Nová kniha spisovatele Vladimíra Stibora

Alena Klímová únor 2021 2021 Kultura česky

„A nešlap do louží“…

Na samém počátku roku 2021 vyšla v broumovském nakladatelství paní Věry Kopecké nová kniha. Je útlým dílem spisovatele, básníka a editora dnes už třinácti almanachů české poezie, Vladimíra Stibora.

Tento tvůrce s neutuchající invencí je na stránkách této knihy především vyprávěčem a to zdatným.  Magií svého vyprávění i laskavým stylem bez jakýchkoli vulgárností dokáže se sedliny času opět vyjmout a se sochařskou erudicí formovat různé osobnosti, které se dotkly jeho životní cesty. Jsou to jeho přátelé, za které je vděčný, že je po nějaký čas měl, je to jeho zemřelý táta Štěpán, babička i jeho ženy, které ho opouštějí…

Každý jednotlivý krátký příběh v této jeho knize je s talentem a erudicí literáta zvládnut svěže a s velkou zajímavostí pro čtenáře. Je psán básníkem a tudíž s příjemnou dávkou poezie. Je zvládnut i po stránce stylistické, což vše je základem pro spisovatelovu práci s mateřským jazykem v celé jeho šíři, vrstvách, variantách, v celém jeho bohatství.

„Stačilo totiž projít zlatem polních cest, nabrat hrst tekutého stříbra z jitřních studní… Stačilo zaposlouchat se… a všude se blýskla tajná znamení Života“…

Co dodat?  Každému spisujícímu tvůrci je dokonale známo, že právě jeho život a osobní zkušenosti jsou jakousi kouzelnou platformou, výživným substrátem pro jeho literární zápis. Také mnoho z nich bezpečně ví, jakou  léčivou substancí může být napsání básně či potažmu… i jakéhosi deníkového záznamu. Ostatně i sám Marcus Aurelius, římský císař (161-180 n.l.) si psal své „Hovory k sobě“ a zřejmě mu pomáhaly v definování si odpovědí na mnoho otázek. Je evidentní, že člověk si nejlépe poklábosí sám se sebou a na základě takového pohovoru smí následně dojít i k rozpuštění vrostlých traumat, stresů, závislostí a k ustavení potřebné duchovní harmonie… To samé však smí prožít i vnímavý a empatický čtenář díla, ve kterém jsou tyto artefakty duchovní léčby patrné a uchopitelné. Vždyť i malíři rádi malují své autoportréty. Takovýto model má totiž nekonečnou stabilitu a trpělivost při sezení.

Kniha V. Stibora, s otcovsky radícím názvem „A nešlap do louží“… je naplněna drobnými svěžími příběhy, které však ve své ucelenosti a hloubce nesou závažná poselství. Jednotlivé celky se podobají tvorbě impresionistů a též barevným sklíčkům zajímavých vitrají chagallovského typu. Ty pak spisovatel s nejvyšší pozorností a láskou zasazuje do těžkých olůvek svých osobních trýzní proher, zklamání ze zrady blízkých, ze svého osamění, ale i do nezanikající touhy po lásce a nalezení chybějící půle, kterou všichni zde hledáme. V této knize se však Vladimír Stibor odvážně dotýká  i  významných událostí  které nastaly v naší republice v posledních třiceti létech. Srdnatě kráčí po tenkém ledu, který ve svém zlomu může znamenat i nepochopení z řad některých čtenářů. Lze tedy jen popřát  zájemcům o tuto novou knihu ten správný empatický Vhled, tak trochu naše duše léčící a panu spisovateli ještě mnoho takovýchto záznamů a neutuchající tvůrčí invenci a inspiraci…

(na obr. Vladimír Stibor se sedlákem Františkem Procházkou.

Alena Klímová-Brejchová

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012