Záhada jménem Bartoš Bittner

Ten příběh by klidně mohl začít jako pohádka Boženy Němcové, v níž se pohledný chasník Jan Bittner oženil s Marií Konopíkovou a posléze se jim v krásné chodské vesničce Milavče narodilo čtrnáct dětí. V té době se bohužel umíralo na nemoci, proti nimž jsme dnes očkováni a ani Bittnerovým se nevyhnuly předčasné odchody jejich potomků. A tak se dospělosti dožilo jen pět synů a dvě dcerky. Samozřejmě podobně rozvětvených rodin bychom na tehdejším Chodsku objevili bezpočet, ale ne každá se mohla pochlubit tím, že v jejich rodě přijdou na svět hned dva významní muži. Na toho prvního – herce Národního divadla Jiřího Bittnera se úplně nezapomnělo, ale na Bartoše Bittnera, syna jeho bratrance Jana, takřka ano. Možná za to mohl Bartošův brzký odjezd za takzvanou velkou louži, kde 2. května 1912 předčasně skonal.

Podle všech dostupných pramenů se měl Bartoš (Bartoloměj) Bittner narodit 12. července 1861 v Milavčích. Datum odpovídá, nicméně ve skutečnosti je zapsán v matrice v nedalekých Chrastavicích, odkud pocházela již zmíněná prababička Marie Konopíková. Bartoš později absolvoval osmileté gymnázium v Domažlicích kde patřil mezi nejlepší studenty. Prý vynikal především v dokonalé znalosti českého jazyka. Jeho matka si přála, aby se stal knězem. A tak odešel studovat teologii do Lince, kde se mu po pár měsících ryze německé prostředí znechutilo a přesouvá se  raději do Hradce Králové. Na zdejší bohoslovecké fakultě bohužel zjišťuje, že mu  asi především nevyhovuje samotný předmět a poslání studia. Pro církevní povolání byl totiž příliš svobodomyslný a nespoutaný. Proto dává Hradci vale a odchází na práva do Prahy. Finančně si tu vypomáhá výukou dvou synků ze zámožné rodiny. Nicméně časem rezignuje na  budoucí důstojnou kariéru právníka a dává přednost dobrodružství. V roce 1884 opouští Čechy a míří za oceán do města Cedar Rapids v Iowě. Možná se přitom nechal inspirovat svým příbuzným Antonínem Bittnerem, který se v USA živil jako obchodník. Bartoš ale volí dráhu učitele a vedle toho přispívá do různých krajanských tiskovin. Z  počátku s nimi spolupracuje externě, nicméně časem se stává stabilní oporou některých redakcí, kupříkladu prvního českého deníku Svornost a rovněž novin s neobvyklým titulem Duch Času. To už ale bydlí v Chicagu, městě se silnou českou komunitou. Pro zajímavost lze uvést, že v roce 1870 zde žilo okolo deseti tisíc krajanů a o čtyřicet let později statistiky uvádí více než sto tisíc obyvatel české národnosti.

Bartoš vždy svou osobností i publicistickou tvorbou tíhl k břitkému humoru, což ho nakonec přivedlo k myšlence vydávat v letech 1893 – 1905 satirický časopis Šotek. Kvůli němu se dostal do sporu s českými benediktiny, jejichž komunita byla spolu s kostelem svatého Prokopa založena v roce 1885 v Chicagu. O devět let později se dočkala povýšení na opatství. První opat Jan Nepomucký Jaeger pocházel původně z Kutné Hory. Za jeho působení vznikla v Chicagu benediktinská tiskárna, která stála za deníkem s názvem Národ.

Bittner v Šotku katolíky s oblibou provokoval. Neváhal je nazývat „plemenem ještěrčím“ a v době výročí Husova skonu na hranici se ptal, proč ho vlastně upálili. Za podobné výroky si vysloužil trestní oznámení, které vyústilo ve vleklý soudní proces. Před vazbou ho nakonec uchránila kauce, na kterou se složili jeho přátelé. I když ho samozřejmě celá záležitost psychicky ničila, vystupoval vždy neohroženě a odhodlaně. Šlo mu o spravedlnost, nesnášel pokrytectví faleš. S benediktiny bojoval zřejmě s pocitem, že to konečně někdo těm tmářům „ nandal“. Jako by to ostré pero převzal symbolicky po Havlíčkovi a nejenom pero, protože i Havlíček původně studoval teologii a rovněž kvůli názorové odlišnosti a různosti představ, seminář záhy opustil. Bittner tím pádem lehce kopíroval Havlíčkův lidský i tvůrčí osud. Přesto si svou žurnalistickou cestu musel vyšlapat daleko od domova. Neměl to snadné, protože v české komunitě se prý pokrytectví s příslovečnou vypočítavostí nepříjemně násobilo.

Přesto léta vydávání Šotka lze považovat za Bittnerovo nejúspěšnější a nejplodnější období. Zahájil ho ostatně na své poměry rozsáhlejší prací o J. A. Komenském, kterou sepsal k třístému výročí narození učitele národů. Výběr to nebyl jistě náhodný, vždyť sám Komenský odešel do exilu, protože odmítl přestoupit ke katolické víře. Jeho krajané ale již o tři staletí později většinou hledali ve Spojených státech spíše východisko z hmotné nouze, než snahu ochránit své náboženské přesvědčení.

Nespoutaný a zatvrzelý odpůrce klerikalismu Bittner ale žádné východisko nakonec nenašel. Naopak oddaně plnil nikdy nevydané„nařízení“, že český autor musí trpět bídou a přitom celkem nezáleží na tom, v jaké měně dostává své honoráře. Navzdory této ne příliš utěšené finanční situaci se oženil s jistou Emílií Bidlasovou (narozenou asi roku 1868). Ta mu porodila syny Bartoše, Viktora a dceru Karmen.  Snad jí z počátku nasliboval červánky nad hlavou a poetické večery, snad jí oslnil svým zářivým intelektem. Jeho pravou podstatu poznala velice záhy, kdy musela čelit jeho vnitřní rozervanosti. Byl sice vnitřně velmi křehký, ale zároveň i dost prudký člověk, který se nedokázal nikdy přizpůsobit povrchní diplomacii. Sen o svobodné a čestné Americe, místu neomezených možností, ho docela semlel.

Poslední dva roky před smrtí už ani nežil se svou rodinou. Obýval malý pokojík v hotelu daleko od české komunity. Snad se cítil zneuznaný a otrávený z tamních poměrů, snad chtěl najít vnitřní klid. Pracoval v redakci Denního Hlasatele a potýkal se zdravotními a finančními obtížemi. Svědčí o nich dopis příteli: „Ležím tady už celý týden jako Lazar s reumatismem a o hladu a nikoho nemohu se dovolat. Prosím tě přijď ke mně, ale bez odkladu – co nejdříve ti možno – nebo se tu zblázním.“ Jeho prosba byla tenkrát vyslyšena. O rok později už ne.

Hoteliér si teprve po třech dnech všiml, že Bittner nevychází ze svého pokoje. Našel ho mrtvého v posteli. Bartoš, nesmiřitelný bojovník za pravdu, podlehl srdeční mrtvici, tedy infarktu myokardu.

Pohřeb se konal v krematoriu hřbitova Montrose. A i když Bittner sám nesnášel plačtivé projevy, které se při těchto ceremoniích obvykle pronášejí, jeho pohřeb proběhl se vší důstojností a úctou. Přišla se s ním rozloučit také zákonná choť s dětmi, kterým bylo teprve třináct, deset a sedm let. Samozřejmě definitivní odchod manžela jí způsobil značné starosti, a proto se přátelé rozhodli uspořádat sbírku v její prospěch. To už ale bouřliváka, který ji z pohledu druhých nepochopitelně opustil, nemuselo a ani nemohlo trápit.

Informace jsem čerpala především z těchto zdrojů:

Matriky obcí Milavče a Chrastavice

Slavie – Týdenník věnovaný politice, všeobecnému vzdělání a jiným praktickým potřebám Čechoslovanů v Americe (rok vydání 1912-1913)

Osvěta americká (ročníky 1908- 1911)

Antonín Zoglmann: Paměti starého učitele (Český lid, 1910)

Martin Flosman: S orlem i lvem I. : Příběhy českých vojenských duchovních

Martina Bittnerová