Od podzimu jsme začali spolupracovat s Literární akademíí Josefa Škvoreckého, soukromou vysokou školou, která připravuje studenty na dráhu literátů, žurnalistů, kritiků, ale také grafiků či hudebních publicistů. LA redakci Českého dialogu vypomáhá zasíláním studentů na stáže, Český dialog s radostí otiskuje zajímavé příspěvky začínajících talentů a dává jim příležitost i při akcích MČK. To přináší žádoucí omlazení jak obsahu Českého dialogu, tak i činnosti klubu. Doufáme, že se nám takto podaří rozšířit okruh čtenářů a příznivců i o mladší a mladou generaci, přičemž nezarmoutíme ani věrné dlouholeté čtenáře.
My napříč staletími
Barbora Dřevikovská - Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze
Jedna z nejzajímavějších prací vzniklých na této vysoké škole.
Část autentického příběhu jsme zveřejnili v čísle 11/2003, ale kvůli své síle i způsobu zpracování si zasluhuje vaši pozornost celý.
Ruská anabáze mých prarodičů započala uzavřením brestlitevského míru. Z Lotyšska se dostali do tehdejšího Ruska migračními proudy jako spousta jiných příslušníků odtržených pobaltských republik. Usadili se ve smolenské oblasti válkou zbídačeného Ruska.
Valentina Jakovlevna Bělkovič byla téměř negramotná, velmi pohledná junonská žena. Věčně v jiném stavu, alespoň co si má matka vzpomíná.
Ivan Srgejevič Ivanov se doma moc nezdržoval, jelikož stále sháněl nějaké černé obchody, aby uživil svou velkou rodinu.
Mezi dětmi se těšil velké oblibě. Vždy když se objevil, znamenalo to, že něco přivezl.
Na nějakou komunikaci nebylo moc času. Život se nesl spíš v duchu přežívání. Když rodiče nechtěli, aby jim děti rozuměly, hovořili mezi sebou lotyšsky.
Všichni potomci se narodili doma. Rodné listy jim nikdo nevypisoval.
Matka přišla na svět roku 1922. V roce vzniku SSSR. Údajně.
Bydleli mimo vesnici na samotě, asi 100 km od Charkova. V domácnosti nebyly vůbec žádné vymoženosti jako hodiny nebo zrcadlo. Živili se ponejvíce bramborami, klikvou, choloďcem, sulcem z loje i střívek a veškerými lesními plody. Má matka byla tak hubená, že když vyrazili na prvomájovou oslavu, tak na ni babička navěsila dvoje šaty, aby vypadala normálně.
Chleba byl kvůli nedostatku mouky vzácností. Nahrazovala ji drť z bukvic. Do lesa se chodilo na dříví a březová voda či trocha malin se na trhu proměnila v pár kopějek.
Taková hojnost se však týkala jen letního období, ale v zimě rodina doslova šílela hlady. Vařila se ,,polévka" z tuřínu, nebo jen z listí. Jednou, když máma vytáhla ve vědru ze studni i žábu, tak ji sourozencům v té polévce uvařila, aby měli alespoň trochu masa. Patřila k nejstarším z dětí, takže se o ně přirozeně musela starat.
Do školy toho kvůli domácím povinnostem moc nenachodila. Dalším z důvodů možná byly jen tři páry bot na sedm dětí. Navíc co se týče vzdělání, dostávali přednost kluci.
Škola stála ve vzdálené vesnici, kam se chodilo i něco pojíst, když bylo opravdu nejhůře. K ďáďovi Míšovi nebo k ďáďovi Tichonovovi.
Ve třicátých letech začalo rozkulačování. Ďáďa Míša odmítl vydat dobytek a skončil na Urale. Ďáďa Tichonov zase na Sibiři. Ani on se nechtěl vzdát svého malého hospodářství.
Téměř všechny děti se postupně přihlásily do sirotčince. Jako že nemají rodiče. Jedna z mála cest, jak se dostat dál.
Většina z nich byla chytrá, obdařena nějakým talentem.
Jenže studovat se podařilo jen málokterému.
V patnácti letech nastoupila matka v Charkově jako služka k židovské rodině. Pán byl chirurg a jednoho dne se jí ptal, jestli má měsíčky. Pochopila, že ji chtěl a rozhodla se co nejdříve rodinu opustit.
Naštěstí bratr Kolja se stal učitelem ve Smolensku. Vzal ji na výpomoc do své rodiny. Měli se moc rádi. Jenže začala válka a bratr musel narukovat. Padl do německého zajetí a po skončení války se ocitl v Gulagu. Ten sice přežil, ale po Stalinově smrti musel zůstat v sibiřském vyhnanství. Jeho žena tam přijela za ním, takže mohl poprvé vidět i svého desetiletého syna.
V letech 1942-1943 fungoval přídělový systém, jeden krajíc chleba denně, cukr téměř žádný, máslo a maso vůbec. Bratrova žárlivá žena matku dále nesnesla. Nebylo se čemu divit, sama měla svých problémů dost. Matku čekala další štace.
Tentokrát ve službách Wermachtu.
Němečtí okupanti přijeli do Smolenska jako předvoj fronty, budovat zázemí pro Wermacht. Zubožená matka se slzami v očích k nim šla prosit o jídlo. Zachovali se vstřícně, dostala najíst. Stejně jako práci, kterou sháněla. I když ne nadlouho.
Měla sloužit u velitele tábora. Odporného, starého chlapa. Jako vždy si šel po obědě lehnout a jednou si ji zavolal k sobě. Aby šla lehnout k němu. Odmítla. Strašně zařval a vyhodil ji. Naštěstí ji nezastřelil.
Moji rodiče se seznámili v cizině.
Nebylo to zdaleka tak romantické, jak se lidé seznamují dnes: v letadle na lince Praha-New York, v kanceláři, v baru, nebo na sebe narazí těsně vedle žraloka při potápění v Indickém oceánu, či při záchraně velryb v naftou znečištěném Atlantiku.
Byl duben roku 1945, Rusové měli našlápnuto na Reichstag, Hitler s bleskovostí sobě vlastní pojal za choť Evu Braunovou a po tryskových líbánkách společně spáchali sebevraždu.
Vlasovci otevírali brány pracovních lágrů, odkud se pod dohledem Američanů ( dle přátelské dohody s ruskou organizací SMERŠ) vydávali Rusové rovnou na cestu do cílové stanice Sibiř.
Za to, že si v cizině po celé trvání války užívali dobrého bydla, zatímco Stalinovy děti prošly peklem bitev, si coby zrádci vysloužily jízdenku rovnou do Gulagu.
Také polomrtví váleční zajatci se podle Josifa Vissarionoviče váleli v pohodlí německých koncentráků a hryzajíce z nudy řepu a kůrku chleba, pošilhávali po balíčcích Červeného kříže, kterých si užívali zajatci jiných národností. Stalin tuto pomoc pro své krajany odmítl. Kdo nezahynul na frontě, neměl se co povalovat, živ a zdráv, za elektrickým drátem. Na něm skončil svůj život i Stalinův vlastní syn, hladový a ponížený, jelikož nesplnil otcovo očekávání hrdinské smrti v boji muže proti muži.
Situace mojí matky Tamary Ivanovny vypadala o něco laskavěji. Byla pouze zavlečenou, věčně hladovějící a stále prchající mladou ženou. Myšlenka na sebevraždu v tom nekončícím marasmu se jí stávala častou společnicí.
Každý večer si říkávala, že se uvidí zítra.
Odkládáním smrti jsou pověstní mediteránci stejně jako jihoameričané, zejména Kubánci. Jejich "asta maňana" , stejné jako ruské "zavtra pasmatrim", přímo děsí, jelikož to znamená "nikdy".
Matka nejenže nepadla na frontě, ale pár let pracovala pro blaho Říše.
Ani nevěděla, jak se tam dostala.
Za krádež několika brambor z německého skládku v okupovaném Smolensku ji naložili do dobytčáku v tom, co měla na sobě a po dlouhých dnech kodrcání ve tmě, smradu, o hladu a žízni se jednoho dne ocitla před budovou pracáku kdesi nedaleko Drážďan.
Prostor, z jedné strany ohraničen věčně přítomným hladem a ze strany druhé silným pocitem nejistoty ze sebebližší budoucnosti, občas vyplnila intenzívní úzkost. Na nic víc už nezbývalo. Ani nevěděla, jak vypadá. Zrcadlo viděla poprvé a naposledy ve Smolensku, v rodině svého bratra, ke kterému byl osud tou dobou příznivěji nakloněn. Byť jen na chvíli.
Byla krásná.
Stála tam a brečela, protože nikomu nerozuměla. Ani nevěděla, kde je. To jen do té doby, než na ni namířil jezdeckým bičíkem kulhavý německý sedlák a tu noc již spala v teple místního kravína.
Tvrdá práce na poli, nohy rozedrané do krve od režných dřeváků, hrubé zacházení domácích. Jednou si drze vypůjčila dřeváčky paní domácí z jemné kůže. Její odpověď pánům zněla, že až přijdou Rusové, stejně už žádné potřebovat nebudou. Tenkrát ji seřezali do modra.
Ležela na poli za statkem a přála si, aby z letadel věčně křižujících oblohu spadly bomby rovnou na ni.
Bylo jí sotva dvacet a ještě nezažila nic krásného. Měla štěstí, že si o ní mysleli, že je Němka. Dostala se do domácnosti k paní, jež přišla ve válce o manžela. Dala matce ušít šaty a učila ji německy. Chodila tajně s belgickým zajatcem. Byla jemná a ušlechtilá.
Fronta postupovala, bombardování Německa sílilo a lidé opouštěli své domovy, aby se zachránili. Matka se se svou ,,bytnou" a společně s dalšími běženci ocitla kdesi u Severního moře. Byla zima roku 1944 a nocovalo se na pláži. Němka řekla, že jde najít nějakou pomoc a té noci po jejím odchodu matka tajně opustila skupinu. Dodnes si to vyčítá a doufá, že všichni přežili.
Jenže jí nic jiného nezbývalo. Jediná cizinka v německé skupině a ještě Ruska.
Narazila kdesi na nějaké nádraží a nastoupila do vlaku plného civilistů. Netušila, kde je, natož kam jede.Vystoupila ve stanici Rueben a šla se ptát po nějaké práci. Byla tam spousta lágrů, takže ji okamžitě šoupli do toho nejhoršího. Sovětského.Všichni chodili pracovat do velké továrny na marmeládu.
Blížil se konec války. Nejpalčivějším problémem sovětského lágru byl netradičně hlad. Kdo šel kolem, snažil se těm zuboženým chudákům prostrčit drátěným okem kousek jídla. Dlužno říci, že hlavně Češi, kteří čekali jako totálně nasazení na transport domů a jídla měli relativně dost.
A tak můj otec sbalil mou matku na kousek chleba. Válečná romantika!
Denně jí prostrkoval plotem čerstvý a voňavý chléb z německé pekárny, kde pracoval. Moc se jí nelíbil. Byl menší, než by si představovala. Více než cokoli jiného to byla "láska na první skývu". Byl neodbytný.
Zanedlouho si pro ni přišel v doprovodu ještě jednoho Čecha a Američana. Odvedl si matku dřív, než tábor i s jeho obyvateli zmizel navždycky.
Formálně a narychlo byli oddáni americkým okupačním úřadem spravujícím osvobozené území. Pak už zbývalo jen matku propašovat do transportu do Čech, kde ji podle otcových slov čekala pohádková budoucnost.
Osm členů nové české rodiny na tři postele. Přespávání na půdě na seně. Bída byla matčiným osudem. Navíc zjistila, že je těhotná. Rozhodla se vzít si život. Jenže ji přistihla otcova sestra a pak ji hlídali.
Otec byl jejím prvním mužem. Nevěděla, co je láska. A ani ji nepocítila.
Potkávala se s Rusy mířícími domů. ,,Tamaro, vrať se s námi," přemlouvali ji. Nikdo nevěděl, co se po návratu do Sovětského svazu stane s civilisty, kteří přišli do styku s Němci. Měla chuť se vrátit domů, k mámě. Jenže jakýsi druh divné předtuchy, společně s těhotenskou nevolností, ji přinutily zůstat.
Netrvalo dlouho a otec zavelel k odchodu do Sudet, což byl ráj pro ty, co neměli kde hlavu složit.
Usmálo se na ně štěstí v podobě čisťoučké pekárny, ve které se zuby nehty drželi němečtí majitelé Reichelovi, ale ti bohužel tolik štěstí neměli. Po zápase s místními revolučními úřady byli z antifašistů překvalifikováni na fašisty a skončili v dobytčáku směr Německo.
Ke cti otce musím říci, že je do posledního dne zaměstnával v jejich vlastním podniku, dával jim jídlo a večer je matka doprovázela do místního tábora určeného pro osoby čekající na odsun. Byli chráněni před násilnostmi českých "spoluobčanů".
Nikdo si na ně nedovoloval. Matka v té době požívala ve vesnici autoritu jako sám Stalin v Moskvě.
Pan Reichel přicházel ve dvě hodiny ráno, aby zadělal s otcem na chleba, housky a na koláče. Do šesti pekli a pak nastoupila moje matka krásná jak filmová hvězda, s bohatými vlnitými vlasy až na zadek a bříškem umocňujícím její prostou nevinnost, prodávala místním všechny ty voňavé výrobky, které uhnětly česko-německé ruce.
Občas matka ze šetřílkovského otce vytáhla nějaké peníze a poslala je paní Reichelové a její tuberkulózní holčičce na přilepšenou.
A když se ve vesnici objevil mladý ruský doktor, který působil v nedaleké ruské posádce, dostávala od něj pro malou utišující léky proti kašli.
Doktor přijížděl na koni, oblečen v bílé uniformě.
Směrem k otevřeným dveřím pekárny zdravil mámu tasenou šavlí jako nějakou šlechtičnu, která spadla z Marsu přímo do severočeské vesnice.
Pokynula mu na pozdrav vždy jen tak, aby z toho nebyly řeči.
Byla vdaná a čekala první dítě.
On ale dobře věděl, že má pro něj slabost, protože se vždycky hrozně začervenala.
Avšak až náklonnost k mladé Hannelore ho stála život. V případě Lori a její rodiny se nejednalo o odsun v duchu doby. Její otec, antifašista a intelektuál, zemřel v koncentračním táboře. Manželka s Loriinou sestrou nevydržely štvavou atmosféru a dobrovolně šly do odsunu. Lori se mu zázrakem vyhnula.
Bydlela stranou vesnice v prostorném, bílém domě se zahradou. Místní klepny se docela zapotily, než přišly tajemství na kloub. Doktor totiž běžně navštěvoval místní pacienty a o Lori se vědělo, že po odjezdu matky a sestry trpí depresemi.
Doba nepřála takovémuto riskantnímu vztahu. O nějaké společné budoucnosti ani nemluvě. Vždyť Boris se měl co nevidět vrátit domů. Přivézt si německou manželku bylo pro důstojníka Sovětské armády něco nemyslitelného. Oba si toho byli vědomi.
Tajemství jejich intimního vztahu vyšlo najevo až po Borisově smrti. Aby vydržel válečnou realitu se všemi jejími projevy, začal si ordinovat morfium, které podával svým pacientům. Najednou bylo po všem. Včetně přístupu k životu potřebné látce. Lori nebyla žádná krasavice. O to více se upnula k osobě okouzlujícího lékaře. Z lásky mu sháněla peníze na drogu. Přišel však den, kdy už nebylo co prodat.
Jedné noci byl dům obklíčen, a když nikdo neotvíral, vyrazili Rusové z posádky dveře. V ložnici držela Lori v náručí vysíleného doktora. Nekladl žádný odpor.
Ze stáje, kde stál jeho kůň se ozval výstřel. Popraven za vlastizradu.
Lori se již neobjevila.
Dům nikdy nikdo nekoupil. Zůstala v něm pachuť neštěstí a smrti. Zbytky jeho kdysi bílých zdí se dnes ztrácejí v kopřivách.
Pertoltice čítaly v poválečné době pár set obyvatel, ale infrastruktura byla nadmíru dobře rozvinuta.
Díky štědrým darům místních statkářů a živnostníků zde fungovala i škola. Měla pět tříd, tři učitele a dvě svobodné učitelky, které se po vyučování věnovaly doplňkové výuce, třeba vyšívání nebo péči o dítě.
Dvě řeznictví provozovala jednu ze sedmi hospod. Přebytky z krámu se denně proměnily v teplé sekané a ovárky, pečínky nebo tlačenky.
Vedle hostinců byl hojně navštěvován i taneční sál, kde se každou sobotu konaly tancovačky a v zimě plesy.
Každý měsíc se tu prostřídalo ochotnické divadlo se smíšeným pěveckým sborem řízeným panem učitelem Vodičkou. Kdysi byl jeho snem dirigentský stupínek ve Zlaté kapličce, ale i daleko od Prahy si vydobyl uznání.
O nejnovější modely se spolehlivě staral salon Schneider, jehož majitel se ocitl v kategorii antifašistů, protože i manželky nových správců potřebovaly něco na sebe.
Těm, kteří měli hlouběji do kapsy, posloužily tři domácí švadleny.
Paní Schneiderová pracovala jako kloboučnice. Na atrapy hlav trpělivě parní žehličkou tvarovala plstěný materiál a pak ručně dotvářela kreace pro hlavinky místních dam.
Drobná řemesla jako kovář, kolář, holič a švec byla samozřejmostí.
Na kopci nad vesnicí trůnila udržovaná českobratrská modlitebna a v ,,centru" pak svatostánek katolíků.
Na ,,hlavní třídě" byl oblíbený Lipmannův koloniál se sortimentem rakve, biče, olejovky, čalounictví, autodoprava s dílnou suplující autoservis a konečně naše pekárna s vyhlášeným pečivem, jehož dokonalost otec prohloubil po vandru v Říši.
Na pohled žádný luxus. Obyčejná chalupa z hrázděného zdiva, v obytné půli kuchyň a pokoj, ve kterém se spalo a druhá, zděná půlka sloužila pekařině a obchodu.
Podkroví tvořil letní pokoj. Žádní letní hosté jej však neobývali, jen se tam prostě netopilo.
Ve dřevěné stodole za chalupou se místo elektrické sekačky povalovala kosa a venkovní bazén suplovala stará plechová vana, ve které v létě polykala andělíčky batolata z blízkého okolí.
Matce vždy všechno prošlo. Velkým dílem i díky její nevědomosti. Pozemský systém zákonů a nařízení šel vždy tak nějak mimo ni. Jednala především podle svého úsudku. Navíc její tvrdošíjný výraz vzbuzoval dojem jisté moci. Prošla i akce se zimní kabáty, které našel otec pod podlahou na půdě. Tvořily část chudičkého majetku původních majitelů. Měly zůstat ukryty do doby, než se přežene české běsnění. Reichelům se do odsunu kabáty určitě hodily. Toho roku byla krutá zima.
Obzvláště v Německu se třemi miliony Sudeťáků bez přístřeší. Zbytek půdního pokladu sestávající z cích a porcelánu se stal jakousi výbavou mé matky. Mohla díky tomu snáze čelit pomluvám českých příbuzných, v jejichž očích byla jen holým zadkem z ruské stepi.
Jako dítě si docela zřetelně vybavuji vyšívanou dečku s nápisem "kdo poctivě hospodaří, tomu se vždy dobře daří".
Pak už si ji pamatuji jako protiprachovou obranu "singrovky" jedné z hamižných českých tet, která ji matce, nacházející se zrovna v těžkých chvílích, prostě ukradla.
Do rodiny přibyl první přírůstek, syn Petr. Naše vesnice, stále dobře prosperující především díky hospodaření dřívějších obyvatel, kteří tam žili v dobré symbióze v Čechy, začala pomalu směřovat k bodu temna. Ale přesto zábava v sedmi místních hospodách jela na plné obrátky.
Bratr se narodil stejného březnového dne jako jeho otec, a tak byl na světě důvod k dvojnásobné oslavě. V den porodu viděla matka svého pekaře poprvé pod obraz a zaznamenala, že opice ho nečiní veselejším, nýbrž zavilým a agresivním.
To když jí od prsu odtrhl pětikilového bahatýra a chtěl ho odnést potěžkat kumpánům do hospody. Vsadil se, že na váze v hospodské kuchyni předvede, že má nejtěžšího kluka z okolí. Pak ho chtěl pomazat vodkou a dát všem přičuchnout.
Bráchu před nezvyklým pomazáním zachránila porodní bába.
Vytrhla otci povijan s novorozencem a se slovy ,,chnusna venkovsky chovado" vyťala otci pár facek. I když byla Němka.
Matka pocítila odpor. Nesnášela opilce.
Otec přemožen německo-ruským ženským týmem se pak v hospodě alespoň chvástal, že bábu pošle do Berlína odklízet trosky po náletech a nechá ji tam zhebnout hlady. Chlapi se váleli smíchy. Jako každému jeho krutému vtipu.
O něho samého se však nikdo otírat nesměl. Bratr to zdědil po něm.
Druhý den se novopečený, střízlivý otec plížil za bábou s omluvou a čerstvými rohlíky. Když se vrátil, měl na tváři obtisk všech pěti prstů její pravačky. V hospodě prohlásil, že na ni pošle vojáky z ruské posádky, aby jí ukázali. Chlapi se řehtali, protože to neřekli oni. Psal se rok 1946, žilo se celkem dobře, bylo co jíst a kde spát, byla práce a občas i legrace.
Otci sklaplo před momentem mého narození. Musel hodně ohnout hřbet, aby se k nám bába uráčila přijít.
Narodila jsem se v lednu 1948. Horší datum pro příchod na tento svět se mi momentálně nevybavuje.
Počasí bylo tak příšerné, že se k nám nedostal žádný povoz, natož sanitka z okresní nemocnice. A tak opět nastoupila Frau Gabriel. Odsunu se vyhnula, protože při porodech byla nad všechny doktory v okolí.
S rodičkami se domluvila i česky, stylem ,,satlac, proc ty kšicela, a siehst du".
S mojí matkou si potlachala i něco málo německy. Díky matčině válečné stáži. U německých sedláků či po lágrech se po tři léta vzdělávala v němčině.
V české vesnici se coby pekařova žena zdokonalovala v českém jazyce. Tím završila své formální vzdělání.
Bába mě omyla v lavoru a pak nepochopitelně zmazala stolním olejem, prý abych měla vláčnou pleť.
Dodnes nesnáším jakoukoliv mastnotu na těle.
Část šestinedělí jsem prožila v demokratickém zřízení, a než jsem stačila přejít z mateřského mléka na kravské, už tu byl socialismus.
Objevila se u mě vada kyčlí v pokročilém stádiu. Přišel na ni další ruský doktor místní posádky a díky němu jsem se dostala k ortopedické kapacitě prof. Zahradníčkovi. Po smrti byl pohřben na pražském Slavíně. Zaslouženě.
Vždyť díky němu jsem mohla zase skákat přes kaluže!
Nepochybně to ovlivnilo můj vnitřní svět. Ostatní děti kolem mě skotačily a já ležela na jakémsi prkně připoutána řemínky. Musela jsem hledat cesty, jak se zabavit sama.
Na bývalou sudetoněmeckou vesnici se snášela pohroma ve formě odkupu ,,přiděleného" majetku. Smůlou bylo, že někteří už žádný majetek neměli, jiní jen prošli vesnicí a odvezli, co se dalo.
Pan Schneider a pan Lipmann se úslužně otáčeli kdesi v Německu a jejich domy v pohraničí chátraly v rukou místních funkcionářů.
Naše pekárna sice prosperovala dobře, jenže otec nikdy nic neušetřil.
Doufal, že chleba jako strategická potravina donutí výbor k výjimce. Doufat přestal, když do místní Jednoty dorazil z okresního města náklaďák, zvaný erena, s nápisem ,,Chléb a pečivo".
Naštěstí jedinou dělnicí, kterou zaměstnával v pekárně byla matka, a tak si neodnesl punc vykořisťovatele lidu. Na manželky se to nevztahuje.
Přípis, že má předat pekárnu i s inventářem Národnímu výboru za účelem prodeje mu připomněl, že tady končí veškerá legrace.
Zanedlouho jsme se stěhovali.
Už ani nevím, proč otec nezůstal v pekařské branži. Zřejmě by skončil v nějaké socialistické velkopekárně, ale on musel být svým pánem.
Tak to potvrdil tím, že nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti, lidově řečeno, k esenbákům.
Musel být za každou cenu vidět, mít své místo ve společnosti, byť jen ve společnosti kamarádů, kterých měl po ruce stále víc než dost. Jak tomu bývá, jen do chvíle, kdy je pak nejvíce potřeboval.
A tak jsme si zabalili majetek do krabic a stěhovali se na maloměsto, kde měl otec nastoupit na okrese.
Dostal vlastní kancelář a k ruce mu byla přidělena sličná, sedmnáctiletá sekretářka Jitka. Byla dcerou statkáře, který nechtěl do družstva. Musela se zapojit do pracovního procesu. Nějaký úřední šiml ji dostrkal až sem, aby měl otec kulak denně čerstvé zprávy.
Přidělili nám prostorný byt, celé druhé patro ve vile.
Pod námi bydlela učitelská rodina se dvěma vždy upravenými chlapci.
Z mého bratra měli naprostou hrůzu, protože můj brácha, v žilách krev korzárů, jezdil v šesti letech na pánském kole, podivně shrben nad rámem a nebrzdil ani z kopce. Dokonce se pokusil odjet na kejvačce pana učitele, ale při startování neudržel stroj ve vzpřímené poloze a svalil se na hromadu dřeva v kůlně.
Pár dnů kulhal a od pana učitele dostal facku, za což ho táta chtěl dát zavřít, že mu ,,šáh" na kluka.
Nechal to pak jako vždycky plavat.
V našem patře v podkrovním pokojíku bydlel ještě nějaký pán. Nosil uniformu a krásně voněl kolínskou. Nikdo nevěděl, kde se tam zjevil a otec říkal matce, že je to tajné, ať se v tom nehrabe.
Táta ho hlídal jako čert, věděl, že nic nedělá a musí se dost nudit. Na patře krajanka po ruce? Preventivně slíbil mámě pár facek, jestli se něco dozví.
Pán moc dlouho nepobydlel. Mámě po letech došlo, že zmizel v době, kdy se vzdala sovětského občanství a přijala české.
Myslela si, že patřil ke SMERŠi a měl ji unést zpátky do SSSR, aby si tam odpykala trest za ,,vlastizradu".
Tato verze dráždila mou fantazii hlavně v letech, kdy jsem složila pionýrský slib a dopisovala si se Zojou z Kazachstánu.
Představovala jsem si, jak se s mámou v jeho doprovodu probíjíme za noci na západ. On nás chrání svým širokým pláštěm před deštěm. Držím se jeho teplé dlaně.
Když jsme se o pár měsíců později ocitli v dětském domově, protože táta byl po smrti a máma nemocná, nahradil tento důstojník v mých představách vlastního otce.
Mámě jsem se nikdy nesvěřila. Vím, že by ji to bolelo.
Ještě v dospělosti se mi podařilo zahlédnout ,,ho" někde v davu. Vím, byl to jen závan dětství.
Stejně jako náš předchozí domov byl i tento slunný dům poznamenán tragédií odsunu. A navíc dokonce i smrtí. Ještě krátce po válce tu šťastně žila rodina místního drogisty pana Horáka s jeho velmi krásnou manželkou a dcerkou Evičkou.
Jenže paní byla Němka.
A po válce chtěli mít místní lidé obec vzornou, rasově čistou.
Mladé manželce a matce nepomohl ani český manžel, ani peníze, ani šperky. Byla zařazena do odsunu. Bez rodiny, ovšem. Nakonec nikam neodjela. Oběsila se na háku v prádelně, kam pan Horák věšel pytle se šmolkou, aby od země nezvlhly.
Její manžel se z té tragédie už nikdy nevzpamatoval.
Bůh ví, proč po tom všem jakoby stále neměl dost a neodešel z města, kde nejdříve přišel o milovanou ženu, po ,,vítězném" únoru o obchod a nakonec i o střechu nad hlavou.
Naštěstí se nemusel stěhovat k cizím. Byl mu dočasně přidělen jeho vlastní sklep. Vedle obytné kóje v uhelně měli výlevku se studenou vodou.
Když mi byly tak čtyři roky, pamatuji se na tu tajemnou hrůzu jdoucí se sklepa a z pana Horáka. Když se objevil u domu, byl celý od mouru nebo od šmolky. Kamarádila jsem s Evičkou, ale byla tak plachá!
Ke cti mé matky musím říci, že jim často dávala teplé jídlo a Eva někdy jedla u nás.
K hanbě mého otce lze dodat jen to, že se o ně vůbec nezajímal, přestože byl funkcionář na okrese a mohl jistě něco podniknout.
Ale to už se doma moc nevyskytoval. Když neschůzoval, tak seděl v hospodě.
Pana Horáka jednoho dne odvezl černý tatraplán a Evičku si u nás vyzvedly ,,hodné tety" z dětského domova.
Její zoufalý křik ,,tati, tatínku!!!" nás s bratrem tak vydrásal, že nás tu noc máma vzala k sobě do postele, až jsme se provzlykali do spánku.
Stejně tenkrát spala víc s námi než s tátou.
Říkalo se, že pan Horák zemřel v blázinci a Evičku si vyžádali němečtí příbuzní. Kéž by!
Do sklepa jsme potom už nikdy nepáchli. Přebývala tam Horákovic strašidla.
Takové jsou střípky vzpomínek, které se mi vybavují.
Ještě něco vlastně. Brácha měl jít do školy a už ráno snídal s aktovkou na zádech. Hrbáček. Čekal ho první průšvih. S úsilím vyplazeného jazyka namaloval sousedům na vrata kosočtverec. Viděl ho na WC u táty v práci a chtěl jím omalovat postupně celé městečko.
Otec udělal chybu, že tomu nevěnoval více pozornosti. Ale neměl čas. Spěchal na oslavu MDŽ. Bez mámy, samozřejmě. Protože ženami byly jen soudružky z okresu.
Máma prodávala v místní mlékárně. Táta měl už v té době výplatu jen pro vlastní potřebu, a protože byl ženatý, nemusel ani platit alimenty.
Brácha chodil do školy a já do školky u potoka. Opět vilka po Němcích. V hale byla ložnice a dodnes mám pocit, že se tam mezi svačinami, mléko a rohlík, a bezmasými obědy pořád spalo. Tety se musely notně nudit.
Mně se ale odpoledne vůbec spát nechtělo. Byla jsem hrozně aktivní a spoustu činností jsem přebrala za tety. Dokrmování dětí, čůrání, ořezávání pastelek, zalévání kytek. Tety pak nechávaly mnohem více věcí na mně, takže jsem dohlížela i na ukládání ke spánku. Nahoře se už popíjelo kafíčko a já nepozorovaně vyběhla směrem k mámině mlékárně, což bylo hned za rohem.
Tam jsem s mámou dělala prodavačku. Krájela máslo z velké kostky, rozlévala mléko a smetanu z nerezových odměrek.
Bylo nám spolu dobře, ani jsme nemusely mluvit. Už jsem se moc těšila do školy. Přála jsem si, aby to trvalo věčně, protože jinak si mě máma vyzvedávala až v pět odpoledne.
V dospělosti mi došlo, jak musela být matka silná. Vést prodejnu, když neuměla česky číst ani psát, večer nás děti, domácí práce a v noci ještě účty.
Táta se doma vyskytoval, jen když potřeboval nabrat sil po flámu nebo vytáhnout z matky nějaké peníze. Moc je potřeboval, měl milenku. Statkářovu dceru Jitku. Velká láska. Osudová láska, která ho stála život.
Manželství mých rodičů vzalo rychlý konec. Ani si nepamatuji, že by se nějak zvlášť hádali nebo propukali v žárlivé scény. Otec vyřešil odchod od manželky svérázným způsobem: Jitku si nastěhoval k nám do bytu. Ta si vybalila kufr šatstva v ložnici rodičů a na mámin toaletní stolek si rozprostřela šminky.
Šokovaná matka přespávala na kanapi v kuchyni.
Kolik muselo být těch nekonečných, bezesných nocí, kdy jí srdce tlouklo ponížením a studem. Slzy osamělých nocí a úzkost, co s námi bude.
Přes chodbu pak do noci slyšet šepot šťastného párečku. Fuj!
Nevím, jak Jitka vypadala. Možná byla tak nevýrazná. Nebo že bych vzpomínku na ni úplně vytěsnila?
Později vyšlo najevo, že je kvůli mileneckému poměru vyhodili oba z výboru. Ona domů na statek nemohla, protože byla těhotná. Matka nic z toho netušila, když do ní jednou v noci vjel šílený vztek, vtrhla do ložnice a vyházela jí všechny propriety ze druhého patra do zahrady. Když jí otec šel pomáhat sbírat svršky, přihodila mu matka ještě něco na sebe.
Zamkla byt a myslela si, že nejhorší má za sebou.
Za pár dnů jsme se dozvěděli, že se uchýlili na statek k Jitčiným rodičům. Otec dostal nové místo. Rozvážel autem poštu po vesnicích. Zbytek dne pak pomáhal budoucímu tchánovi u krav.
Už se nikdy nevrátil do našeho prosluněného bytu.
Nicméně stále se nám připomínal. Jednou se bratr nevrátil ze školy domů a matčino tušení se potvrdilo. Otec si ho vyzvedl a odvezl na statek. Rodiče nebyli rozvedeni, takže byl prostě u táty na návštěvě. Do školy ho přihlásili taktéž v novém bydlišti.
Jezdila jsem s matkou každou neděli vlakem do tátova nového rajónu a obcházely jsme kolem statku, jestli bráchu nezahlédneme. Stavení připomínalo nedobytnou pevnost, uzavřenou a tichou jako hrob.
Toho dne, kdy se k nám brácha vrátil, byl První máj. Městečko vyskákalo na alegorické vozy, které představovaly místní JZD, sodovkárnu a jedoucí nádraží.
Všichni svátečně vymóděni, amplion na náměstí chraplavě vyřvával budovatelské písně. Ty byly v nejlepším přerušeny pisklavým hlasem soudružky Koželuhové, která měla za úkol podávat informace, kde bude fronta na párky a kde na cukrovou vatu.
Z ponocné se tato osoba vypracovala až na oddávající úřednici pověstnou tím, že během svatebního obřadu veřejně kárala rozvedené a místním běhnám neopomněla v jejich velký den připomenout, že svatba je jejich konečná.
My s matkou jsme však měly jiné starosti, než se nechat navigovat ponocnou.
Jednak jsme netvořily vhodný materiál pro alegorický vůz a přiznám se, že nebylo ani na párek, natož na cukrovou vatu.
Poslední peníze spolkla jízdenka na vlak. Jenže tu májovou neděli se na nás usmálo štěstí. Na nádraží v Housce matce vletěl do náručí vyhublý, ubrečený bratr s jednou rukou upaženou. Měl ji zlomenou. Vyboural se s otcem v poštovním autě.
Z konspirativních důvodů jsme jeli o stanici dál. Tam nás potkal lesák pan Srnec a za chvíli už jsme si to jako páni šustili k domovu tatraplánem.
Pan Srnec nám jako šofér zůstal věrný po mnoho let. Naposledy mne vezl k přijímačkám na střední školu do Mariánských lázní. Jasně že se mu matka moc líbila, ale ona mu raději vždycky zaplatila benzin.
Neměl šanci.
Táta zmizel na čas ze scény, vůbec se neozýval. Ani nám finančně nepřispíval. Matka pracovala ráno od šesti, kdy byla škola ještě zavřená. Nemohla se o nás ráno postarat, a tak se u nás zjevil strejda Pomněn. Měl úplně bleděmodré oči. Nejde ho opomenout, vnesl do naší domácnosti klid a řád.
Starý mládenec kulaťoučkého vzhledu, povoláním účetní. Pomáhal matce v mlékárně s inventurou a pokládal si za čest vykonávat její úkoly. S laskavostí sobě vlastní přijal i roli vychovatele a hospodyně na částečný úvazek.
Vůně kakaa z kuchyně znamenala budíček. Pomněn nám u snídaně zkontroloval školní tašky a přidal svačinu. Pasta na zuby vždy připravena na kartáčku a když byla zima, hřál nám punčocháče na topení, abychom cestou měli nohy v teple. U školy za námi dojatě hleděl, jak mizíme v chumlu dětí. Určitě doufal ve společný život, jenže z toho lépe vycházel jako otec než manžel. Za nějaký čas nám sebrali slunečný služební byt a my se dočasně stěhovali k tátově sestře. Pro pana Pomněna už nezbyl prostor. Z našeho života se vytratil zrovna tak nenásilně, jako se v něm objevil.
Během stěhování k tátově sestře se matka ocitla bez práce a pod vlivem všech stresů poslední doby onemocněla. Skončila na dva měsíce v nemocnici a já s bratrem v dětském domově. Otec se neozval a jeho příbuzní se o nás najednou nemohli postarat, ač spousta z nich žila ve svých domech bezdětná.
Ještě dnes, když jedu kolem vilky, kde byl děcák, padne na mne hrůza a přidám plyn, abych co nejrychleji zmizela.
Z té doby se datuje můj děs z organizovaných her, spaní v ubytovnách, jídla podávaného v závodkách, z hromadných zájezdů. A také běs z toho, že mě opustí všichni, které mám ráda. Úzkost z přílišné blízkosti těch, kteří mohou zradit. Strach z bezbřehé samoty a absence blízkých, kteří nebyli se mnou, když jsem plakala pod erární dekou.
Jen můj nebojácný bratr mě ochraňoval a každého, kdo by se ke mně jen přiblížil si podal. Měl tam spoustu problémů. Stále se snažil všem dokázat, že jsme tam nedopatřením. Chodila jsem do první a on do třetí třídy.
Škola mi byla nejlepší kamarádkou. Můj jediný svět. Chtěla jsem být ve všem první, vyniknout, být chválena, dělat radost mámě. Dařilo se mi to.
Miláček učitelů. Zato kamarádky žádné. Po cestě domů mě bily a šlehaly kopřivami. Malé zmije z asociálních rodin, co přitáhly do pohraničí. Mými přáteli se stali dospělí.
Po dvou měsících si nás naštěstí vyzvedla uzdravená matka a odjeli jsme do našeho nového domova. Byl to podkrovní pokoj hotelu U krále Jiřího v jednom městečku u jezera na severu Čech. Dostala tam práci servírky i s ubytováním a děti naštěstí nebyly překážkou.
Pokoj byl tmavý. Postele, noční stolky, stůl, tři židle a skříň. Odpovídalo to počtu osob stejně jako majetku, který nám po návštěvě exekutora zbyl. Ale byli jsme opět pohromadě. Když jsem první noc vklouzla pod studenou peřinu, přišla jsem si jako v ráji. Dobře jsme se uvedli i v místní škole a v hotelu nám šli na ruku.
Jedli jsme v jídelně s hosty a tam jsme také poprvé uviděli našeho nového otce. Ale předtím jsme se ještě jednou setkali s vlastním tátou. Na jeho pohřbu.
Byl to sychravý den a zima se do mne dávala stále intenzivněji. Měla jsem strašný pocit, že se na mne stále všichni dívají.
U hrobu stály dvě znepřátelené rodiny: ta naše se všemi příbuznými, které jsem nikdy neviděla a na straně druhé těhotná otcova družka. Otřásala se hysterickým pláčem, podepírána svou matkou a sestrou. Tátovy sestry na ni štěkaly urážky.
Statkář chyběl. Seděl v kriminále za vraždu. Zabil mého otce.
Má nevlastní sestra se narodila jako pohrobek. Nikdy jsem ji neviděla.
Její matka ji odložila k sestře a odešla kdovíkam. Už nežije. Statkář zemřel o dva roky později v blázinci, ve vězení se docela pomátl.
Má matka se nikdy nerozvedla, protože dříve ovdověla. Stát se o nás postaral sirotčím důchodem 220 korun měsíčně a bydlení jsme koneckonců měli.
Novorozeně nedostalo nic, protože se narodilo jako vesnický parchant.
Až později se matka dozvěděla, co se odehrálo za zdmi statku. Táta po bouračce s poštovním vozem přišel opět o práci, a tak skončil coby čeledín u statkáře. Tentokrát na plný úvazek. Byl pro rodinu statkářů nepřijatelný nejen jako budoucí manžel Jitky, ale i z důvodů sociálních a politických. Holý zadek a k tomu komunista. Ani vnouče, které se mělo narodit, je neobměkčilo. Nepřátelství mezi otcem a budoucím tchánem sílilo. Zhanobení rodu se neodpouštělo. A tak se osudového rána po prudké hádce statkář vrhl po otci a ubodal ho vidlemi. Sám se šel po činu udat.
Na náhrobní desce stojí napsáno:,,Kdo jsi vinen mojí smrtí, toho Pane Bože suď, a mým dětem a všem drahým potěšitelem vždy buď".
To se tati teda moc nepovedlo.
Netrvalo dlouho a opět jsme se stěhovali. Naštěstí jen z hotelu do domu budoucího otčíma, tudíž nebylo nutné měnit školu. Matka tak učinila po zralé úvaze. Budoucí manžel ji zaujal hlavně svým kladným vztahem k dětem. Také nám velkoryse nabídl co měl, tedy nový domov v příjemném domku (po Němcích).
Matka dala na mne. Vřele jsem jí nového ženicha doporučila.
Nový otec si získal mé sympatie svou klidnou povahou a dobrosrdečností. Nebyl lakomý a měl nás všechny upřímně rád. Toužil mít rodinu a oporu, což má matka spolehlivě představovala.
Blížil se hranici staromládenectví.
Pamatuji se na den, kdy jsme si v jeho domě vybrali pokoj s balkonem a komorou, světlý a prostorný. Rodičům byla přidělena velká ložnice v patře. V přízemí sousedil s kuchyní a jídelnou ještě další pokoj, kde občas bydlel některý z rybářských učňů.
Otčím byl totiž správcem všech ryb v místním jezeře a okolních vodách.
Matce se sice moc nelíbil, snila o pilotovi, ale měl ji věrně rád až do konce života. Na velké city nebyla stavěná. Nebylo na ně nikdy moc času. Velká láska nedostala šanci spatřit světlo světa.
U domu stála nádherná lípa, obklopena květinovou předzahrádkou a ovocnou zahradou s malým domkem. Tam jsme našli své eldorádo. Válečný stan, zdravotní sestry potřebné po boji gangů. Tady vyrůstali budoucí vojáci i učitelky.
Poprvé jsme vlastnili vozidlo, motorku Jawu 125, kterou otčím s úplným klidem půjčoval mému desetiletému bráchovi. Ten si v koruně lípy zbudoval orlí hnízdo, kam se schovával před rodiči v době průšvihů. Slezl, až když dostal slib, že je vše odpuštěno.
V dřevěné budce měl i vlastnoručně vyrobenou vysílačku ,,krystalku", u které jsme bez dechu poslouchali zahraniční vysílání v jazyce, kterému jsme nerozuměli. Bratr uměl morseovku, a tak se občas spojil s tím úžasným světem, který jsme jen tušili a nepřestali toužit ho poznat.
Ještě pár měsíců jsme zkoušeli snoubencovu trpělivost, ale snesl opravdu hodně. Nakonec si ho matka vzala za muže.
Můj nevlastní bratr, kterého mám ráda jako vlastního, se narodil asi za dva roky nato.
Po dvou měsících mateřské dovolené mohla matka opět servírovat v hotelu U Krále Jiřího a o chůvu se obávat nemusela. Odmala se u mne projevovaly silné instinkty kvočny.
Začaly prázdniny a já se těšila na lufťáky z Prahy. Přiváželi sebou atmosféru mně neznámých světů. Nešlo tomu odolat.
Oba byli lékaři, jejich dcera Míša byla stejně stará jako já. Jenže uměla hrát tenis a učila se anglicky a francouzsky. Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Přijela jsem jim naproti k autobusu s kočárem, z něhož trčel mladší bratr.
Bydleli v našem dětském pokoji a každé ráno odcházeli k jezeru na pláž. Na večeře chodili do hotelu Sport, kam jsem si tolik přála jednou jít s mámou a tátou. Alespoň jednou.
Před usnutím jsem v ložnici rodičů snila o tom, že jsem dcerou těch lékařů a bydlím v Praze, kterou jsem znala pouze z doslechu. Učím se cizím jazykům a odjíždím do ciziny. Laskaví rodiče mi dávají peníze na cestu, abych neměla nouzi.
Toho léta mi vyšla básnička v časopise Ohníček. Chtěl jsem se proslavit. Z té popularity šlo celkem dlouho těžit. Po prázdninách jsem tu novinu napsala Míše, ale neodpověděla. Bylo to velké zklamání. Nafoukaná holka. Ale ani mi odepsat nemohla. Tou dobou již byla v cizině. Nevrátili se z lékařského kongresu.
Otčím mě svým komentářem, že je pálilo dobré bydlo celkem naštval.
Náš svět mi připadal tak malý. Bylo mi líto rodičů, že pořád jen dřou a nemají žádné prázdniny. Na tenisovém kurtu mohl otčím jedině tak válcovat antuku a máma prodávat chlebíčky.
Na Míšu jsem zapomněla v momentu mého setkání s Polívkovými. Byl to starý manželský pár z domku u potoka. Jejich jediná dcera bydlela v Praze a měla dvojčata s neskutečně krásným inženýrem. Stali se mi dědou a babičkou.
U nich jsem se poprvé dotkla klavíru.
Pan Polívka hned pochopil, a tak jsem začala docházet do ,,hudebky". Dojížděla jsem deset kilometrů a cvičila u nich v nevytopeném pokoji, na rukou ustřižené rukavice. Po roce se má matka na školním koncertě mohla se slzami na krajíčku zaposlouchat do mého Chopina a Polívkovi na mne byli pyšní jako na vlastní.
Jenže jedné noci můj ,,děda" zemřel a paní se odstěhovala k dceři do Prahy. I s klavírem. Potřebovala ho jejich vlastní vnučka. Ach jo!
A tak klavír vystřídalo náboženství. Byly jsme jen tři ovečky. Výklad skončil u biblického konce světa. Asi nastal, protože katecheta se už nikdy nedostavil. Údajně byl špion.
Momentálně mi nezbylo nic jiného než soutěžit ve sběru surovin použitelných v národním hospodářství a vzrušující chvíle u krystalky v koruně české lípy na našem dvorku.
Taky jsem založila naši první rodinnou knihovnu. Tvořila ji jediná kniha Projekt Scavenger od Běhounka. Příběh o raketách V2, které na konci války konstruovali Němci na Rujáně.
Dramatická četba. Objevovala jsem svět, chtěla žít v dobrodružství. Na hranici nebezpečí. Otčím byl však toho názoru, že čtou jen líní.
Zase došlo na stěhování. Otčím dostal do správcovství sádky v sousedství dalšího jezera. Finančně si polepšil, ale mně osobně dům na sádkách nijak zvlášť k srdci nepřilnul.
Z jedné strany přízemního domu byla silnice. Od projíždějících aut mne dělila jen zeď. Vybavuji si, jak jsem každý den večer pozorovala stíny světel vláčně putující po stropě do té doby, než vozidlo zabočilo za roh.
Přilehlé sádky s deseti bazény kaprů a úhořů působily jako pustina. Dům do elka s velkým dvorem bez kytek, kam najížděly náklaďáky plné ryb. Obří mrazírna sousedící se zakouřenou, tristní kanceláří otčíma, kde vysedávali rybolovu chtiví VIP z okresu a kraje. Věčné přestavby a úpravy, jen aby se do konce roku utratily přidělené peníze.
Matka dostala místo u benzinového čerpadla na náměstí. O sto šest, ručně a ochotně, čepovala benzín a záhy patřila mezi úctyhodné místní obchodníky jako byl místní drogista - playboy, cukrářka s falešným obličejem a řídkou zmrzlinou a řeznice s ušními laloky vytahanými od těžkých fialových kamenů vsazených do zlata.
Doma jsem si mámu moc neužili. Pracovala nepřetržitě a ještě zaměstnávala paní na mateřské dovolené. Ta nám žehlila prádlo a vykonávala i jiné drobné práce. Díky mámě si tak rodina důstojníka Československé lidové armády mohla k životnímu minimu něco přilepšit.
Ve škole jsem měla skvělého třídního učitele Janoucha, který později sehrál v mém životě roli rádce a opravdového přítele. Vyučoval zeměpis a dnes vím, že jemu vděčím za to, že jsem se vydala do světa. A taky že jsem díky jeho podpoře vydržela na střední škole, která vůbec nebyla podle mých představ.
Konečně se mi podařilo dostihnout Míšu v podobě lekcí francouzštiny. Dodnes cítím hluboký soucit s mou soukromou učitelkou slečnou Hojkovou, která s grácií čekala, kdy přijde na pořad svačina s kávou. Nevěděla jsem, že to bylo jedno z mála jídel jejího dne. Za výdělek deset korun na hodinu musela totiž uživit ještě svou sestru.
Osud sester Hojkových byl tak trochu bronteovsky laděný. Jenže bohužel bez happyendu.
Kdysi dívky ze zámožné rodiny, absolventky evropských pensionátů hovořící pěti jazyky, jenže v komunismu ani jednou člověkem.
Rodina zchudla a slečny Hojkovy se uplatnily u Valdštejnů jako vychovatelky. Na zámku pracovaly až do konce války, než nacista Valdštejn kvapně opustil republiku. Slečny zůstaly. Nikomu neublížily, chtěly dál učit. Jenže nikdo o jejich služby nejevil zájem. Pro přistěhovalce ze všech koutů republiky byly nepotřebné.
Dostaly tmavou díru bez příslušenství a k tomu směšnou sociální dávku. Jejich zaměstnání jen stěží odpovídalo jejich vzdělání a zkušenostem.
Ve svých sedmdesáti letech se staly uklízečkami v místních lázních.
Jednou jsem tam svou lektorku potkala, když drhla bazének, do kterého jsme se šly vyhřát. Skloněná hlava s šedivým drdůlkem. Zničené ruce, které dříve hbitě přejížděly po klávesnici klavíru. Vydána všanc posměchu všem buranům, po kterých uklízela. Ale s noblesou sobě vlastní.
Zachovala se jako dáma a dělala, že mě nezná. Byla jsem zákazník, náš pán. Hrozně jsem se styděla a chtělo se mi sevřít její drobnou postavu do náruče. Nestalo se. Bála jsem se, že by to nemusela pochopit. Lituji toho. Vždycky když jsem v životě cítila největší ponížení, vzpomněla jsem si na slečnu Hojkovou. Sklonit hlavu a žít si ve vlastním světě. Zemřely obě brzy po sobě.
Jsem ráda, že se k ní matka vždy chovala vlídně a štědře. Také ji dvakrát pozvala do restaurace, aby nás slyšela ševelit francouzsky.
Matka sice ve škole moc nepobyla, ale vzdělání pro ni bylo jednoznačnou šancí na lepší život.
Měla jsem dobrou kamarádku. Tu nejlepší. Vladěna byla místní Bardotkou. Jenže na rozdíl od ní nepotřebovala k životu výjimečné muže, protože takoví se v našem okolí, tady kromě našeho třídního, stejně nevyskytovali.
Šila si modely, kterými vytáčela učitelky v krimplenu k nepříčetnosti. S trochou obav jsem se připojila a nedlouho nato se na našich nohou objevily červené a žluté punčochy v kombinaci s žlutočervenou a červenočernou sukní do ,,sudu" a vestičkami z látky na potahy z automobilky Škoda. Takto vymóděné jsme za mohutného posměchu místních křupanů vpluly do třídy. Nedostali nás, byly jsme jedničkářky. Rodičům se naše přátelství zřejmě moc nezamlouvalo, ale všechno marné.
Vladěna mi byla vzorem nezávislosti, otevřenosti a svobody.
S ní jsem objevila i první erotické zážitky. V osmé třídě jsme si prohlížely svá nahá těla a ona mě líbala. Nic mi to neříkalo. Prožívala jsem muka trapnosti a snášela její polibky, abych nic nezkazila. Nelíbilo se mi mé dětské tělo, zatímco ona byla tak krásná. Připadala jsem si nemožně toporná.
Zemřela v pětatřiceti letech na srdeční zástavu. Malířka na sklo, skvělá výtvarnice, matka hezké holčičky. Ztroskotala v osobním životě. Skončila tak rychle, jak žila. Bardotka. Bez peněz, bez slávy, bez lásky.
V deváté třídě nastal klíčový moment, který navždy určil mou politickou orientaci. Ne že bych o ní v té době permanentně přemýšlela. Stala se dost zásadní věc v mém životě, která otřásla mou dětskou duší. Do té chvíle jsem vnímala komunisty jako méně inteligentní, těžkopádné a trochu pomýlené osoby. I průměrně vnímavé dítě muselo zaregistrovat proměnu dobře vypadajícího a fungujícího rekreačního městečka. Šedivo, pusto, temno.
Hlásila jsem se na Střední školu zahraničního obchodu do Jablonce nad Nisou. Jenže jsem neobdržela ani pozvánku k přijímačkám. Místo mne přijali trojkařku Pancířovou, dceru okresního tajemníka strany. Takové konkurenci se nedalo čelit. Ani samými jedničkami, ani znalostí francouzštiny.
Už už jsem otevírala bránu do světa? Hrozně jsem brečela a prosila mámu, ať jedeme do Jablonce za panem ředitelem zjistit, co se stalo. Malá, naivní holka.
Má matka se tak rozčílila, že do hodiny stál před barákem její dvorní šofér pan Srnec a jeho šestsettrojka se zavařená zastavila až v Jablonci.
Ředitel školy nám pod obrazem Antonína Novotného přiznal svou bezmoc a po plamenném výlevu mé matky o protekci a nespravedlnosti si rozrušen sáhl do oblasti srdce, kde v klopě olysalého saka trůnil stranický odznak. Nabídl nám x jiných škol, kam mě vezmou bez přijímaček.
Po příjezdu domů si matka ještě podala ředitele základky s výstižným jménem - Hrdina. Blekotal něco o tom, že by mohli vyhodit jeho manželku ze spořitelny. Chudák.
Svou stranickou legitimaci, kterou ji po osmačtyřicátém obšťastnil můj otec kvůli své kariéře, hodila na schůzi na stůl se jmény všech aktérů protekční aféry. Řekli jí, že členkou je stejně dál, protože ze strany vystoupit nejde. Už tam nikdy nešla, stejně jako před tím. Měla pro ně jen jeden titul, svoloč.
Zlo se mi zhmotnilo do jména Pancíř.
Nebylo to už jako předtím. Mé nadšení a zájem opadl. Cítila jsem zradu ze strany učitelů, kteří mě měli tak rádi. Všichni o tom věděli a nikdo se neozval. Dnes už to chápu. Tenkrát jsem tomu nerozuměla.
Šla jsem nakonec na hotelovku do Mariánských lázní. O té v Lausanne se mi mohlo jen zdát.
Kromě ruštiny byla možnost učit se dále francouzsky a k tomu německy. Nic jiného mě nezajímalo. U zkoušek jsem excelovala: řízky se nepřipravují z hovězího, koktejl není jen mléčný a vidlička se drží v levé ruce. Uff!
Tak skončilo mé dětství plné iluzí a snů.
Pan Srnec doplnil nádrž na dlouhou cestu od západních hranic a domů přivezl čerstvě přijatou studentku. Nezvykle apatickou.
Tak skončilo moje dětství.
Poslední prázdninový den ve třiašedesátém mě unášela naleštěná Tatra 613 s osobním řidičem panem Srncem směrem na západ. Vyložil můj kufr před hlavním vchodem vězení zvaného internát Božena Němcová. V očích měl nevyslovenou prosbu, aby sem zítra nemusel přijet zpátky. Musela jsem vypadal hrozně sklesle.
Tak jsem poprvé opustila domov. Na celé čtyři roky. Odjížděla s nenávistí k maloměstu a jeho podělaným funkcionářům, s lítostí nad bezmocí rodičů a srabáctví učitelů.
První rok se vlekl ve znamení nejistoty. Mé sebevědomí utržilo příliš velkou ránu. Stále se mi nedařilo zapomenout na zradu mých dospělých. Sílu mi dodávaly odpovědi mého pana učitele Janoucha, kterému jsem pilně psala.
Chtěla jsem ho tak trochu donutit k doznání a označení viníka mého neštěstí.
Byla jsem mu dodatečně moc vděčná za to, že se ve svých dopisech zaměřil především na přítomnost a na povzbuzení k mé další práci. Stal se tak na chvíli mým otcem.
Blýskalo se na lepší časy. Přestala jsem být premiantkou, protože neblahá zkušenost mi velela, že budu dělat jen to, co chci.
Budova mé nové školy působila impozantněji než Strakova akademie. Obklopena upraveným parkem, hřištěm a atletickou dráhou. Politická aktivita školy byla zcela formální.
Učitelé byli skvělí. Oslovovali nás slečno nebo kolego.
Němčinář pan Kačer proslul bonmotem, že všechny jeho studentky stejně skončí jako ,,tři tečky" v západoněmeckém baru. V Německu sice většina z nich skončila, ale díky Kačerovým základům si holky našly normální zaměstnání.
Ing. Pavlíček s chřestícími prsteny na štíhlých prstech při hodinách politické ekonomie. Technolog prof. Strnad, vyžadující rychlost a přesnost ve vyjadřování. Půvabná a laskavá matematikářka s trémou holčičky.
Účetnictví byl koncert staré školy, fyzika s přihlédnutím k obtížnosti se stala procházkou růžovým sadem a ty nezapomenutelné hodiny českého jazyka a literatury!
Odborníci nás učili prostírat, stolovat. Každý mejdan se musí umět připravit, aby vyjadřoval charakter oslavy. Vaření se rovnalo klinickému obřadu. Kdo prošel hotelovkou, má i dnes kuchyni jako laboratoř.
Většinu toho, co jsem se tam naučila, jsem s úspěchem v životě použila.
Mladá Pancířová mou vytouženou školu ani nedochodila, později emigrovala do Jihoafrické republiky. Její otec se jí zřekl, aby nepřišel o své koryto. Čuně.
Odmaturovala jsem, utvrdila jsem se v despektu k falešným autoritám a stále toužila po cizině.
Jenže na umístěnku mě čekala cesta do ROH zotavovny v Krkonoších. Byl to opět návrat mezi asociály a divné existence. Impulsem k mému útěku se stal úchylný, alkoholický vedoucí.
V roce 1967, se matka rozhodla vyhledat s pomocí Mezinárodního červeného kříže zbytky své rodiny a chtěla se vydat i za Koljou na Sibiř. Nejevil však o nikoho zájem. Nechtěl se vracet do minulosti. Zemřel nesmířen s tím, že bojoval za vlast, která se mu takto odvděčila.
Nakonec jsem skončila v mladoboleslavské Škodovce jako normovačka závodního stravování. Denně jsem dojížděla od rodičů. Byla bych tam snad vykysla dodnes, kdyby nepřišel obávaný rok 1968.
Na jaře, v atmosféře uvolnění a pocitu svobody, jsem si napsala falešné pozvání do Francie. Hodně mých kamarádů už bylo někde po Evropě. Téměř jsem odjížděla, jenže na prázdniny přijela moje sestřenice Táňa z Minska. Zůstala jsem, abych se jí mohla věnovat.
Docela jsme si to užívaly. Jezdily jsme do Prahy na návštěvy za mými spolužáky a kamarády z Mariánek a oni zase k nám, k jezeru. Takové příjemné léto.
Jenže koncem srpna se vše, jak švihnutím proutku, obrátilo. Dost průšvih mít doma někoho z "Ruska".
V Doksech na náměstí stály tanky a místní rychlokvašní ,,pravičáci" nám vytloukli lahvemi všechna okna. Ležely jsme na podlaze a bály se. Naši spoluobčané chtěli vydat mou matku. Prý že bude viset na lampě.
Komunisté, kteří funkcionařili, funkcionaří a budou funkcionařit do skonání světa.
Sestřenice Táňa chtěla co nejdříve odjet. Jenže věci se značně zkomplikovaly.
Otčím mě s ní poslal na okresní výbor strany do České lípy, jenže odtamtud nás s nadávkami vyhnali. Zachránily jsme se až na místním VB, odkud nás vykopli s tím, že jsme ruské děvky a ať tahnem do nedaleké ruské posádky.
Klasickým paradoxem té doby bylo, že ti samí lidé vyslýchali rok poté rodiče kvůli mé ,,emigraci".
Úplně jsme se s Táňou z té sprostoty zhroutily. Pár dnů na to si pro nás přijel můj spolužák Tomáš a vzal nás k sobě do Prahy. Přeci jen v hlavním městě bylo více šancí, jak ji dostat z republiky.
Tomášův otec pracoval v restauraci na Hlavním nádraží, a tak sledoval spoje kamkoliv na východ.
Táňu jsme se pokusili alespoň šoupnout do zahrady sovětského velvyslanectví. Opět neúspěšně. Vojáci ji vyhodili ven.
Nakonec jsme posadili plačící sestřenici na vlak do Varšavy, vycpanou všemožnými letáky.
Ani pro ni nebyl návrat jednoduchý. Něco se změnilo. Zanevřela definitivně na socialismus a hrdinně mi psala do Francie.
Doufám, že dobrovolně.
Po jejím odjezdu jsme se s Tomášem rozhodli zmizet co nejdříve. Jenže na západ.
Já si jela domů spakovat pár věcí a chystala se do Paříže. Tomáš odjel do Mnichova a trvalo dlouho, než jsme se znovu setkali. Na rozdíl ode mne se domů nevrátil.
Na nádraží v Praze jsem náhodou potkala syna mého profesora z hotelovky. Dal mi kontakt na studentskou agenturu SOS, přes kterou jsem v Paříži získala místo au pair u jedné ovdovělé architektky se dvěma malými dcerami.
Z počátku jsem dost strádala. Byla jsem jen obyčejnou služkou.
Ale na druhé straně jsem zažívala okouzlení.
Ta extravagantní společnost, která se scházela u nás doma! Nikdy jsem v Čechách nic podobného nezažila. A ta kosmopolitní atmosféra v kursech Alliance Francaise!
Taky spousta Čechů, kteří se styděli za svou národnost. Strašně se mi stýskalo po domově, kamarádech a taky mě trápila představa ohledně potrestání rodičů. Po půlročním prodloužení pobytu jsem se vrátila do Čech.
Všem jsem přivezla spoustu dárků, byla jsem na zdejší poměry celkem solventní. Solventní pařížská služka.
Za měsíc mě čekal Frankfurt nad Mohanem, kde jsem měla zajištěn pobyt u matky jednoho mého kamaráda z Paříže. Profese pozemní letušky u Lufthansy mi umožnila celkem slušné živobytí, můj první byt, poznávala jsem nové lidi, stýkala se s přáteli, kteří žili v Německu.
Jenže na podzim 69 mě očekávala nemilá záležitost - prodloužení výjezdní doložky. Jinak se jedná o emigraci.
Odhodlávání k návratu bylo těžké, jenže odhodlání k emigraci ještě těžší.
U Lufthansy mi dali dovolenou, šéf mi zařídil letenku.
V Praze mezitím o poznání přitvrdilo. U pasové kontroly si mě vyzvedli takoví dva tupci a zavlekli mě do nějaké budky. Bylo mi sděleno obvinění ze špionáže pro Američany (frankfurtské letiště sloužilo z velké části jako americké vojenské letiště) a z nedovoleného opuštění republiky.
Začínala normalizace. Myslela jsem si, že se mi to snad zdá a jediná obrana, na kterou jsem se zmohla, bylo hlasité kvílení a bušení do budky.
Po chvíli mně raději vyšoupli ven, jelikož kolem se začali srocovat cestující z Franfurtu a ptali se, co se děje. Zavazadla se samozřejmě ztratila. V naivitě svých jednadvaceti let jsem si to rovnou z letiště namířila na Zamini. Vyřídit si novou výjezdní doložku.
Definitivní ránou toho dne byl zjev tlusté úřednice v Černínu, která na mne zařvala, že tady už nikdo nikdy žádnou doložku nedostane!
Jako opařená jsem jela zpět k rodičům.
Po roce a půl celkem příjemného života v cizině jsem se ocitla zpět v našem městečku plném pomluv a zášti k nepřátelům sovětské okupace, nejistým rodičům, kteří byli kvůli mému výletu párkrát u výslechu.
Měla jsem punc emigrantky, která se vrátila, protože všude dobře, doma nejlíp.
Otčím se mnou za všechny ty nepříjemnosti nemluvil. Mámou, jako vždy v krizových situacích, projel silný, akcí nabitý výboj a už masírovala šéfa pasovky v České lípě. Ten k nám nakonec, za malý úplateček, v noci vhodil otevřeným oknem výjezdní doložku s platností do prosince.
Získala jsem čas se do vánoc rozhodnout.
Vlakem jsem odjela do Frankfurtu. Ta šílená chvíle hrůzy, když celník otevřel můj pas! Stejně jsem ale odvahu potřebnou k emigraci nenašla. U vánočního stromku a kapra jsem trčela již opět v Doksech. Snad na sto let!
Co budu dělat jsem neměla tušení, ale věděla jsem, že je vyloučeno zůstat v tom maloměstském dusnu. Tristní období.
Po mém posledním odjezdu výslechy rodičů pokračovaly, otčím byl zbaven i těch směšných funkciček, které jako řadový straník měl. Vyřizování účtů nestálo již nic v cestě.
Všichni se zavřeli doma a očekávali nejhorší.
Ani nevím, jak se to seběhlo. Musela jsem se dostat do Prahy, to bylo jasné! Z ničeho nic jsem napsala do Československé televize a nabídla jim své služby. Kupodivu obratem mi přišla kladná odpověď co se týče místa referentky v mezinárodním odboru Intervize.
V Praze jsem se ocitla s kufrem a neměla jsem kam jít. Ani u koho přespat. Všichni mí přátelé se na rozdíl ode mne z ciziny nevrátili. Přespávala jsem v turistické ubytovně Junior v Žitné ulici.
Dvacet lidí na pokoji, dveře se do rána netrhly. Cimra evokovala ženskou celu. V práci jsem se tajně sprchovala i převlékala.
Podnájmů jsem vystřídala více než dost..
U přítelkyně mé matky paní Pětileté, kde hned za zdí bydlela její dcera se svým řeckým manželem a dítětem. Kuchyň v tmavé chodbě, pod kotlem na teplou vodu se zatápělo jen v sobotu, jenže to už jsem se vyvalovala ve vaně u rodičů.
Další krátkodobou štaci jsem absolvovala u příbuzných. V ložnici na manželské posteli vedle mne oddychovala obří teta a z kanape na mne chlípně jukal strejda. Chodilo se spát snad ještě za světla a žádné čtení při lampičce. Ve vedlejší místnosti bydlela čerstvě provdaná sestřenice Ivona s manželem, s nimiž jsem propadla na čas karbanu. Strašně jsme se nasmáli.
Od kolegyně Tamary Ševčenko jsem dostala tip na panelákový byt v Krči. Patřil toho času těžce nemocnému redaktorovi francouzského rozhlasového vysílání. Po návratu z nemocnice jsem se o něj měla starat. Než jsem stačila vymalovat a uklidit, zemřel. Byt byl podnikový, takže adieu!
Začínala zlehka nastupovat beznaděj, ale na to osud slyší. Přihrál mi řešení v osobě kameramana Eisnera, čerstvě rozvedeného s herečkou Janžurovou a čerstvě zamilovaného do naší sekretářky Marušky.
Slíbil mi báječný podnájem, když ho představím. Seznamka proběhla hladce a já se stěhovala do třípokojového bytu po lidech, kteří údajně žili v zahraničí.
Houby v zahraničí! Jen v Provodíně (shodou okolností nedaleko Doks). Prahu měli zakázanou. Tou dobou jsem však nic z toho netušila.
Jako spolubydlící se ke mně vetřela Jitka, kterou jsem znala z autobusové linky Doksy-Praha. Bylo mi jí líto. Trošičku napadala na nohu a moc známých neměla. Žily jsme si na Rumunské poklidně až do momentu, kdy u dveří zazvonil vysoký vousatý muž a dral se dovnitř. Byl nevyhoditelný. Sám majitel bytu Jiří Hochman.
Bývalý zpravodaj Rudého práva ve Washingtonu s manželkou Zuzanou, dcerou z významné židovské rodiny kunsthistoriků, toho času oba zaměstnanci Státního statku Provodín. Věčně pronásledováni tajnými, pod stálou hrozbou odebrání dětí patřili k nejnižší vrstvě společnosti. Na dvoře s několika slepicemi štrougalkami a psem Nikitou. Jediný odpor.
Jiří zaujímal k naší přítomnosti v bytě odmítavý postoj, ale nakonec jsme se spřátelili díky jeho ženě Zuzaně. Zůstali jsme si blízcí v dobách lepších i zlých. Dokud nás estébáci nerozprášili.
Hlídali byt nepřetržitě. Jezdily jsme s Jitkou za Hochmanovými do Provodína. Tam jsem měla možnost seznámit se s tehdejším disidentským výkvětem. Necítila jsem se jako ,,jedna z nich", ani jsem je nijak neadorovala. Byli jsme všichni svým způsobem lidmi na okraji společnosti.
Moji noví přátelé byli na rodiče asi příliš silný kalibr. Otčím to bral jako můj konečný úpadek.
Zahnízdila jsem se v kruzích lidí postupně vyházených z televize, novin či rozhlasu. Já sama jsem paradoxně stále v televizi pracovala, někdo musel platit byt.
Můj šéf pan Belda ustál v mém případě ledacos, jenže v nejméně vhodnou dobu přišla do televize zpráva nejen o mé ,,nevydařené emigraci", ale i hláška o tom, jakým způsobem jsem beze slova opustila ,,středověké" pracoviště mladoboleslavské Škodovky. Za trest jsem musela vstoupit do reformující se ČSM.
Den zátahu na tzv. oportunisty byl zároveň dnem mých 24. narozenin. V hale Plodinové burzy, pracoviště televize, čekali tři pánové. Popřáli mi k narozeninám a odvezli mne do vyhlášené Bartolomějské ulice.
Občerstvení na večírek jsem bohužel musela nechat na vrátnici.
Odtud do Rumunské ulice, kde celý den probíhala domovní prohlídka. Jirku zatkli už v noci a seděl tou dobou na Ruzyni. Jitka zrovna před zátahem odjela na hrob své matce.
Hledali jakoukoli maličkost, která by je vedla ke zničení Hochmanů. Nenašli nic. Jen po nich zůstal příšerný bordel.
V práci jsem se naivně omluvila pro nemoc. Později jsem se dozvěděla, že moje vedoucí Kubková, manželka všemocného šéfa MONu, byla dokonale informována a pilně spolupracovala.
Mé výslechy na Ruzyni vedl v tátovském duchu major Fráňa. Neměla jsem mu co odpovědět, takže mě předhodil svému kolegovi, rafanovi. Jeho urážky mi dodnes zní v uších. Házel po mně Jirkovy knihy a chtěl mé doznání, že je dobře znám.
Nikdy jsem je neviděla, natož abych je četla. Vyšly v cizině a nevěděl o tom ani sám autor.
Potom mně Fráňa vyvedl na procházku po chodbách věznice, kde se při zdi ploužily přízraky v hnědých teplácích. Vysedávala jsem hodiny na jakési samotce, prý abych přemýšlela o tom, jak chci dopadnout.
Věděli všechno. Odhalili i mé staré, falešné pozvání do Francie. Hned z toho vymysleli nějakou francouzskou spojku.
Kárali mě, že nenavštěvuji hrob svého otce. Rýpali do starých ran.
Zpočátku jsem byla drzá, ale postupem času se drzost měnila v rezignaci. Občas přerušenou tak silným pocitem vzteku, že jsem se bála, že po někom skočím a zabiji ho.
Zastrašování trvalo několik měsíců, pak mě vyhodili z práce. Fráňa mi dal i termín opuštění Hochmanovic bytu. Nikdy mi nebyl sdělen sebemenší důvod provinění.
Přátelé se neozývali, zůstali jen rodiče a Jirkova žena Zuzana. Ta přišla o místo v kravíně a bojovala o děti, které estébáci chtěli šoupnout do dětského domova.
Opět jsem byla na startovní čáře, jenže tentokrát s pořádným škraloupem.
Jediná možnost, jak uniknout z tohoto pekla byl sňatek s cizincem. Vzpomněla jsem si na jednoho svého kolegu z frankfurtského letiště, celního úředníka Norberta Kastnera.
Nezaváhal ani minutu. Bylo léto 1972 a policajti mi vyřizování formalit potřebných k sňatku náležitě osladili. Že prý Norbert je špion a použije mě proti našemu socialistickému zřízení.
Jejich fantasmagorie neznaly hranic.
Do dvou měsíců se v komunistické baště Doksech konala mezinárodní veselka. O tom, že je čistě formální jsme věděli jen můj ,,špion", já a pár přátel.
V předvečer svatby bylo městečko na nohou. Národní výbor v šoku. Žádný západní cizinec do té doby úřad nenavštívil, natož aby se tam ženil s místní občankou.
Policajti v okrese měli pohotovost a místní fotograf jim odevzdal ještě mokré fotografie. Kolem sádek bylo živo jako na Václaváku. Zvědavci, drbny i bonzáci.
Z televize dorazili mí známí. Kameraman Honza, již s manželkou Maruškou, nejlepší kamarádka Eva i kolega Ivoš, překladatel. Spolubydlící Jitka přijela se svým přítelem Dr. Hendrychem, právníkem úřadu vlády. Pan doktor se chodil myšit k nám do bytu v Rumunské, jak jen to trochu šlo.
Daleko později vyšlo najevo, že informátory byli bohužel oba dva naši svědci.
Den před obřadem dorazila i ženichova část rodiny z Bavorska. Ubytovali se v hotelu Grand. Ten byl vysmejčen jako nikdy a dokonce měli i nové povlečení.
Máminy kamarádky napekly koláče a pyramidy řízků, bramborového salátu byla plná díže, svíčková uleželá, knedlíčky jako peří a podniková velkokapacitní chladírna jedno velké lahůdkářství. Z piva přímo skleněná hradba a k tomu regál alkoholu a vína z ,,německé potravinové pomoci".
Oddávala nás samozřejmě bývalá ponocná, největší drbna, matrikářka Koželuhová. Byla to legrace. Hlas se jí třásl, protože vůbec nevěděla, jestli se chová dle normy nebo protisocialisticky. Oba jsme byli oblečeni do tmavohnědého sametu, živůtek mých šatů byl lemován krajkou barvy čajových růží. Abych ten šok ještě trochu umocnila, vdávala jsem se v bohaté blond paruce.
Myslela jsem si, že nejtěžší část vdavek už máme za sebou.
Byl červenec, všude na vyšňořeném dvoře spousta pití, má matka svou lámanou němčinou líčila německým příbuzným pracovní muka na jejich území. Začala se dostávat do ráže.
Válka, nezvěstný bratr, druhý v zajetí, spletité osudy, bída a utrpení, za všechno mohou Němci. Tam však narazila na odpor Norbertova strýce, který se pustil do obrany Hitlerovy Třetí říše. Zbrunátněl, když na ni chrlil svůj osud německého vojáka zajatého u Stalingradu.
Z Gulagu se vrátil v roce třiapadesát, po smrti Stalina. Nový strýc dával najevo averzi vůči všemu z východu, natož z Ruska. Rozčílil matku natolik, že pak už na sebe křičeli česko-německy. Do té doby než matce došla slovní zásoba.
Siegfried se vztyčil, po důstojnicku srazil paty, aby dal všem najevo, že pokud jde o něj, tak odchází. Mně věnoval ledový pohled, ze kterého byl patrný nesouhlas s hanobením německé rasy. Příliš se mě to nedotklo, protože jsem se rozhodně nechystala přivést do jejich rodiny potomka.
Naštěstí jeho žena, rozená diplomatka, ho po nějaké chvíli uchlácholila, takže si nakonec odešel do Grandu jen vyměnit propocenou košili. To už ale pokračoval můj nový tchán, který s jakousi nostalgií vzpomínal na ne nepříjemné francouzské zajetí. Zajetí bylo stejně dobré jako víno, které měl k dispozici.
Věřím, že by nikdy nikomu nedal facku. Byl bankovním úředníkem a tak v závětří přežil klidně i válku.
V kanceláři.
Na závěr těžkých rozhovorů se všichni společně fotografovali, jen otčím vůbec nechápal, proč si matka musela vyřizovat válečné účty na našem svatebně našňořeném dvorku.
Mezitím můj bratr sundával z brány do dvora pomocnou stráž VB, sestávající z jeho dvou zaostalejších spolužáků za základky. Německá návštěva se ptala, proč je bije klackem přes prsty, za které viseli na bráně, aby něco viděli.
Odpověď zněla: ,,protože jsou to policajti." Už se raději dál neptali.
Kluci měli za úkol podávat zprávy svému nadřízenému esenbákovi panu Buchtovi. Dostali k tomu dokonce mopeda, aby se rychleji přemisťovali mezi sádkami, Grandem a služebnou.
Když objížděli oplocené sádky naskytl se jim neobvyklý pohled. Moje přiopilá švagrová v roztomilých kytičkovaných šatech si vyrazila na skládačce trochu se provětrat. Slalomovým stylem kličkovala mezi velkými bazény plnými kaprů. Z ničeho nic na cestě nikdo na kole mezi sádkami nebyl. Musel to být pro kluky vskutku náročný den .
A to se ještě po cestě od místních dozvěděli, že na jezeře se převrhla loďka přeplněná Pražáky. Kolegové z televize podroušeni brázdili vodní hladinu jen do té doby, než bylo v lodi více vody než dovoluje Archimedův zákon. Bohužel ,,utopili" i kameru s filmem, na kterém byla zaznamenána má první svatba.
Ta dodnes leží v tichu někde na dně Máchova jezera.
Ale zlatý hřeb na kluky teprve čekal, protože dorazili ,,pravicoví oportunisté". Konečně se začalo dít něco protirežimního.
Na dvoře si dávali do nosu Zuzana Hochmanová, Ladislav Lis a Rudolf Slánský ml. Nechtěli se dlouho zdržet, aby mi nepřidělávali problémy.
Prsty už opět zakleslé na bráně a bratr vždy připraven. Pomocníci žadonili, aby se mohli alespoň chvíli koukat na živé nepřátelé lidu. Brácha jim to dovolil, a pak už rychle k Buchtovi s čerstvými zprávami.
Jenže ten si dával odpoledního šlofíka, a tak je odvolal, aby ho už neotravovali.
Kolega Ivoš šel spravovat zaseklou toaletu, jenže jen stačilo vyndat z reservoáru tři lahve Whisky, které si nějaký šikula schoval na doma. Putovaly zpět na dvorek.
Nepřátelé lidu se chystali k odjezdu stopem do Provodína. Nabídla jsem jim odvoz novým Peugeotem mého čerstvého chotě. Byl tak strašně hodný, nic by mi neodmítl.
Po cestě jsme změnili plán a místo do Provodína jsme se vydali k Dientsbierům na chalupu do Kravař.
Jenže v pravotočivé zatáčce se najednou Peugeot změnil v Paegasa a my prosvištěli jako vzducholoď kolem hrušky a přistáli po marťansku na poli . Vysoukali jsme se z vozu do západu slunce a Slánský utrousil, že tátu popravili a on zase přežil.
Kluci pomocníci přišli o velkého sólokapra a pan Buchta o možnost vzít mi řidičák.
Norbert vzal nehodu s humorem a zůstalo to mezi námi. Na rozdíl od mé bystré matky, která si rychle všimla, že jsem se vypařila. Myslela jsem si, že mě snad přerazí. I tchýně se optala:,,Wo ist Tamara?" Norbert ji uklidňoval, že až odjedeme do Německa, všechno se změní. Že budu jiná.
Po svatbě jsme spolu odjeli podle plánu na svatební cestu do Karlových Varů. Tam jsme se rozloučili a já zůstala na chatě u spolužačky. Norbert se vydal směr Německo.
Nebylo to pro něj asi lehké, ale možná doufal, že si to opravdu jednou rozmyslím.
Po mé svatbě se dokonce v Doksech usilovalo o to, abych tam už nejezdila. Lidé si to prý nepřejí.
Kašlala jsem na ně. Byla jsem vdaná, pod ochranou německého zastupitelského úřadu, kdyby byly potíže. Dokonce jsem se díky báječnému panu Čápovi z Telexportu vrátila do televize. O dva měsíce později jsem dostala vystěhovalecký pas, ale asi jen proto, abych v Berlíně na letišti potkala svého ,,pravého" muže a otce mých dětí.
Vytoužený pas jsem vyměnila za českou občanku.
Mám budoucnost.
Narodila jsem se stejně jako moje sestra z lásky mojí mámy a táty, jenže v rodném listě stálo jméno Barbora Kastnerová. Matka se totiž nestihla rozvést?
Autorka Barbora Dřevikovská studuje ve 4. ročníku Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze a tento příběh vlastní rodiny zaznamenala podle vzpomínek své babičky a záznamů a vyprávění maminky.
Permanent sales exhibition od 19th and 20th century Czech paintings
Vítězná 11, Praha 5 - Malá Strana, tel. 251 512 728 www.galeriekodl.cz
Vydavatelel
