Dnes je den s hodně malým d

Významné dny jsou s velkým D, ale ten dnešní to rozhodně není. Na co sáhnu, to se nepovede. Lezou po mně pavoučci, ale štěstí nepřinášejí. Spadli ze stropu na mé ruce a žasnou, kde se tu vzali. Zkoumají krajinu žil, která moje ruce zdobí. „Mazejte!“ radím jim, ale nedají si říct. Zabít je nedokážu. Umí vytvořit pavučinu, a to já bych nesvedla. Mají můj obdiv, ale jejich šimrání mě ruší při práci u psacího stolu. Smetla jsem je na list papíru a položila za okno. Bleskurychle se mi pomstili. Chci telefonovat, ale oslovený se omluvil, že jde zrovna na WC, že se ozve. A pak se neozval. Asi měl nějaký nečekaný problém. Je třeba nahlédnout do kastlíku v přízemí. To znamená ze sebe udělat lidskou bytost, abych nevyděsila někoho potkaného na schodišti. V kastlíku prázdno. Doba krásných pohlednic a dopisů plných lásky je pryč. Teď tam najdu jen účet. Ten ovšem vždycky stojí za to. Abych České poště nekřivdila – přišel pohled ze Sicílie, který do schránky putoval pět měsíců. To se musí ocenit. Vracím se do bytu a beru lék. Zapomněla jsem na co. Po chvíli mě začnou příšerně štípat oči a k tomu slzí a slzí, rudé jak semafory. Kapu do nich oční kapky. Jsou už asi v důchodu. Nepomáhají. Až studená voda oči uklidnila. Dívám se na televizní zprávy o počasí. Zajímá mě, jak je v Paříži, protože tam část mé rodiny trénuje lidské životní osudy. Na obrazovce jsou hlavní města celé Evropy s označením, kolik je tam stupňů. Ale Paříž je nečitelná. Vidím jen prsa hlasatelky, která před mapou stojí. Jestli na ně bude pršet, sněžit nebo svítit slunce, jsem se nedověděla a nedovím. Před Paříží asi stojí komentátoři vždycky. Následně nabízí televize lákavý program. Titulky jedou jak zrychlený rychlík. Stačíš přečíst vždy jen první půlku řádku. Když čte informace komentátor, přehluší ho hlasitost hudby a nerozumíš, co říká. Nejsou slyšet ani jména herců a o autorovi se nedovíš vůbec nic. Začíná mi být smutno. Zvoním na sousedku Dagmar, že ji zvu na panáka. Dostavila se o holi. „Co se stalo?“ ptám se překvapená. „Ále, na chodníku ke mně zničehonic přiběhl kluk ze sousedního domu a zařval mi do ucha. V šoku jsem se odvrátila a brácha toho kluka mi zařval do druhého ucha. Šla jsem si postěžovat jeho matce. Ta do mě strčila, ať si nevymejšlím. A já spadla ze schodů.“ „Tak na zdraví a jdi si lehnout, ať se vzpamatuješ,“ radím já, která si už neví s ničím rady. Jsem z toho rozrušená. Sáhnu do zásuvky, abych se potěšila fotografiemi z vlídnějších časů, a vytáhnu parte svého dědečka. Co se to dnes děje?

Musím se najíst, dodat si energii. Otvírám sklenici loupaných lískových ořechů, že je rozemelu a udělám z nich lahůdkovou pomazánku. Pod víčkem spinká devět žlutých červíčků. Po doteku se stočili do kroužku a spinkají dál. Odnesla jsem sklenici na balkon a bylo po večeři. Setmělo se. Svečeřívá se. Doufám, že po večeru nastane dobrá noc a po ní konečně přijde dobrý den s pořádně velkým D. Sladké sny!

Lidka Lojdová