PREZIDENT LIDSKOSTI

Životní příběh Emila Háchy

Autor Vít Machálek, historik, napsal přes 800 stran poutavého čtení o čestném člověku, který se ze všech svých sil a schopností snažil zmenšit zlo fašismu, které padlo na Československo.

Kniha začíná jeho dětstvím a rodinným zázemím. Tato první část knihy se nazývá JIHOČESKÉ KOŘENY (1890 – 1860).  Byla to doba idylická, která se šťastně zapsala do jeho výchovy i povahy.

V druhé kapitole PRÁVNÍK A VLASTENEC V PRAZE (1890 -1916) je popis jeho vysokoškolských studií, jeho příkladný vztah s manželkou Marií i konec éry Františka Josefa.  V celé knize samozřejmě nechybí dějinné události, v nichž mladý Emil žil.

Emil Hácha vystudoval práva. Jeho soudcovská dráha byla spojena s Nejvyšším správním soudem, který ovšem spadal pod Správní soudní dvůr ve Vídni. Až po vzniku Československa byl zřízen Čs. správní soud.

Hácha miloval svou ženu a měl s ní dceru Miladu. Jak říkal: rodina bylo jeho největší štěstí.  Od roku 1937 se však jeho štěstí k němu začalo otáčet zády. Nejprve těžce nesl rozvod své dcery Milady, začal trpět zdravotními potížemi, stejně tak jako jeho žena.  A na republiku se také začaly snášet těžké mraky.

Od roku 1938 už jeho osobní i republikové drama nabíralo na obrátkách. Je to v kapitole PREZIDENT DRUHÉ REPUBLIKY (1938-1939). Je zde zmíněn výběr prezidenta do těchto těžkých dob, jeho příchod na Hrad,  osud Masaryka, Beneše a život na Hradě s Rudolfem Beranem.

Hácha jako prezident Správního soudu byl svými, řekněme přáteli z politického a společenského života přesvědčen, aby se ujal úlohy prezidenta – obětního beránka. O tom už je kapitola PREZIDENT V ZAJETÍ (1939-1945).  Byl už v té době nemocen, nešťastný z nedávné smrti své manželky Marie, která pro něho tolik znamenala, a dalo by se říci, že svým způsobem rezignoval. I když se snažil ze všech sil urovnávat a zmírňovat zlé události. A ty se na Československo valily mocným proudem.  Byly na denním pořádku. Avšak prostor pro tento článek a více než 800 stran podrobného líčení mi nedovoluje psát o všech podrazech, jichž se dopouštěl Hitler se svými stejně odpornými druhy, o zklamáních, jimž byl Hácha vystaven kolem sebe se svými lidmi, o Benešovi či Drtinovi v anglickém exilu, kteří vůbec nechápali, čemu musí vláda v čele s Háchou čelit, hloupě je odsuzovali a navíc vlastně způsobili teror zvaný Heydrichiáda a smrt tisíců.

Je to smutné čtení. A chování ministrů a lidí kolem prezidenta bylo spíše zbabělé než co jiného a to nemluvím o zrádci jménem Emanuel Moravec, který se snažil s již ubohým, nemocným a v hluboké depresi člověkem zacházet falešně a drsně. Přesto se prezident nevzdával svého úsilí pomáhat svému lidu. V jasných chvilkách své duševní choroby apeloval na Franka a vymohl přemístění 1094 mužů z vyhlazovacího tábora v Osvětimi do Buchenwaldu a několika desítek žen do Ravensbrucku. Tam měli větší nadějí na přežití. V prezidentské kanceláři mu notně pomáhal dr. Kliment. Hácha poslední léta války strávil v Lánech. A jeho psychické utrpení pokračovalo. Nelze zde vypisovat všechny podrazy a šílenosti, které musel tiše snášet od nacistů a jim podlézajících našinců, ani dobré skutky, které také tiše trousil kolem sebe, jak mohl.

V poslední kapitole SMRT A POSMRTNÉ OSUDY (1945-2018) píše autor o Háchově smrti ve vězení, o poválečných procesech a osudech Háchových blízkých, o tragédii prezidenta Beneše, o době komunismu i o době po 17. Listopadu 1989.

VYDALA  ACADEMIA

Tuto informaci o výjimečné knize píši později než bych chtěla. Nejprve v době zákazů kvůli coronaviru ji u sebe měla moje pomocnice Helena v Praze, kde ji pro mě vyzvedla. A poté, dost dlouho mi trvalo více než 800 stran přečíst a hlavně se rozhodnout, jak text učinit stručný a přitom jasný. Nevím, zda se mi to podařilo. V každém případě se ke knize budu vracet a upřímně ji doporučuji ke čtení všem lidem, kteří se zajímají o novodobou historii. Naleznou tam i fakta, která nejsou obecně známa. Však také seznam odkazů na zdroje, které autor probádal, je značně dlouhý a jeho trpělivost obdivuhodná.

A nakonec mne napadá: prezident Emil Hácha trávil poslední – a dost dlouhý - čas své funkce v Lánech. Byl to již člověk zlomený, psychicky i tělesně nemocný a vlastně neschopný funkci vykonávat. Není zde jistá podobnost v současnosti? I když zde jedná o zlomení „jen“ ruky.

Eva Střížovská