Jak jsme emigrovali 2

červenec 2020 Naši ve světě česky

 

Čas plynul rychle, někdy se nám zdálo, že se všechno okolo nás odehrálo ve vteřině a pak zase, že už dlouho přihlížíme nějaké absurdní divadelní hře od Samuela Becketta.

Problémy s domovem eskalovaly, každou naší polední přestávku vyplňovalo psaní dopisů do Československa. Moje tchýně, přesně taková jako ty z humoristických časopisů, měla konečně skvělé téma, které mohla probírat se známými dámami. Přestože vždycky preferovala svého mladšího syna, náhle oplývala city i pro staršího. Proč, to jsme zjistili až později.  Dalo by se říci, že to byla opravdu politická předvídavost. „Ona“ to jsem byla jako já „mi odvlekla dítě do ciziny“, lkala u kávy. Pomíjela skutečnost, že toto téměř čtyřicetileté dítě je už 15 let ženaté. Roznášela po Praze a okolí zvěsti, jak to její dítě v cizině strádá a asi aby sobě i jiným dokázala, jak na ně myslí, posílala malé balíčky. Jeden například obsahoval staré seprané lyžařské ponožky a trenýrky s vytahanou gumou. Deponovali jsme  zaslané předměty v odpadkovém koši a trpce se usmáli.  Všechno zlé je k něčemu dobré, pomyslela jsem si, sem na mně nemůže. Ale když už chce něco poslat, tak proč nepošle manželovi například jeho sako?? Bylo z jemňoučké jehněčí kůže a tehdy téměř nové. To by se bylo do balíčku určitě snadno vešlo a taky by se „dítěti“  bývalo celkem  hodilo.

Ale byly věci opravdu důležité. Potřebovali jsme především naučit se holandsky. Neúnavný Piet zjistil, že se na TU, což je vysoké učení technické, v blízkém Eindhovenu (viz letecký snímek vlevo)  pořádají pro Čechy bezplatné kurzy holandštiny.

Hned při příští příležitosti nás tam dovezl. Ten večer se v prostorné učebně  sešlo asi padesát Čechů a Moravanů. Slováci se už tehdy většinou začali od nás oddělovat, řkouce, že jsme jim zabili Štefánika. Všichni si tam vzájemně sdělovali zkušenosti a my jsme s údivem zjišťovali, že někteří z nich se zajímají především o to, kde mohou co dostat: finanční podporu, nábytek, oblečení, dokonce i potraviny - a pochopitelně vše zdarma. Tehdy bylo opravdu dost práce všeho druhu, a také proto do Holandska přicházelo v té době mnoho „gastarbeiterů“  z Itálie, Maroka a Turecka. Nebylo vůbec nutné žít na podporu.

Mnozí čeští emigranti byli také zjevně frustrovaní, především ženy, které se k emigraci nerozhodly samy, ale šly s manželem nebo přítelem jako přívěsek, částečně  proti své vůli. Pár notorických suverénů ale pilně kritizovalo  Holandsko všeobecně i v detailech, stylem: voni tohle neznají, nedělají, nedovedou, nikdy neslyšeli. atd. Nemají rádi česnek, nemají držky na polívku, nemají tu hrubou mouku na knedlíky, zkrátka zaostalá zem. Blbci.

Holandštinu se snažil vyučovat jakýsi ke všemu odhodlaný zoufalec, který se s žáky domlouval přes němčinu a angličtinu. Celou hodinu věnoval výslovnost jediného slovíčka: mooi, čili hezké. Stále se mu nezdálo, že to říkáme dobře. Přitom se to prostě vyslovuje jako móój. Jsou horší věci, například takové UI což znamená cibule. Také na dálnicích vidíte u výjezdů UIT, to zase znamená VEN, nebo také OUT čili RAUS. Prostě výjezd. S cibulí to  nic společného  nemá. Když to ale vyslovíte po česku, tak vám nikdo nerozumí. Nejvýše se domnívají, že vám někdo šlápnul na nohu a vy jste vyjekli: uj. Cibuli proto nakupovalo mnoho českých žen dlouho zásadně v samoobsluze a ne v „mluvicích obchodech“. Když se totiž pokusily vyslovit UI, čili cibule, dostaly vždycky vajíčko, EI. Co s tolika vejci, že?

Holandština má mnoho  více či méně se od sebe  lišících dialektů, přes 200, což je na tak malou zemi opravdu hodně. Ty se sice učit nemusíte, ale někteří domorodci se nepřestávají ptát, zda jim také rozumíte, když tím svým dialektem mluví. Zjistili jsme rychle, že kurz na TU k ničemu není, přesto, či proto, že byl zdarma, a začali si shánět soukromého učitele. Syn jednoho z vedoucích pracovníků u firmy Smeets, který učil holandštinu a angličtinu na gymnasiu se nad námi smiloval. Překvapil nás otázkou, na jaké úrovni se chceme holandsky naučit.  Jednalo se, jak jsme se pak dohodli, především o slovní zásobu - a my si vzpomněli na český vtip, ve kterém  špatně placený učitel zatajil dětem hlodavce.

Zvolili jsme tedy po poradě s ním tak zvané ABN, což je zkratka pro spisovnou holandštinu, jakou se mluví například i v televisi. Tedy, tenkrát se mluvilo, dnes je tomu už dávno jinak.  Chodil k nám domů dvakrát týdně skoro rok, pak prohlásil, že už můžeme pokračovat sami. Byli jsme rádi, nebyl zrovna laciný. Původně jsme chtěli na hodiny  přizvat naše české „podnájemníky“ , aby se s námi učili a trochu též pomohli učitele zaplatit, ale  ti prohlásili, že „ještě nejsou tak daleko“ aby se učili holandsky a pokaždé když přišel, zalezli rychle do své ložnice.

Dělali jsme pokroky, ale také nezapomenutelné chyby. Já jsem například hned  na počátku našeho pobytu odpověděla Pietovi, který se ptal, zdali jsme si už otevřeli v bance, kterou nám doporučil, své konto, že ano, ale že je to spíš kontje. A to jsem neměla dělat. Pili jsme zrovna kávu s ním a s jeho manželkou, a několika jejich přáteli. Všichni sebou trhli, dámy zrudly. Co jsem to zase provedla? Tohle: chtěla jsem ukázat, že se vyznám, a protože holandština má s češtinou jednu věc společnou, a to je láska k deminutivům, čili zdrobnělinám, jednu jsem vytvořila a  hned použila. Myslela jsem si, že když je pivečko biertje a kostička cukru klontje, tak přece musí být to naše malé, chudičké konto v bance kontje. Jenže nebylo. Kontje je nehezké slovo, pro dámu nevhodné. Je to sice zdrobnělina, ale znamená prdelka. Vysvětlila jsem  společnosti svůj omyl jen s námahou. Příště tedy už raději žádná vlastní iniciativa, žádné novotvary.

Teď mluvím holandsky tak, že si všichni Holanďané myslí, že jsem z Belgie. Někteří mne mají za Francouzku, ale to je spíš tím, že se dost vyznám ve světových kulinárních záležitostech, ráda vařím a sbírám zajímavé kuchařské knihy. Jsem prostě jakýsi hybrid. Němci na mé němčině také nepoznají odkud jsem a Angličané? Ti stejně neuznají nikoho, kdo se nenaučil anglicky v dětském věku. Manžel, který později odešel pracovat do Německa a celé dny mluvil německy, je v Německu považován za Holanďana, který se naučil krásně německy a v Holandsku zase za Němce, který mluví docela dobře holandsky. Doma mezi sebou jsme mluvili a stále mluvíme česky, ale dívali jsme se  hodně na televizi, která nám také velmi pomohla. Vylepšila značně naší němčinu a holandštinu naučila lépe vnímat. Na veřejnosti, zejména v obchodech jsme mezi sebou česky nemluvili a když, tak velmi potichu. Stále jsme ale česky četli a psali, zůstala nám proto zachována čeština našeho mládí a let studijních. Že mluvíme archaicky nám sdělili až po dvaceti dvou letech v Praze. Ale nikdy jsme nemuseli hledat nějaký výraz, nikdy jsme nepředstírali, že jsme  už zapomněli, jak se co řekne česky. Mnozí emigranti to tvrdili dokonce už po dvou letech. Nás zase později každý obdivoval, že mluvíme kupodivu ještě dobře česky. Nějak nás ten obdiv netěšil.

Jenže ta čeština mnohdy není k ničemu dobrá, jak nyní, po letech, zjišťují různí přátelé. Jeden z nich, důstojný bělovlasý starý pán, lékař v pensi, byl nedávno v Čechách na návštěvě. Bydlí v Německu, ale jezdí s manželkou často do Prahy, koupil si tam maličký byt. Potřeboval benzin. Natankoval tedy u jedné pumpy někde na dálnici před Plzní a šel platit. V prostoru benzinové stanice, kde je  pokladna a obchod a restaurace, tankovali nějací pánové pivo s rumem. Všimli si, že příchozí má na autě německé číslo a začali o něm nahlas nehezky hovořit, titulujíce ho „ten skopčák“. Protože je to milý pán, chtěl je vlídně vyvést z omylu. Přistoupil k nim a pravil : „Dobrý den, pánové, já jsem také Čech, a mluvím česky, stejně jako vy“. „Jo? Tak di do prdele, ty vole“, odvětil jeden z nich vlídně. Byli to prostě Češi, rodáci, milí krajané.

Jak říkával pan Werich : „Kde blb, tam nebezpečno.“

Což mně přivádí k další malé episodě. Někteří holandští kolegové nás často žádali, abychom je naučili česky nadávat. Nějaké ty hrubé výrazy. Zásadně jsme to odmítli a dobře jsme udělali. Je to velmi nebezpečné, představte si, že byste nečekaně kolem sebe slyšeli sprostá česká slova. Jen ať si používají ta svoje. Stejně by jim dělaly potíže nahromaděné konsonanty, na které je čeština tak bohatá.

Věra Pokorná, Holandsko

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012