PROSTOR a ČAS – Vzpomínky na JANA S.

Když jsem v roce 2002 nastoupila do Národní knihovny Klementinum, napadlo mě, jak jsou jeho prostory krásné. A nebylo-li zpočátku jiné místo, až později i s nutností knihovnického vzdělání, začala jsem jako zlatnický učeň (proč tento příměr, osvětleno dále). V centrálním prostoru skladu a v jeho dílčích místnostech jsem v začátku každé hodiny knihy musela najít, do konce hodiny je rozvézt do půjčovny a studoven dílčích knihoven. Což mi dojem z krásy změnilo na zvládnutí celého prostoru pod střechou i v patrech knihovny. K dílčím knihovnám patřila i Slovanská. Zde pracovala literární vědkyně, překladatelka z běloruštiny a ukrajinštiny, publicistka Františka Sokolová. Později na odd., kam jsem přešla, bylo úkolem knihy národů slovanských předávat do „Slovanky“.  A tak jsem si dobře uvědomovala, byť pí. Sokolová sotva, že jsme se pracovně stále setkávaly.

Proč to píšu? Naše kancelář byla v prostoru centrálního skladu a dosti zaplněna knihami. Píšu-li naše, myslím i na osobu kolegy Pavla. Při oddychu mi u kávy začal odkrývat své životní téma prostoru a času i s tím, na co u nich přichází on. Jednoho dne prohlásil, že nastal čas jeho zpečetit souvislosti obou pojmů v doktorátu. Zeptala jsem se, jak chce při své práci a starosti o rodinu zvládnout ještě doktorát? Má prý konzultanta a bude-li potřeba, i oponenta v jedné osobě, a od vedení knihovny schválený čas na konzultace u něj. A tak se pak na každou připravoval sepsanou kapitolou, některé mi nechával číst. Určitá dopoledne byl tedy Pavel na konzultaci tzv. vedle na Filozofické fakultě. Což by po jeho příchodu poznal i slepý, neboť to vždy od něj táhlo. Ne alkoholem, jen i při sebemenším pohybu byl od hlavy k patě cítit kouřem! Někdy od cigaret, jindy doutníkovým.

Jednou Pavel po svém ranním příchodu povídá:                                                                                                                  „Milá kolegyně, zítra v deset hodin dopoledne k nám přijde návštěva.“ Na můj pohled dodal: „Neboj, dojde jen můj konzultant. U poslední návštěvy se mi konečně podařilo, aby souhlasil, že si ve svém programu udělá čas a přijde.“                                                                                                                     „Myslíš, že bychom ten náš prostor neměli uklidit, když k nám váží cestu?“                                                                          „Není třeba, na podobné prostředí je zvyklý. A vážil by cestu stejně: je zvědavý a pak, má zrovna tady i další zájem. Tak to prý spojí.“ Po chvíli ještě dodal:                                                                                                      „Spokojí se s kávou či čajem. Jenom... jak to vyřešit s tím jeho kouřením? V celé knihovně je zákaz, ale on se bez toho neobejde... Jé, mám nápad!“ a vyrazil ze dveří.                                                                     Když se vrátil, mával papírem s písemným povolením a podpisem náměstka N. knihovny, že: dopoledne dne toho, po dobu návštěvy Klementina, může osoba, konkrétně titulů a jména: prof. Jan Sokol, Ph. D. CSc. v kanceláři NK číslo... při plně otevřeném okně kouřit!

Druhý den v deset vstoupil do dveří štíhlý muž, asketického vzhledu, s hustým vlasem pod akademickým baretem a se zkoumavým pohledem. Jeho hlas zazněl velmi příjemně:                                   „Pane kolego, tak tady mě máte...“                                                                                                                     Po představení jsem nabídla panu doktorovi kávu či čaj. Jeho rozpaky Pavel hned rozptýlil oním potvrzením. A později už nikomu z nás nevadilo, že jsme při okně dokořán načichli kouřem. Panu Sokolovi povídám, že jsem poslouchávala tzv. zakázané stanice, a to i se čtením myšlenek jeho tchána prof. Patočky. Pavel jen mlčel s otázkou v očích...                                                                                                                                             „Kolego, jako mladší generace to znáte jen z doslechu, tak teď se budou chvíli bavit dospělejší“, řekl jemně J. Sokol. A skromně požádal Pavla, zda by nezavolal do Slovanské knihovny jeho manželce Františce S., že je v Klementinu a že k ní zamíří. Tehdy jsem p. Sokolovi řekla, že vím o jeho studiu oboru zlatnictví a že o šperku něco vím ze své „špéry“ v Turnově. Jemně, leč přesnými otázkami si ověřil pravdivost mých slov, pak mě již oslovoval paní kolegyně. A mě to velmi těšilo od člověka, který krátce před tím kandidoval na prezidenta a zastával i úřad ministra.

Nevím, zda Pavel u Jana Sokola k doktorátu dospěl, protože mezitím odešel. Zakrátko jsem byla vyzvána dopisem s podpisem J. S., zda bych se v určitém krásném pražském prostoru nepodílela na pořádání pravidelných setkávání, která naváží na ta z let šedesátých a sedmdesátých. Stalo se. A tak se vždy scházelo ke třiceti osobám, z více generací a z různých oblastí: umění, vědy, historie, lékařství, filozofie, náboženství aj. oborů. A ti se svými vstupy, texty, přednáškami a rozpravami k nim vzájemně a pochopitelně i mě obohacovali a inspirovali. Jednou z předních osobností zde byl Jan Sokol. Když jsme se od jeho návštěvy v Klementinu uviděli při jednom z prvních v řadě setkání znovu, velmi mě to potěšilo. I to, že byl již tehdy děkanem Fakulty humanitních studií UK, k čemuž jsem mu gratulovala. S úsměvem řekl, že „z toho by nedělal žádnou vědu.“ Pak jsem se nejednou mohla přesvědčit, jak byl Jan Sokol oblíben. Jakým byl humanistou, jak velmi lidsky smýšlejícím, jak hluboce věřící byl bytostí.

A přesto, že Jan Sokol zemřel nyní dne 16. února 2021, jeho odchod z mé duše  nevymaže vzpomínky na člověka, který podle mě obsáhl prostor i čas.

Olga Szymanská – únor 2021

Foto: Prof. Jan Sokol, Ph. D., CSc. (archiv ČTK)