Česká školička ve Švýcarsku

Jindra Mannová listopad 2020 Naši ve světě česky

Každou středu odpoledne, po práci učitelky ve státní škole, se vypravuji ještě za těmi nejmenšími – ještě za předškoláky. Už nejsem úplně ta nejmladší a tato práce v odpoledních, až podvečerních hodinách, už mě trochu zmáhá. Ale přesto se těším na ty nejmenší  - ve věku 4-6 let, na ta roztomilá děcka, upřímná, čistá, nevinná, bezprostřední, se srdcem na dlani. Tato naše dítka jsou navíc velice bystrá a musíme říci – chytrá, chápavá, učenlivá, šikovná, radost s nimi pracovat. Je radost učit je něčemu novému, v tomto případě mým úkolem je učit, samozřejmě hravou formou - českému jazyku.

Abych to vysvětlila. Asi před 8 lety jsme se sestrou založily českou školu – pro děti přistěhovalců do Švýcarska, našich krajanů, jež chtějí kromě němčiny a dalších jazyků povinných v této zemi, zvládnout i český jazyk. Navštěvují ji děti, jež mají oba rodiče Čechy, nebo jeden z rodičů je Čech. Naší povinností je, pokud možno hravou formou, dětem přístupnou formou, jim přiblížit a naučit nejen český jazyk ústně i písemně, ale seznámit je i s českou kulturou, dějinami, zvyklostmi, tradicemi, aby získaly povědomí, že jsou také Češi, aby získaly určitou sounáležitost s námi, a to může být v budoucnosti i třeba ku prospěchu.

V této naší činnosti nás podporuje a pomáhá nám náš krajanský spolek. Jsme aktivně napojeni také na mezinárodní organizaci na Českou školu bez hranic.

Sestra má na starosti nyní výuku ve třídě, 1., 2., 3., 4., 5.  Já se nyní věnuji předškolákům. Vyučujeme jen po odpolednách nebo v sobotu, v době, kdy školní děti nemají povinnou školní docházku. A tak se musíme dost snažit, abychom vyučování učinily zajímavé, pestré, poutavé i zábavné. Pro zpestření a zdokonalení českého jazyka jsme uskutečňovaly během těch 8 let, ještě další a další zábavné i poučné akce, i o víkendech, někdy i s účastí rodičů dětí, které nyní odpadají kvůli nemoci koronaviru. Další zájemce o výuku získáváme nejen propagací na internetu, ale také osobním doporučením třeba i spokojených rodičů.

Jelikož už mám v současné době na starost 16 předškoláků, takových malých cvrčků, mám ještě pomocnici. Máme mezi sebou práci spravedlivě rozdělenou. I tato kolegyně nám přispívá svými nadstandardními výtvarnými schopnostmi aktivně do chodu školky. Nejen, že nás svými výtvory zásobovala, ale své nápady a schopnosti se snaží předávat i dětem při výtvarných pracích. A tak samozřejmě všichni společně vyrábíme, tvoříme, modelujeme, stříháme, lepíme, malujeme, ale i přednášíme, učíme se říkadla, čteme, vyprávíme, zpíváme, hrajeme často divadlo, do kterého děti aktivně zapojujeme, využíváme i moderní techniku, atd. Máme také pro všechny děti k dispozici knihovnu, kterou jsme si zřídily, která obsahuje české dětské knihy, které mají nyní opravdu vysokou úroveň. Snažíme se na děti hlavně pořád mluvit, aby český jazyk nejenom slyšely a vnímaly, ale rozuměly mu a samy se vyjadřovaly, mluvily.

A dnes také, tato hodina, věnovaná těm nejmenším, dá se říci výuky, začala jako obvykle. Na úvod si všichni společně stoupneme do kroužku, vezmeme se za ruce a společně odrecitujeme říkanku:

„Velké kolo uděláme,

na nikoho nečekáme.

Kdo si s námi půjde hrát,

ten bude náš kamarád.

Dobrý den, dobrý den,

dneska máme krásný den.

Ručičky si zatleskají,

nožičky si zadupají.

Dobrý den, dobrý den,

dneska zlobit nebudem.“

 

Tentokrát mě však poprosil jeden z tatínků malého synka, jestli bych mohla na úvod dát prostor hošíkovi, že by nám rád něco zazpíval. Samozřejmě, rádi uvítáme jakoukoli iniciativu našich svěřenců!

Se zájmem jsem se zadívala na jednoho z nejmenších, asi čtyřletého, blonďatého chlapečka, modrookého,  sladkého odvážlivce, který před nás nebojácně předstoupil, uklonil se a  svým čistým, zvonivým, dětským hláskem zapěl:

„Kde domov můj,

kde domov můj?

Voda hučí po lučinách,

bory šumí po skalinách.

V sadě skví se jara květ,

zemský ráj to na pohled.

A to je ta krásná země,

země česká, domov můj,

země česká, domov můj.“

Byla jsem tak překvapena a dojata, když jsem si zároveň vzpomněla na současné nemocí zamořené Čechy, že chvíli trvalo, než jsme tomuto malému odvážlivci všichni zatleskali.

Ale po chvíli jsme pokračovali i nadále ve zpěvu a dětských hrách a zábavách, přesně podle programu a daného téma výuky, které je dětem blízké a pokud možno rozšiřuje jejich obzor. Tentokrát jsme měli pro dnešní setkání téma: „Dopravní prostředky“. Nebudu tady tuto naši činnost rozebírat, jelikož podrobnou ukázku takové jedné lekce, právě s tímto tématem, jsme uvedli na našich webových stránkách. Ještě chci podotknout, že základní škola ve městě nám k výuce poskytuje nejenom svoji třídu, ale máme k dispozici i tělocvičnu pro pohybovou aktivitu, někdy jsme potřebovali pro společenské akce i aulu, případně školní dvůr, vše využíváme.

Na závěr i této lekce, jako vždy, si všichni společně zarecitujeme a tím se rozloučíme:

„Hezký den si popřejem

a pěkně se usmějem.

Na závěr si zamáváme,

protože se rádi máme.“

Ale nedalo mi to, když jsme se loučili a rodiče si děti vyzvedávali, abych se nezeptala tatínka malého zpěváka, který mě tentokrát svou písní tak dojmul. Je to jeden z těch tatínků, který se stará momentálně o své děti, jeho manželka má náročnou práci. Nejdříve jsem hocha před tatínkem pochválila, jak zvládnul i tuto dosti složitou, nádhernou a pro nás tak senzitivní píseň, a jakou nám udělal radost. „Ale kde se ji vlastně naučil?“ Zajímalo mě. „Synek ji slyšel snad někdy v televizi hrát po nějakém našem vítězném hokejovém zápase. Líbila se mu a zažadonil, že by se jí rád naučil. A dnes jste slyšeli, jak se mu to povedlo,“ usmívá se oprávněně pyšně tatínek.

 

I tentokrát jsem odcházela k večeru z české školičky trošku unavena, ale i spokojena a s vědomím, že tuto práci s těmi nejmenšími mám opravdu ráda, dělá mi radost a budu ji dělat dál, budu v ní i nadále pokračovat.

 

(Podle vyprávění učitelky napsala Jindra Mannová)

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012