Mraky na nebi

Jindra Mannová červenec 2020 Knihy česky

 

Když už se připozdívá, smráká, slunce pomalu plyne k obzoru, ale ještě slabě probleskuje, někdy se i do života vkrádá nostalgie, tíha. Pokud je spojena se ztrátou některých životních jistot, či opor, pak se zvláště ve stáří těžko překonává a těžko se hledá a zachycuje ztracená, mizící rovnováha. Nejraději by člověk občas volal SOS.

 

Také já jsem svou 4. knihu „Stopy zanechané životem“ nezakončila příliš optimisticky, poslední povídku - vzpomínku na domov a šťastné dětství jsem zakončila slovy: „ I já se na Orlík nad Vltavou nakonec vrátím, tam k malému kostelíku sv. Prokopa a nechám si tam snít svůj věčný sen DOMOVE LÍBEZNÝ.“

 

Tuto knihu jsem psala ráda a s láskou. Zvláště moji bližní mi ochotně dodávali a vyprávěli nejrůznější příběhy a zážitky, které se hodily jako náměty k mým povídkám, za což jsem jim vděčná a dodatečně jim ještě děkuji. Vždyť byli to právě oni, kterým jsem především chtěla udělat radost.

Knihu jsem celkem brzy napsala, povídky časově i tématicky poskládala za sebou a doplnila fotografiemi, vhodnými k obsahu povídek. Pravopisně vše zkontrolovala, tím knihu  dokončila a nesla ji do nakladatelství a vydavatelství Polygos , které mi vydalo i všechny mé knihy předchozí. I tentokrát mě přivítali velice mile, srdečně, jako staří známí, jasně jsem cítila, že jsme se rádi opět setkali. Jejich šéf mi ochotně a obětavě s knihou pomáhal, též s grafikou, fotografiemi, neváhal pracovat i o víkendu, i dlouho do noci. Všechny své poznámky a dotazy, které mi zasílal, provázel vždy taktním, milým dopisem. Též rychlým dokončením knihy mě chtěli překvapit, což se jim povedlo a rozloučili jsme se jako opravdoví přátelé. A tak mě moc potěšilo, když mi pan vedoucí na závěr napsal: „Největší odměnou za mou práci s knihou je mi Vaše spokojenost. S úctou  ing. J. Č.“

V době, kdy se blížilo vydání knihy, jsem učinila telefonický dotaz na Ing. Ivo Stehlíka, distributora knih i všech mých dosavadních knih, zdali přijme další mou knihu do distribuce. Ten, aniž by viděl knihu, nebo alespoň obálku knihy, mě také překvapil, když odpověděl: „Pokud i tato kniha je podobná vašim knihám předchozím, dopravte mi je.“ Také tuto knihu zveřejnil co nejdříve na internetu i se závěrečnou povídkou. Učinil tak hned na to, co provdal jeden týden jednu dceru, druhý týden druhou dceru.

Na internetu jsem hned vedle své knihy, kromě jiných zajímavých titulů tohoto autora knih, I. Stehlíka, objevila jeho titul knihy „Naplavené dříví“. Knihu jsem si objednala a těžko se dá vylíčit, jakým úžasným dojmem na mne zapůsobila a jaký zážitek jsem měla z četby.  Nevšední jsou líčení např. lesa, v němž často pobývá a v něm se cítí nejlépe.  Uvádím  mně blízký, krátký úryvek z jeho knihy:

„ Ve chvíli, kdy se moje tělo unaví, si sednu na pařez, píšu, čtu a upínám se k Bohu. V tom nejčistším a nejvelkolepějším chrámu, který nese přímou pečeť božího stvoření – v lese. Možná, kdybych se narodil v nějaké přímořské krajině, vnímal bych tak širý oceán, Pokud bych se narodil na Sahaře, přijal bych tak pravděpodobně proměnlivou poušť, kde vítr čaruje s dunami. Ve stepi s vysokou vlnící trávou a nekonečnými obzory bych také bezpochyby dokázal objevit přítomnost boží. Všechny cizí kraje se mi líbí, ale jsou mi cizí. Nemám je pod kůží. Nenarodil jsem se v jejich lůně. Myslím si, že to, kde se člověk narodí je zcela zásadní pro jeho další směřování a vnímání. Jaký vzduch dýchá, jaké vůně čichá, jaká je půda pod jeho nohama, s jakými kamínky si poprvé hraje, jaké ptáky vídá na obloze. Rytmus ročních období, to, jaké hvězdy svítí na obloze, jaké květiny mu voní pod okny, Dech větru na tváři, obzor, který každé ráno osvítí vstávající slunce.“

I další knihy tohoto autora jsem si koupila, i on knihy, které mi posílal, doprovodil milým dopisem. Je to zajímavý a neobyčejný člověk. Jednání s ním je velice korektní a seriózní.

V době, kdy jsem knihu dokončila, jsme měli také sraz maturantů gymnázia po X letech, bylo to v době, kdy jsme se v podstatě neměli kvůli koronaviru scházet, přesto se nás sešlo hodně.  Své knihy jsem ráda předvedla a dočkala jsem se i vyprávění dalších příběhů, které prý mohu také zpracovat do povídek.

Internetový mezinárodní Český dialog – časopis, který spojuje Čechy doma i v zahraničí mi také vyhověl a uveřejnil článek o mojí nové knize i s fotografií obálky a upřesněním, kde je možno knihu zakoupit. Též uveřejnil ukázku z této knihy, povídku „Splněný sen“ o cestě na Nový Zéland. Občas jim zašlu nějakou povídku buď z mých knih, nebo i novou, které dále píšu, které se hodí k aktuální situaci. S šéfredaktorkou časopisu mám velice dobrý vztah, jsem ráda, když mi okamžitě vyhoví, také mi občas věnuje i některé ze svých zajímavých knih. Domnívám se, že jsme naladěni, tak říkajíc lidově, na stejnou notu.

Potěšila mě i zpráva od dcery, která žije ve Švýcarsku. Učí v jedné soukromé škole matematiku a ke konci školního roku se loučili s ředitelem této školy, který letos v této funkci končil. Dcera přeložila do němčiny jednu z mých povídek, nazvanou „Moje báječná třída“, týkající se hezkého vánočního příběhu z jejich školy, napsaného podle jejího vyprávění. Nelenila a v němčině mu příběh v ozdobném provedení při loučení předala. Další den, už vlastně o prázdninách, dostala od tohoto ředitele  e-mail. Přeloženo do češtiny: „Velice děkuji za originální dárek na rozloučenou, jsem rád, že příběh z mé školy se dostal až do české literatury.“

A ještě jeden ohlas na mou povídku chci sdělit. Povídka „Jak se dostat do vedení politiky země“ je o mém vnukovi, který byl zvolen ve Švýcarsku, kde žije, do čela jedné z nejsilnějších stran země. Vnuk si povídku o těchto volbách přečetl až v konečné podobě, až v knize, a napsal mi: „Přečetl jsem si povídku o tom mladém politikovi. Já bych ho také volil.“ A tak jsem pochopila, že jsem se snad trefila a i tuto situaci kolem voleb snad věrohodně vystihla.

Snad i některé další příběhy z mých knih budou přeloženy do němčiny. Samozřejmě mě těší, když mi někdo ke knize pogratuluje, když řekne, že kniha je krásná a milá, nebo prostě prima. Hlavně když vím, že se kniha prodává a čte. Stane se, že někoho prý moje povídka dojme až k slzám nebo jiná pobaví, až nahlas rozesměje.

Snad jsou knihy i jakýmsi zrcadlem duše. Ani bych byla nevěřila, kolik takto získá člověk příznivců a snad i přátel.

A ani všichni tito lidičky netuší, i jiní dobří lidé, jak mi zpětně pomáhají překonávat jistou, a doufám dočasnou  -  životní nepohodu, a…. rozsvěcují mysl.

 

Jindra Mannová

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012