SLOVO NA ŘÍJEN

SLOVO NA ŘÍJEN

KÁJA odešel

Ač nejsem popovka, v srpnu 14. jsem se zájmem i mírným dojetím sledovala v rozhlase i v tv pořady, připomínající 80tiny Karla Gotta. Jeho slavný a bohatý život i poslední léta plná jeho nemocí a nemocnic a zase úžasné energie, kdy opět povstával „z popela“ a těšil publikum na svých vystoupeních, zná každý. Omezím se ve vzpomínce na linku zcela osobní.

Prvně jsem se s ním potkala v kavárně Alfa v roce 1959 nebo 1960. Zpíval tam jako „učedník“ se slavnou jazzovou zpěvačkou Vlastou Průchovou za doprovodu orchestru Karla Krautgartnera. Přivedla mne tam maminka jako asi patnáctiletou puberťačku na tzv. odpolední čaj. A byla vyhlášená soutěž pro ty, kteří by si chtěli s orchestrem zazpívat. Maminka, která byla tehdy asi trochu víc ambiciózní než já, mne do soutěže přihlásila. Vylezla jsem na pódium a spustila Dajánu s poznámkou, „že to snad orchestr zná“. Jenže jsem se v druhé sloce jaksi ztratila. A v tom zasáhla Vlasta. „No tak, Kájo, pomoz té holčičce,“ řekla. A tak mohu nyní ve svých pokročilých letech s šedinami na hlavě prohlásit: ZPÍVALA JSEM S KARLEM GOTTEM! A vyhrála jsem láhev bílého vína. Z té jsem ale nesměla okusit…

Později, po asi deseti letech jsem začala pracovat jako hudební publicistka. S Karlem Gottem jsem dělala jen sem tam malé rozhovůrky, spíš jsem se věnovala folku, country, jazzu a tzv. menšinovým žánrům.

Léta ubíhala, přišel rok 1968 a normalizace, Charta a její Anticharta. A moje dcera přišla do puberty. A od rána do večera zněl bytem Kája. Ticho bylo jen když za ním šla osobně, což bylo dost často, byla jedno u z jeho věrných fanynek. Lezla mi tím na nervy. Jednou na něj v noci čekala, až se vrátí v noci z koncertu. Byl mráz a ona se klepala zimou, ale nehnula se od plotu jeho domu. Až se ho dočkala. Co mu tehdy vyznávala za city nevím, ale vrátila se domů s velikým teplým šátkem omotaným na krku. Mistrovi se zželelo zmrzlé puberťačky, tak jí šátek dal, aby se zahřála. Dcerunka ten šátek nesundala z krku snad po několik týdnů a jestli se nemýlím má ho někde v suvenýrech dodnes, i když už je babičkou…

Pak jsem se s Mistrem setkala jednoho odpoledne na Václavském náměstí u kina Blaník. Bylo tam tehdy lešení jako mnohde jinde, nemohli jsme se moc vyhnout. Nerada jsem slyšela, co si povídal s kýmsi asi z branže. „Hele, já už se na to nemůžu dívat jak povalej starou babičku a stříkaj na ni vodu z hadice. Já už na tu televizi (bolševiky?) kašlu.“ Dodávám, že to bylo v době koncem osmdesátek, kdy mlátičky nejen mlátily, ale i kropily Václavák hadicemi s vodou.

Byla také doba Charty a Anticharty. Někteří kritici vyčítají Karlovi, že řečnil v ND proti Chartě. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny… Pravda, že se toho zúčastnit neměl. Ale už by nemohl zpívat, to je jisté. A jeho celoživotní filosofie byla, že nechce nikomu ublížit, ale chce lidem rozdávat radost. A to dělal.

Měl i další filosofické myšlenky. Podle kritiků zaváněly konspirací. V jednom velkém rozhovoru pro LN například řekl, že se bojí o tento svět. Zamýšlel se nad krizí moderní společnosti a novou totalitou. Tvrdil, že jsme všichni pouhými figurkami, kterými manipulují tajemné skupiny mocných finančníků a okultistů. Politika se odvíjí podle přesných scénářů. Banky podporují války v jedněch zemích a vyjednávají s těmi, kdo byli napadeni.. A tak dále bych mohla citovat, ale dnes se to asi moc nehodí, všichni si utírají slzy a chtějí slyšet jen o svém Kájovi. Souhlasím s ním, jakož i s dr. Radimem Honzákem, že svět se zbláznil. Ale to není náplní tohoto sloupku. Snad příště…

Dnes jen souzním se všemi, kdo litují, že Kája už odešel a těší se, že jeho písničky tady zůstávají.

Eva Střížovská

Na snímku Dalibora Smetany Barbara Semenov s Karlem Gottem v Melbourne, šéfredaktorka časopisu ČECHOAUSTRALAN a organizátorka zájezdů našich zpěváků a skupin do Ausrálie.