Moje báječná třída

Jsem učitelka matematiky ve švýcarské škole, je těsně před Vánocemi a únava ze školního vyučování na mne pomalu padá, i ze všeho toho předvánočního shonu. Pomalu se loudám, těsně před zvoněním, do třídy 7.b, ve které jsem třídní.

Jsem téměř u cíle, když mě zastaví nejproblematičtější žák této třídy. Nevím co se to děje, tento žák se tváří nezvykle přívětivě. Asi to bude tím, že má ultimátum: „Ještě jeden jediný prohřešek a bude vyloučen ze školy za své chování, které je naprosto neslučitelné se školním řádem.“ Tentokrát mě zdržuje a říká: „Musíte tu ještě chvilku počkat, paní učitelko, spolužáci mají ve třídě nějakou práci.“ Dám se s ním do smířlivého hovoru a několik minut po zvonění vcházíme do třídy.

Hned u dveří zůstávám stát jako přimražená. Třída je naprosto proměněna! Všichni žáci sedí tiše za svými stolečky a sledují můj úžas. Třída je slavnostně, vánočně, svátečně oděna, včetně blikajícího barevného osvětlení, řetězů, ozdobeného, ozářeného, vánočního stromku. Včetně výzdoby všech oken vánočními motivy i váz, plných jehličin i vánočních ozdob.

Třídou se rozléhá mohutná hudba, která mě pohlcuje! Tu melodii přece znám, to je přece „Novosvětská symfonie“ od Antonína Dvořáka. Vím, že tuto hudbu komponoval v Americe, ale vyjadřuje i nostalgickou touhu po domově. Vžívám se do melodie, zní mi tak mile. Dojatě naslouchám a připadám si jako doma, v Čechách, hudba mi připomněla můj vzdálený domov.

Po skončení koncertu žákům upřímně děkuji za velké překvapení a cítím se báječně. „Poznala jste, paní učitelko? Vybrali jsme hudbu od českého skladatele, z vašeho domova, z Čech.“

„To jste mi udělali opravdu velikou radost, moji milí žáci, ani se mi nedostačují slova!“ Zajíkám se dojetím.

Ale to nebylo ještě všechno. Měla jsem učit sice další hodinu v jiné třídě, ale moji žáci mě zadrželi. „Přijdete tam trochu později, pani učitelko. Teď máme vyučování s panem ředitelem. I jemu jsme připravili překvapení. Budeme rádi, když se s námi budete na všem podílet. Zazpíváme mu, a vy prosím s námi, tu krásnou fr. vánoční koledu, kterou jsme se naučili v hodině francouzštiny.“

„Ale já neumím zpívat,“ obávám se. „To nevadí, chceme mu všichni společně zazpívat a vy, jako naše třídní učitelka, musíte být s námi. „Dobře,“ říkám, „tak půjdeme všichni nahoru, do půdních prostor třídy, a odtud váš dětský zpěv může znít jako chor andělíčů.“

Pan ředitel vešel do třídy a udiveně se rozhlédl. Místnost byla prázdná! Kde jsou všichni žáci? V tom okamžiku se shora, ozval sborový zpěv nádherné vánoční koledy v trojhlasném provedení. Dětské, zvonivé, čisté hlásky se rozléhaly prostorem.

Tentokrát to byl překvapený pan ředitel, kdo svým žákům nadšeně zatleskal a vyslovil slova obdivu a uznání: „Něco tak krásného jsem ještě nezažil.“

I pro mne to byl silný zážitek, který jsem sdílela společně se svými žáky. Byla jsem hrdá, jakou krásnou atmosféru umějí vytvořit moji milí a někdy i trochu živější žáci!  Byl to můj nejhezčí den ve škole!

Druhý den ráno, když jsem se probudila, zjistila jsem, že mě bolí v krku. Ale co bylo ještě horší, byla jsem tak nachlazená, že jsem úplně ztratila hlas. Do školy ale pojedu, rozhodla jsem se.

Při příchodu do školy jsem hned potkala ředitele a podávala jsem mu už připravený lísteček: „Jsem nemocná, nemohu mluvit.“ Ředitel okamžitě zareagoval: „V tom případě jeď hned domů, zástup vyučování za tebe zařídíme.“ Razantně jsem zavrtěla hlavou na znamení, že to nějak zvládnu. Dále jsem potkala sympatického kolegu, který nabízel, že matematiku odučí za mne. A to tím způsobem, že svoji třídu spojí s mojí, že bude učit, tím pádem, dokonce dvě třídy najednou. I toto jsem s díky odmítla.

Vešla jsem tedy do své třídy a na tabuli jsem napsala velkými písmeny, že nemohu mluvit. Očekávala jsem přece jenom nějaký neklid, hlavně od těch neposednějších žáků. Vše, co jsem potřebovala, psala jsem na tabuli a žáci…. Kupodivu spolupracovali. Dorozumívala jsem se s nimi různými posuňky a oni mi začali podobně odpovídat. Musím s povděkem říci, že žáci nezneužili mé nemohoucnosti, a tak proběhla v klidu hodina matematiky i s tím, že paní učitelka byla němá.

Dále jsem měla mít matematiku v  9.a. Měla jsem naplánovanou písemku, vše měla připraveno, listy s matematickým zadáním připravené, jen je rozdat. Ale se stoupající teplotou jsem přece jenom vzala za vděk kolegou, který 9. třídu převzal a sloučil jí se svojí třídou, kterou měl vyučovat. A  9.a  písemnou práci napsala a tím se mé zadání vyučování dnešního dne splnilo.

A tak mě napadají slova jedné starší české spisovatelky, že: „Dobří lidé ještě žijí.“ A zvláště na naší škole. I když se to někdy v dnešní době všude tak nezdá.

Jindra Mannová