KŘEST S NÁČELNÍKEM

SLOVO NA DUBEN

Křest s náčelníkem

Od listopadu, kdy se kniha o třiceti letech Českého dialogu měla křtít na zámku v Dobříši, uběhly asi tři měsíce. Až nyní, po odvolání vládního nařízení, kde kdy a kolik lidí…se křest mohl uskutečnit. A to v příjemném prostředí knihovny Libri prohibiti. Jsou zde pod tímto článkem o této milé události už články tři, takže já přidám jen pár poznámek, většinou výtek autorce.

Např. je tam málo o Společnosti vědy a umění. Ha, to je lež jako věž. Jsou tam dokonce reportáže z některých konferencí. Zúčastnila jsem se za těch třicet let asi dvaceti a to jak v ČR, tak v zahraničí. Bylo by to na samostatnou knihu a ty skutečně vyšly přímo ze zázemí SVU. Já jsem po skončení všeho sepisování musela na radu editora vyškrtat na tři stovky stran. I tak jich zůstalo téměř na čtyřista. Dále tam je málo fotek a už vůbec ne publikovaná grafika. To není ovšem záležitost autora. Nicméně po skončení křtu vznikla debata o tom, že by mohla ještě vyjít samostatná příloha, která by toto napravila.

Hlavní, výtka však byla od Hany Hanušové, která přijela z Argentiny, kde mj. byla učitelkou češtiny a přinesla mi kytici bílých růží. A sice, že jsem v oblasti zvané Cono Sur nechvalně známá rozšířením události s„náčelníkem“.

V reportáži o cestě Jižní Amerikou, kam mě laskavě sebou přivzal tehdejší předseda Senátu Petr Pithart, jsem mj. psala o úžasném krajanovi Jaroslavo Maškovi (v Jižní Americe Mašekovi). Je vedoucí osobností tamních krajanských skupin. Narodil se českým rodičům v Paraguayi, mnoho let nebyl v Česku, takže znal jen „kuchyňskou“ češtinu. Na uvítacím večírku senátních hostů, uvedl svou řeč,sepsanou s pomocí starého kapesního slovníku, slovy Vážený pane náčelníku, paní senátko a další milí hosté. Přišlo mi to ohromně roztomilé, až dojemné a nemohla jsem to vynechat. Jenomže Maškovi a jim podobní krajané, kteří si uchovali alespoň nějakou podobu češtiny či slovenštiny se za jazykové omyly velmi stydí, jakoby zklamali předky, kteří jim předali odkaz jazyka. Sledovala jsem pak rodinu Maškových i jinak a ze srdce jsem ji obdivovala. Všichni od brzkého rána tvrdě pracují jak doma, tak v krámku i na farmě. Ke svým dcerám, obě jsou vysokoškolsky vzdělané, což v Paraguayi není levné, si po jejich odchodu z domu přibrali postupně několik dívek s obtížným životním startem jako schovanky s veškerým zaopatřením. Maškovi mají obrovské polnosti, kde pěstují mimo jiné rýži, pastviny plné krav, provozují obchod, měli jeden z prvních fotografických ateliérů v oblasti Itapúa. Jsou členy Lions klubu, don Jaroslavo (oficiálně se po paraguayském způsobu jmenuje Jaroslavo Masek Vanek) se pyšní titulem Významný občan města Coronel Bogado, spolupracuje s místním rozhlasem i kabelovou televizí na vysílání pro celou provincii, je předsedou několika místních obecně prospěšných spolků,  (viz např video z oslavy zlaté svatby Maškových v r. 2018 https://www.facebook.com/inspiratestudios/videos/2084171935150982 nebo videa z oslav výročí vzniku Československa, která najdete na facebooku. Podnikaví Češi s poctivou prací získaným značným bohatstvím, o něž se dělí s okolním společenstvím. Don Jaroslavo je místním politikem a mecenášem – nejenže nechal zřídit na jednom z náměstí Park národů, postavil na svém pozemku domek s třídou pro českou školu a obytnou místností pro učitele/učitelku (bohužel málo pro tento účel využívané), založil a několik let financoval krajanský spolek, přispěl finančně i prací svých zaměstnanců na opravu kostela a zřízení Oftalmologické kliniky pro celou oblast. Jejich dcera Rosa pracovala jako lékařka na Kanárských ostrovech (požadovali tam pro nemocné turisty kromě medicíny i praktickou znalost španělštiny, angličtiny a češtiny) mladší Marta (provdaná za místního farmáře ukrajinského původu) jako fyzioterapeutka i vyučující tento obor na lékařské fakultě. Obě se snaží udržet si češtinu a pomáhají v českém spolku. Růženka-Rosa  byla dokonce na letních kursech češtiny v Dobrušce. Její otec i maminka si češtinu značně zlepšili, ústně, písemně i terminologicky.

Maškovy před asi 15 lety přihlásil tehdejší učitel češtiny v Paraguayi do českého televizního pořadu Výměna manželek. Paní Ludmila proto popsala bohatou denní činnost celé rodiny. Soupis se mi dostal do ruky, když jsem měla povídání o Jižní Americe v našich Hovorech bez hranic. Zacitovala jsem a pravila k publiku: a co myslíte, bude nějaká matka od nás ochotna jet do Paraquye a tuto práci dělat? A hezky spolu s publikem jsem se zasmála. K mému překvapení se však Ludmila Mašková skutečně objevila ve Výměně manželek. A děti, které měla na starost, si ji zamilovaly. Mladá žena, která naopak letěla do rodiny Maškových, mi připadala jako velké trdlo, které neví, co ji čeká. A byla opravdu dost překvapená. Nicméně, musela jsem ji také obdivovat, jak vše postupně zvládla. Takže se sluší se jí dodatečně omluvit. Hlavně však posílám omluvu za propagování „kouzla nechtěného“ a pozdravení do Coronel Bogado v provincii Itapúa pro opravdového náčelníka a opravdovou náčelnici Maškovou. Paní Ludmilce, která se potýká s obtížemi věku, hodně zdraví. Poznat takové lidi je štěstí.

Eva Střížovská