Nový Almanach české poezie

24. února letošního roku (2023) byl čtenářům představen nový Almanach české poezie, a to v pořadí již šestnáctý. Nese název „Poslední místo u ohně“. Jeho editorem je opět básník Vladimír Stibor z Nechvalic na Sedlčansku. Knihu ilustroval akademický malíř Ivan Bukovský. V tomto Almanachu, který byl přivítán na svět nejen zúčastněnými autory v pražské Haštalské ulici, je zastoupeno kolem padesáti i mimo republikových tvůrců.  Jde o spisovatele, kteří jsou většinou organizováni jak v Obci spisovatelů, tak i v Unii českých spisovatelů.

(Ó, kéž by se z těchto dvou frakcí opět stala mocná a pomocná jediná.) Antologie je ještě nápaditě doplněna o zajímavý prvek, o otázku, na kterou odpovídají všichni zúčastnění básníci. Je to nápad pana editora a rozhodně je více než zajímavé, a mnohdy až úsměvné posoudit, jak jednotliví píšící k položené otázce přistupují.  Tak trochu provokující otázka zněla:…

„Co bylo největší pokušení vašeho života?“

V této antologii, stejně jako i v těch předchozích, je možno celkem dobře sledovat vývoj jak jednotlivých tvůrců-básníků, tak i celkový trend poetické tvorby v české kotlině. Je evidentní, že by tento fenomén mohl v budoucnu mít vypovídající, a dá se říci i naučnou tendenci, upotřebitelnou při hlubším, odborném…  a profesionálním hodnocení úrovně literatury v této nelehké době.

V antologii jsou zastoupeni již ostřílení a známí bardi, jako Karel Sýs, Jiří Žáček, Roman Spuk, Olga Nytrová, Františka Vrbenská, Marie Dolistová a další skvělí literáti, ale i mnoho dalších velmi nadaných tvůrců. Nelze je zde vyjmenovávat a je mi to trochu líto. Jejich poetické celky jsou ukázkou dobré mužské i ženské poezie této doby.

Starý pan Platon kdysi prohlásil, že ženy jsou jen brázdy, do kterých sejí muži svá semena. A pan Aristoteles prý neměl příliš v lásce mentorku aiolských šlechtičen, tolik opěvovanou básnířku ostrova Lesbu, paní Psapfu. Po jejím úchvatném lyrickém díle, psaném už před více než dvaceti šesti stoletími, zbylo jen pár nestárnoucích zlomků. Vše ostatní hladově pozřel oheň alexandrijské knihovny.

Takže dnes lze říci, že svěží poezie žen, shromážděných v této nové antologii s názvem Poslední místo u ohně, je jakousi jemnou plastickou matérií, tvárnou platformou, do které jsou slovy zúčastněných žen otištěny stopy dějícího se světa. Lze tedy doufat, že tato slova… básnířek, ale samozřejmě i básníků tohoto nového Almanachu… se stanou vzklíčitelnými semeny, darem vyneseným z transcendentálního prostoru jejich senzibilními dušemi. Je tam vše, láska, hravá milostná touha, jemně dráždivý sex, obdiv ke kouzlu přírody, ale i duchovní směřování k spirituální sféře a jejím, tolik potřebným, hodnotám. Je zde hluboké zamýšlení nad problematikou současného Bytí, a to vše je vyjádřeno v zajímavých metaforách, umocněných výsostným talentem zúčastněných.

Na závěr je nutno poděkovat Vladimíru Stiborovi, který sám je skvělým spisovatelem a množství sbírek jeho básní, ale i povídek rychle narůstá. Lze mu jen závidět, že jeho soukromá Múza je tak na polibky štědrá. Kromě toho je i zdatným a vidoucím fotografem, který má na svém kontě již mnoho zajímavých výstav… Je až neuvěřitelný rozsah jeho činnosti a patří mu obdiv nás, kterým je, díky jeho úmorné editorské práci, umožněno předvést  to, co nám je vkládáno… shůry… do Vědomí… Díky pane Vladimíre…!

Alena Klímová-Brejchová