Opustila nás navždy v den Slunovratu

Lidé, kteří jsou pro nás důležití, zanechávají svůj otisk v našich životech. Ať už ve skutečnosti zůstanou nebo odejdou, v našich srdcích jsou napořád, protože je pomáhali utvářet. A proto se na ně nedá nijak zapomenout.

Rachel Cohn, David Levithan

Zpráva o odchodu herečky paní Niny Divíškové mne stejně zasáhla a zarmoutila jako před měsícem oznámení o úmrtí Libušky Šafránkové. Paní Nina zemřela ve věku 84 let přesně v den slunovratu.   Přestože hlavní doménou Niny Divíškové bylo divadlo tak její filmová historie byla velmi bohatá. Hrála v mnoha známých a oblíbených filmech, které patří u diváků k oblíbeným, jako například Vlčí bouda, Hra o Jablko, Anděl svádí ďábla, Žebrácká opera, Den sedmý, osmá noc, Smrt talentovaného švece, nebo v televizních seriálech Erbenovy Kytice, Počítání oveček, a neposlední v řadě Vyprávěj.     Nikdy nezapomenu, jak procítěně a s velkou láskou mi paní Nina ve svém domku na Barrandově vyprávěla o svém tatínkovi Tunalu Divíškovi. Její vzpomínky mi posloužily k napsání jedné z kapitol mé knihy „Sám ve víru zdymadel“. O něco později mi tuto stať velmi ochotně namluvila pro zvukovou nahrávku celé knihy ve Studiu Knihovny nevidomých K. E. Macana v Praze.   Kdo znal paní Ninu, tak jistě mi dá zapravdu, že to byla výjimečná žena, která dokázala pro svou milou a otevřenou povahu, získat každého dobrého člověka a byla vždy ochotna v rámci svých možností nějak pomoci. Nikdy nebyla k lidem lhostejná.   Rád bych nyní jejími vzpomínkami vzdal této mimořádně herecky talentované ženě poctu a tím i vyjádřil mou hlubokou soustrast jejímu věrnému muži Janu Kačerovi a celé jeho rodině. Nikdy na ni, tak jako na jejího muže nezapomenu. Oba totiž ještě později vyhověli mé prosbě a pro to samé Studio namluvili celou knihu spisovatelky paní Blanky Kubešové „Vltavěnka“. Mám na oba ty nekrásnější vzpomínky.

A přišla dlouhá noc a po ní žádné ráno…                                            Olga Scheinpflugová

Václav Židek

* * *

Také Divíškova dcera, známá herečka pražského Činoherního klubu, Nina Divíšková, vzpomínala při našem setkání na svého otce s obdivem a láskou: Tatínek byl fantastickej. Jedna z mých životních výher je to, jakého jsem měla tátu. To vždycky děti ovlivní a je nesmírně důležité; to je jakési vyzařování, protože on byl charismatický člověk. Jeho nejbližší kamarádi sami říkali, že Tunala lidi bezmezně milujou. A nepřátelé, ti snad byli jenom dva, ho zase z hloubi duše nenávidí, protože malé povahy nesnesou, aby je něco, někdo, o tolik převyšoval. Jako dítě jsem ho strašně obdivovala a kvůli tomu litovala, že nejsem kluk. Chtěla jsem být úplně jako on, ve všem všudy. Krom toho, že měl nádhernou, přímou, přátelskou a optimistickou povahu, byl to i renezanční člověk, který obsáhl obrovský akční rádius všemožných činností. Když přišel do místnosti, bylo to, jako když přijde deset lidí naráz, respektive všichni ostatní jakoby vymizí a je tam jen on. Teprve po velmi dlouhé době jsem si uvědomila, jak skvěle se v něm spojovalo sportovní chlapství s dětskou duší. Proto taky nesmírně miloval děti a zvířata, a ony milovaly jeho. Když přijížděl domů z autoškoly ve žlutém americkém sportovním jeepu, který koupil od Američanů a pak v něm v autoškole učil, seběhli se kluci z celého okolí. Naskákali mu do auta i na auto a on nikdy, i kdyby měl sebemíň času, nelenil, a udělal s nimi rallye: po ulicích, po polích i po schodech. V Brně je totiž ulice, kde jsou jen schody, taky se jmenuje Schodová, takže sjel jeepem i se šťastnými kluky dolů a zase vycouval navrch, dokonce několikrát. Když autoškolu znárodnili a zrušili, odešel pracovat do Moravského krasu, a tím pádem byl přes týden od rodiny, od nás. Stal se správcem Moravského krasu, a protože měl obrovský smysl pro humor (jak sám říkal, za kus srandy šel světa kraj), dělal si legraci a říkal, že je na stará kolena akademikem, ačkoli měl potíže s maturitou. Jeskyně Moravského krasu totiž spadaly pod Akademii věd. Bydlel tam sám, ale protože měl opravdu široký akční rádius, měl smysl i pro hezké bydlení, takže tohle svoje provizorium přetvořil na nádherné prostředí. Tehdy lampa nebo komoda stála třicet korun, někdy to lidi přímo vyhazovali, tu sekretář, tu židli, a on z toho vybudoval svoje zázemí. Jezdili jsme za ním, jak jsme mohli, a on nám tam předváděl svoje kousky, nejen potápěčské. Například jako jediný měl tehdy povolení chytat v Punkvě pstruhy. Ovšem krom toho, že měl zásluhu na jejím objevení, odplaval si tam i kus zdraví, právě v důsledku potápění v tehdejších nepříliš dokonalých skafandrech i bez nich. Pouštěl se prostě do všeho, plaval potmě, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna předměty. Samozřejmě jsem se taky snažila a učila potápět, a když mě chtěl trošku vyprovokovat, hodil něco do vody, abych to vylovila. Pro maminku určitě nebylo snadné žít s takovým mužem, protože třeba dostala zprávu, že se na závodech v autě vyboural a ani nedal vědět, že to přežil. Jenže ona říkala: Věděla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudíž myslet, že vedle něj prožiju klidný život. Věděla taky, že kdyby tátu chtěla změnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtěla, protože jejich manželství bylo krásné. Respektovala tuhle součást jeho osobnosti a dokázala s tím žít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodařilo. Ale strachu si zažila určitě dost. Jednu vzpomínku na tátu mám ale i mimosportovní: Když jsem za ním jezdila do Krasu, předváděl tam jakási vystoupení veverek. Snad je měl ochočené, denně je krmil, a když písknul, veverky přiskákaly až k oknům. A pak se stalo něco až metafyzického; když měl pohřeb v brněnském krematoriu, objevila se v ten den na hřbitově spousta veverek; jakoby se s ním přišly rozloučit. Dodnes si to pamatuji, i když jsem tenkrát byla v šoku, protože odešel naprosto nečekaně a rychle, v plných silách. O prázdninách ho trošku začalo bolet rameno, ale myslel si, že to je řidičská nemoc, ofouknutí okýnkem auta, ale to už se možná hlásilo něco nedobrého. Pak dostal jakoby banální chřipku a upadl do bezvědomí. Ukázalo se, že je to leukemie, a tehdy nebyly žádné účinné léky na tak akutní případ. Navíc táta nikdy a zásadně k doktorovi nechodil, i když jich měl mezi kamarády fůru, protože on by neuměl stonat a ztrácet síly, omezovat se, poslouchat, jeho povaha by to nesnesla. Když už neskončil nějakým těžkým či smrtelným úrazem na závodech pod vodou nebo ve vzduchu – což je podivuhodné – tak i tahle rychlá smrt byla symbolická. Jen mohla přijít o spoustu let později. Z knihy Václava Židka Sám ve Víru zdymadel