro v době přijetí. Přineslo to samozřejmě zvýšení cen v mnohých oborech, ale nebylo to způsobeno jen eurem jako takovým, ale především jednotlivými obchodníky a obchodními řetězci, které z této události chtěly vytěžit zisk. Myslím, že je chybou vidět za vším unii.

Moje profese? Jsem kantorka a vidím v této práci své poslání. Vystudovala jsem v tehdejším SSSR ruštinu a angličtinu na Pedagogickém institutu ve Volgogradě, pak jsem učila 4 roky na gymnáziu a Střední pedagogické škole v Nové Pace. Následujících 14 let jsem se věnovala svým dětem a učila je všemu, čemu jsem je naučit mohla, především tomu, aby byly slušnými lidmi a měly rády lidi. Od roku 1997 v Belgii učím český jazyk na večerních kurzech na Vysoké škole pro překladatele a tlumočníky, od minulého roku učím češtinu i v dalších kurzech. Je to velmi krásná práce učit někoho své mateřštině, i když je pro ně tak těžká!

Máme se vůbec u nás doma na vstup do EU těšit? Bohužel těsně před přijetím u řady dřívějších nadšených zastánců EU při pohledu na cifry na cenovkách v obchodech, které se už několik měsíců šplhají nahoru a při zprávách o zvyšování daní a všech možných poplatků optimismus u nás značně ochladl. Povzbudíte nás? 

Určitě to bude z dlouhodobého hlediska pro naši zemi dobré, jen je třeba překonat počáteční těžkosti, které přináší každá změna. Důležitý je však dlouhodobý trend, než zítřejší a třeba krátkodobé pohodlí.

Neslyšela jsem, že by si v Belgii lidé stěžovali na Unii, stěžují si na ceny, na své politiky, na svou vládu. Unie zdaleka nerozhoduje o všem, o mnoha otázkách se rozhoduje na úrovni národní. Jistě, zvýší se DPH, což je nepříjemné. My jsme procházeli tímto „utahováním opasků" na začátku 90. let, když Belgie nesplňovala Maastrichtská kriteria pro vstup do měnové unie. Bylo to krátkodobě nepříjemné, ovšem výsledek stál za to. Je třeba se naučit hledět dál dopředu než jen na zítřejší den. Myslím také, že v Česku je celková tendence hledat viníka problémů daleko, tam, kam nemůžeme dosáhnout, co nemůžeme změnit. Kdysi za naše problémy mohlo Rakousko-Uhersko, pak Sovětský svaz, v budoucnu za ně bude odpovídat Unie. To je alibismus, zcela podle našeho přísloví: „Já nic – já muzikant!". Jistě, Monarchie nám diktovala určitá nařízení, rovněž tak Sověti, ale za to, jak se tyto direktivy uvedly do praxe, jsme si už mohli sami. Navíc v Unii rozhodují všechny země společně a i malé státy se mohou ke každé otázce vyjádřit.

Často mám pocit, ze my Češi jako národ jsme nezralí, jako žáci ve škole, že rádi svalujeme vinu za své chyby a slabosti na někoho jiného. Když se vdáváme a ženíme, také musíme oželet mnohé, co bylo dřív samozřejmé, ale na druhé straně získáváme něco nového, krásného. Nelze přece chtít využívat výhod obojí situace a vyhnout se nevýhodám. Myslím, že se v poslední době zapomíná na povinnosti, jako by každý (člověk i národ) měl jen práva!

Lidé také příliš rychle zapomínají, jaké to bylo, když nás oddělovala „železná opona".

Možná, že u nás vidíme vše příliš materiálně a zapomíná se na velmi důležitou záruku politické stability, kterou nám členství v EU přinese.

Ano, myslím také, že Unie je přece jen zárukou mírového řešení konfliktů, Já jsem sice ve svém životě válku nikdy neprožila, ale příklad Jugoslávie nás jasně varoval, že v Evropě není bohužel válka ani dnes vyloučená. Jako matka čtyř dětí myslím v první řadě na jejich budoucnost a ta je nemožná bez míru! Evropa ale bude mocná jen tehdy, pokud se všichni naučí alespoň v zásadních věcech táhnout za jeden provaz!

Uvědomuji si, že EU zdaleka neni ideálním řešením. Dokud však budou v rámci Unie pokračovat snahy hledat nové cesty a bude chut’ uvádět do života nové progresivní metody, půjdeme dobrým směrem. Existuje snad něco, co vytvořil člověk a co se týká společenského uspořádání, (tedy nebereme v úvahu technické vymoženosti, které bohužel umíme také zneužívat!), co by se jen trochu přibližovalo ideálu? V jakémkoli systému se mohou lidé chovat jeden k druhému slušně anebo si podrážet nohy, i když je zřejmé, že někdy je těžší zůstat čestným a slušným člověkem, jindy lehčí. 

Ještě jedna věc mě udivuje, a sice, že Češi sice ve většině případů chtějí do Unie, ale zároveň si chtějí udržet úplnou samostatnost a všechny dosavadní výhody. To je takové ano i ne zároveň. Unie, jakož i každé jiné spojeni a vztah, nám vrátí to, co do ní (do něho) vložíme. Uvědomme si už konečně, že nejsme pasivní příjemci dobrého či zlého, ale můžeme být aktivními spolutvůrci. Bud’me jimi! Na tom však budou muset pracovat i naše děti a jejich potomci a přehodnotit žebříček hodnot, které dostávají do vínku.

Přes všechny obavy vidíme asi všichni, vy v Bruselu, my u nás v ČR a ostatní Češi, Moravané i Slováci v zemích, které již v EU jsou nebo také právě vstoupily, jeden velmi silný pozitivní moment. Konečně budeme všichni  „zrovnoprávnění", budeme zase na stejné lodi, ač daleko od sebe, vlastně spolu.

Je to krásný závěr, zcela s Vámi souhlasím. V tomtéž duchu jsem v listopadu psala ve Zpravodaji č. 4/2003 o symbolice spojení ČR s EU a našem 100. výročí.

Citujeme ze Zpravodaje:

Krajanský spolek „Beseda Volnost", který vznikl jako filantropický a osvětový spolek Čechů a Slováků v Bruselu dne 26. února 1904, oslaví na jaře příštího roku sté výročí. Budeme si je připomínat v době, kdy se v Evropské unii znovu spojí čeští a slovenští krajané, kteří z různých důvodů, v různých dobách opouštěli svou vlast, s obyvateli obou republik. Jak symbolické je toto spojení! Jak důležité je toto podání rukou v době, kdy v srdcích některých krajanů přetrvávají zahořklé pocity vůči původní vlasti, jež se k exulantům nechovala vždy přátelsky. Na druhé straně, existence krajanských komunit v zahraničí by mohla přesvědčit české skeptiky o tom, že jejich obavy o rozmělnění národní identity v Unii jsou plané a zbytečné!

Rozhovor vedla Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012