ČESKÉ LISTY OD KARLA POKORNÉHO

listopad 2019 Naši ve světě česky

V dubnu zemřel v 88 letech jeden z našich dobrých autorů a přítel redakce Karel Pokorný. Žil se svou manželkou v Holandsku a oba byli činní v krajanském dění. Pořádali např. dlouhá léta každoročně setkání se zajímavou náplní - Symposia. Karel kromě inteligence a mnoha aktivit měl i velký smysl pro humor. Jednou jsem otiskla veselý článek na téma Češi mají vášeň pro houby. Byla tam i veliice vtipná jehio část o tom, jak se houby v Holandsku nesmějí sbírat a jak na tento zákaz dovedou Češi vyzrát.

O jeho odchodu jsem se dozvěděla teprve před pár dny a tak alespoň malou vpomínku prostřednictvím jeho výborného článku tom, jak nám MZV v roce 2000 ukradlo časopis...

ES

 

 

OHLASY ČESKÝ DIALOG VERSUS ČESKÉ LISTY

Tak tu máme nový krajanský časopis České Listy. Měl jsem možnost přečíst si prvá tři čísla. Ve slově ke čtenářům v prvním čísle vysvětluje náměstek ministra zahraničí Martin Palouš, proč ministerstvo nepokračuje ve spolupráci s vydavatelem Českého Dialogu Dr. Stránským. Prý se možnosti, které nabízela tato spolupráce, během let vyčerpaly. Pan náměstek neví a nebo decentně zamlčel, že pan Stránský byl vydavatelem jen poslední dva či tři roky a že koncepce časopisu pochází od jeho první vydavatelky a šéfredaktorky Evy Střížovské, která tento časopis založila již v roce 1990.

V prvním číslem ČL mne zaujal příspěvek „Kořeny Domova“ (domov doopravdy s velkým D) od populistického psychiatra Jana Cimického, ve kterém dotyčný velice zasvěceně vypráví o problémech krajanů, tedy především emigrantů, kteří ve své většině trpí nesmírnou touhou po domově, jsou vykořeněni a na normální život nemají ani pomyšlení. Dokresluje to příběh z jeho vlastního života. „Heimweh“ poznal sám na sobě, když byl před lety nucen pobývat několik měsíců v Paříži. Vykořeněn, strašlivě trpěl. Trpěl především tím, že si nikde nemohl koupit český chleba. Přitom stačilo zajít do Rue du Cherche Midi - když hledám, tak hledám pořádně – a zakoupit u proslulého pekaře Poulaina jeho výrobek. Dokonce si mohl nechat přímo v obchodě ukrojit krajíc a namazat sádlem se škvarky a nebo jinou z mnoha nabízených pomazánek. A dát si k tomu skleničku vína. Tak jsem to dělal já, když jsem před léty jezdil do Paříže za manželkou, která dočasně pracovala v nakladatelství Le Robert. Mám český chléb moc rád a přiznávám, že mi také chyběl, ale doposud se mi vždycky podařilo se k tomu druhu chleba, na který jsem zvyklý, nějak dostat. Pan Poulain peče nejlepší chléb, jaký jsem kdy jedl, s výjimkou toho, který pekla za války v pravé selské peci moje babička. Příšerný stesk a strádání pana psychiatra zvyšoval další nedostatek. Trpce postrádal znojemské sladkokyselé okurky. Když mu přátelé z Československa dovezli pětilitrovou plechovku toho tovaru, snědl je na posezení a zapil lákem. Tvrdí, že to dopadlo dobře, čemuž se dá těžko věřit.

Nejvíce ho v jeho smutku potěšili, když se mohl pobavit rusky se skupinou ruských porevolučních emigrantů, které náhodou potkal ve vlaku cestou na Rambouillet.

Takto zasvěceně popisuje pan Cimický život v cizině na dvou stránkách časopisu. Jen na necelých šesti řádkách připouští zřejmě dost nerad, že jsou i takoví lidé, kteří si v cizině zvyknou a žijí docela spokojeně. Nejtěžší je podle něj získat skutečné přátele, „kteří se stanou náplní volného času a vstoupí do života a nahradí všechno, co bylo předtím“.

Získat a udržet opravdové přátele je těžké kdekoliv, tedy i doma. Zklamání nej­sou vyloučena. Někdy jejich jména například ke svému překvapení najdeme na seznamu spolupracovníků StB, že pane Cimický? Ale absolutní nesmysl je, že „noví přátelé nahradí vše, co bylo předtím“. Rodnou zemi, mateřský jazyk, přátelství a lásky mladých let, to vše, co jsme zažili doma, není třeba zapomenout či násilně eliminovat. Ostatně jako psychiatr víte, že to není možné vůbec. Všechno krásné si zapamatujeme navždy a to zlé si ponecháme v paměti jako varování. Protože citujete také různé výroky o emigraci, dovoluji si uvést slova Jiřího Voskovce, který řekl, když se zamýšlel nad hodnotou domova a jeho ztrátou: „ Ztratili jsme domov, ale získali celý svět“. Byl ostatně toho názoru, že domov není jen místo, lokalita. Domov je naše řeč, naše dětství, do kterého se vracíme ve vzpomínkách, domov si nosíme všade s sebou, je v nás.

Další číslo Českých listů je tvořeno ve stejném duchu. V úvodním slově senátor Milan Špaček předseda stálé komise pro krajany „považuje za důležitý úkol, který spočívá ve společné snaze představit české společnosti, ve které slova vlast, víra, tradice a hrdost ztrácejí obsah, krajany jako část nás všech, jako ty, kteří k nám patří, abychom se k nim prostě přihlásili jako ke svým vlastním“.

Tomu dost dobře nerozumím. Myslí to jistě dobře, ale proč by měli krajané patřit do společnosti, kde slova vlast, víra a tradice ztrácejí obsah? Jestliže totiž někde tato slova význam neztrácejí, pak je to především mezi námi, krajany v cizině. I když mluvíme „zakonservovanou“ češtinou, jak se praví v článku o prof. Danešovi. Před těmito inovátory by jistě neobstál ani Karel Čapek. O Vančurovi nemluvě. Bylo by krásné, kdyby se nějak podařilo osvítiti krajany, kteří se z rodné země nikdy ani na krok nehnuli a domnívají se, že správný Čech a vlastenec nic takového neudělá, ale pochybuji o tom, že by se to mohlo podařit. Paní, která na mne v Třeboni ječela „vy jste pro mne devizový cizinec“, když jsme se s manželkou chtěli informovat o cenách lázeňské léčby pro samoplátce a trvali na tom, že jsme Češi stejně jako ona, nikdo nepřinutí, aby se k nám hlásila jako ke svým vlastním. Ani pan senátor ne.

Zveřejnění rezolucí z loňského setkání zahraničních Čechů je zajímavé, bohužel jen velmi povšechně mnoho slibující, ale nikde v nich není přesně uvedeno, kdo je pověřen jejich uvedením do praxe. Překvapilo mne, že přestože se oproti prvnímu setkání zahraničních Čechů snížil počet účastníků o polovinu je v resoluci číslo 1. požadováno zvýšení počtu pracovníků na ministerstvu, kteří se těmito setkáními zabývají. Samozřejmě že „není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“. Mne například způsobil žaludeční nevolnost celostránkový inzerát, propagující knihu „Dobytí ráje“, která pojednává o nedávném vystoupení Karla Gotta a Heleny Vondráčkové v Carnegie Hall. Tato nevolnost navázala na tu, kterou jsem pocítil už před léty při pohledu na Gotta, stojícího na balkoně Melantrichu vedle Karla Kryla.

V časopise chybí opravdový dialog mezi krajany v zahraničí a lidmi doma. Škoda, že tvůrci časopisu nevyužili zkušeností Evy Střížovské, která za jedenáct let získala velký okruh přispěvatelů doma i v cizině.

Takto připomíná celkový stav, pokud se krajanských časopisů týká, vtip, který jsem četl v knize mého oblíbeného autora Benjamina Kurase:

Moskowitz a Finkensein ztroskotají na pustém strově. Když je za pár let najdou, diví se, jak to, že mají postavené tři synagogy. Moskowitz vysvětluje: Do téhle chodím já. Do tamté chodí on. Té třetí se my oba zdaleka vyhýbáme.

Je škoda, že nemůže Ministerstvo zahraničí prostě odebírat několik tisíc českých Dialogů jako doposud. Pokud nebyli spokojeni s úrovní časopisu, měli se snažit nějak jeho niveau zvýšit. Vybudovat novou redakci a uvést v život nový časopis a najít pro něj nové předplatitele rozhodně není levnější a pro krajany to nepřináší vůbec nic. Nu což, v jednotě je síla.

Karel Pokorný, Holandsko

(Na snímku s ženou Věrou)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012