Odešel Jirka Hanák

květen 2019 Aktuality česky

A V pondělí 20. května, ve věku třiaosmsdesáti let, zemřel herec, redaktor, režisér a výtvarný fotograf Jiří Hanák. Člověk, který znamenal velmi mnoho svou prací pro exilové sdělovací prostředky a média nejen ve Velké Británii. Shodou nešťastných náhod přišel jeho odchod zrovna v době, kdy svůj cyklus koláží z celého světa "Okna" vystavuje v "Galerii Záliv" v jihočeské Bechyni. Ale život jde dál. Dílo Jiřího Hanáka nás bude oslovovat na výstavách, z rozhlasu, zvukových nosičů i filmových záznamů. A jeho nadčasové myšlenky třeba v rozhovoru pro ČESKÝ DIALOG z léta 2014.

Michal Stein

 

„I FOTOGRAFICKÁ KOLÁŽ JE DRAMATICKÝ DIALOG“ aneb Návraty Jiřího Hanáka

V minulosti jsme slýchali jeho hlas na vlnách BBC z Anglie, kde žil v exilu od roku 1983. Nebo vás oslovila jeho výstava? Či nahrané CD? Možná vás naopak vtáhlo některé jeho divadelní představení?

Jiří Hanák je renesanční typ umělce. Stačí krátký výčet jeho profesí: herec, spisovatel, fotograf, autor koláží, dramatik, překladatel, reportér či hlasatel. Mimo toho je činný v hereckých organizacích. Málokdo ví, že základy všem zmíněným i (zatím) utajeným Hanákovým profesím dalo poctivé řemeslo – jako zednický učeň má vlastnoruční podíl na nejednom zlínském domě z padesátých let. Tím, že Hanák prožil významnou část života v exilu, zajímaly nás pohnutky, proč se vrátil a hledali jsme společný jmenovatel jeho širok& eacute;h o pracovního záběru.

Vaši známí a spolupracovníci vědí, že jste se nevracel domů hned a na „první pokus“?

„Jistě, to je pravda. Byla to hektická doba. Dokonce tehdejší vláda nabízela i byty. Já jsem v exilu netrpěl smutkem po domově, protože už v patnácti letech jsem musel odejít z domova, u divadla jsem byl v několika angažmá. Žil jsem v řadě míst, takže život v cizině byla vlastně jen další ´štace´. A Londýn, kde jsem žil, se stal mým druhým rodištěm, které jsem jaksi nechtěl opustit. Nebyl jsem však jediným, kdo se nemohl rozhodnout. Návrat zvažovalo množství kolegů. Někteří se i rozhodli po všech těch létech v zahraničí, kde začali nový život, už zůstat v exilu.“

 

Co bylo v tomto směru pro vás rozhodujícím mezníkem?

To se nedá nějak konkrétně říct. Během 90. let jsem začal točit pořady pro Český rozhlas. Rozrostly se i moje další veřejné aktivity, a spolu s osobním životem se začala splétat síť, která mě koncem tisíciletí ukotvila opět v Praze. Od roku1995 jsem začal pracovat na rozhlasovém projektu o životě jednoho malého města ve 20. století. Z řady míst jsem si vybral Hlinsko, musel jsem tam kvůli sběru materiálu často jezdit. A protože to byl jedenadvacetidílný rozhlasový seriál, tak to vyžadovalo mnoho hodin terénní i studiové práce. V sedmadevadesátém roce jsem dostal nabídku na členství v činoherní komise Thálie, což zname nalo int enzivní ježdění po českých divadlech... No prostě, tak nějak se to sešlo. A potom... Jen si vezměte, kolik emigrantů se na stáří vrátilo zpátky tam, kde se narodili.“

 

Jak se herec a rozhlasový redaktor dostane k fotografování a kolážím?

První rok jsem byl v Londýně nezaměstnaný, sedával jsem u okna, díval se ven na ulici. Bylo to jako divadlo, měnilo se osvětlení, chodci na chodníku byli úchvatní herci, měnila se i scéna, vzadu na jevišti, v protější zahradě vyrostl během doby velký dům, a já to všecko ze zvyku fotil. Někdy v roce 1984 mě oslovila výstava britského výtvarníka Hockneye, který skládal obrazy z polaroidových snímků. Já měl doma stovky těch snímků z okna, napadlo mě slepit je, spojit ty proměny téhož místa do jednoho obrazu. Dát k sobě lidi na ulici, kteří by se nikdy nepotkali, a nacházet v těch proměnách nějaké významy. A nej en vizu& aacute;lní, cítím to i jako dramatický dialog. Jednou u mne koláže viděl Pavel Landovský a navrhl, abych je poslal Jiřímu Kolářovi, který v Paříži vydával výtvarnou Revui K. Dvě mé koláže otiskl a tím mi dodal sebedůvěru. Během doby pak vznikl dost obsáhlý projekt, který jsem přenesl i do Prahy.

 

V exilu jste se profiloval i jako píšící redaktor...

Psal jsem i před odchodem básně, povídky i fejetony. V Praze mi verše vyšly jen v posledním vydaném čísle Sešitů pro mladou literaturu. Už krátce po příchodu do exilu jsem poslal jeden článek do Listů, otiskli jej po dvaceti letech znovu i v reprezentativním jubilejním čísle, no a tím se mi naskytl prostor pro uveřejňování.  A Listy mi otiskly také pár povídek. Navíc, psaní pořadů pro BBC mi dávalo další možnosti. Tigridovo Svědectví dokonce bez mého vědomí otisklo anonymně verše z mé sbírečky Pražské noci, protože do redakce přišel jejich text bez uvedení autora.

 

Další vaší disciplínou je překladatelství, často i divadelních her. Myslíte při nich i  na roli pro sebe?

Spíš mě k překladu vedlo to, že se mi líbila inscenace té hry a já si říkal, že by se to u nás mělo hrát. Neživím se překládáním, i když jsem vydal knížku překladů klasických hororů, ale ty se už léta vysílají v rádiu, kam jsem je v devadesátých letech přinesl už natočené v ze studia v Londýně.

 

Před odchodem do Velké Británie jste byl někdy i v titulcích českých verzí filmů jako dabér, dnes spíše namlouváte audioknihy...

„Musím se přiznat, že dabing jsem kdysi dělal jen proto, abych měl na chleba. Vždycky přitahovalo hrát po živé publikum. A potom, dřívější dabing byl klidnější, precizní Na ten současný rychlodabing bych možná neměl ani nervy ani žaludek. Čímž neříkám, že by nyní nevznikaly také kvalitní dabingy! Já jsem ale radši, když mi někdo nabídne točení audioknihy. Jednou z nabídek bylo album povídek Karla Klostermanna. Nejdřív jsem si říkal, proč vytahovat takové autory, ale když jsem si povídky přečetl, úplně mě ta témata pohltila. A jsem teď vlastně hrdý, že jsem to CD natočil.

 

Nejlepší dabéři, bývají mezi jiným oceňováni každý rok Cenami Thálie. Vy jste ve stejné soutěži dlouholetým členem výběrové poroty v oblasti činohry.

To je velký omyl. Dabingové herce oceňuje cena Františka Filipovského. Na televizi se moc nedívám, o dabingu nevím tolik, abych jej mohl hodnotit. Ale jak jsem už uvedl, jsem členem činoherní komise Thálie, která hodnotí jevištní výkony. A musím poděkovat Václavu Postráneckému, že mne pro tuto práci získal. Vlastně vše začalo tím, že jsem v roce 1996 pro závěrečný večer udílení Cen Thálie psal scénář. Porota přišla pak. Dělám to hrozně rád, protože jsem tím pádem v úzkém kontaktu s divadlem. Vidím i sedmdesát představení ročně po celé republice. V praxi to probíh á tak, že naši moravští členové sledují tamější scénu a my pak na vybrané inscenace jezdíme z Prahy. A oni zas naopak na ty, kde jsou výkony zralé na nominaci, jezdí do Čech. Právě aktuálně se chystám do rodného kraje. Konkrétně do Zlína na Žítkovské bohyně.

 

Doplním, že jste také pracoval v prezídiu Herecké asociace, ale chci se zeptat na jinou záležitost. Počátkem osmdesátých let jste režijně spolupracoval i s amatérskými divadelníky. Vydal jste se po návratu i touto cestou?

Tehdy jsem dostal báječnou nabídku od ochotníků v Čelákovicích na režii mé vlastní dramatizace Okudžavova románu Šipovova dobrodružství. A byla to krásná práce, Čelákovičtí za své výkony dostali tehdy cenu na soutěži ve Svitavách. Jinou zkušenost s amatéry už ale nemám.

 

Na stole vidím rozdělanou knihu s osobitou tematikou – příběhy hřbitovů.

„V mém věku je to patřičné téma, ne? Dávám této činnosti přednost před sypáním hlíny na hruď, aby si člověk zvykl. Ale není pravda, že to je téma pro mě tak žhavé. Už v 70. letech mě nadchla zvláštní atmosférou Bohnického hřbitova, o kterém se tehdy v Praze začalo dost mluvit. Asi v souvislosti s tím, že se v té době nechávala řada lidí uklidit do tamějšího psychiatrického ústavu a tam chodili na procházky. Byl to umírající lesní hřbitov a já tam náhodou přišel ve chvíli, kdy mne ten prostor uchvátil svým podivným zasmušilým světlem. Ten seriál, co jsem za podmr ačného odpoledne nafotil, jsem několikrát vystavil v Londýně. Dokonce si pár lidí i ty snímky koupilo.  V Praze se mi ale nikdy nepodařilo jej vystavit. Ale už tam na tom hřbitově asi vyklíčila ona záliba navštěvovat hřbitovy všude, kam jsem přijel. Ta kniha je ovšem jen způsob jak v mém věku zaplnit čas. Prosím vás, kdo by dneska vydal a natož koupil knížku s tak morbidním tématem?"

 

Mohl byste čtenářům Českého dialogu věnovat jednu svou kratší báseň z již zmíněné sbírky Pražské noci, samizdatově vydané v osmdesátých letech?

 

ŠESTÝ SMÍCH PRAŽSKÉ NOCI

V Bartolomějské ulici je půlnoc

jako jinde

Bláznivá Stáza houpá kočárek

a říká strážníkovi, že je v něm Kristus Pán

Včera se narodil Zejtra

s ním půjdeš na večeři

a neber si čepici aby tě nepoznal

Občanko pokračujte v chůzi

A v tichu nočních můr

se ozval smích

Bartolomějských registratur

 

Závěrem se poohlédněme bilančně zpět, jak hodnotíte svůj návrat?

Nevím. Ale v 90. letech, kdy tady se život ještě neustálil do nových kolejí, než vznikly nové uzavřené kruhy, které nahradily ty předchozí, bylo plno prostoru k individuální, a řekl bych to tím zprofanovaným slovem, ´svobodné´ tvorbě. Na druhé straně někteří předchozí přátelé již přestali být přáteli, protože naše dřívější společné životy se ubíraly různými směry, někdy se i nabouraly iluze. Spíš tíhnu, možná jako řada bývalých exulantů, k těm, kdo prošli stejnou zkušeností jako já. Přece to znáte. vrána k vráně sedá, tak nač mluvit..

 

A úplně nakonec, co byste doporučil mladým, kteří se těší, jak vyrazí do světa?

Aby využili každé příležitosti odejít do zahraničí, poznat jiný kulturní okruh, adaptovat se na něj, a žít v něm. A pak se vrátit domů, aby ten jiný druh poznání, nezávislý na přejímaném poznání svých rodičů, kteří se narodili a žili v jiném kulturním pořádku, nasměrovaném na východ, postavili do konfrontace své zkušenosti z tohoto ´jiného´ světa. A pokusili se je uplatnit. Jen tak se dědictví komunismu časem vytratí i z vědomí stále ovlivňovaných mladých generací, které učí učitelé vyrostlí v kulturním prostředí implantovaném - řeknu to jasně - z Ruska . “

 

S Jiřím Hanákem si povídal:

MICHAL STEIN

Fotografický autoportrét JIŘÍ HANÁK