Osvobození, jak pro koho

Moje kamarádka Sáša

V padesátých létech se děti nevozily auty do školy a na kroužky. Běhaly venku a bavily se samy. Měla jsem krásné dětství. Trávila jsem ho na stromech, na střechách v blízkých loděnicích, ve a na Vltavě (v létě koupání v zimě bruslení)a na cvičáků psů poblíž tzv. rasovny v Podolí. Tam jsem potkala i kamarádku Sášu. Měla jsem vlčáka Durana a ona černobílou kolii jménem Arne. Kromě cvičáku jsme chodily na dlouhé procházky a povídaly si. Vůbec mne nenapadlo, že je původem Ruska, dokud mi neřekla svůj příběh

Její rodiče sem přišli po roce 1917, utekli před bolševikem. Tatínek byl učitel a časem dostal české občanství. Maminka byla v domácnosti a starala se kromě o Sášu ještě o další dcerku Naďu. Obě se už narodily v Praze. Bydleli poblíž železničního mostu na Výtoni. Couraly jsme se Sášou k nim domů i k nám zpět do Podolí a měly jsme se rády a naši psi se také kamarádili.

Jednou jsme byly u nich, maminka nám udělala jakési ruské vdolky. Pak jsme šly k nám do Podolí, ale cestou se psy sešly dolů pod železniční most. Ale ouha, tam některý z rybářů odhodil zbytky mrtvé ryby. A Arne nevěděl nic lepšího, než se v nich vyválet. Ty jeho krásné dlouhé chlupy, spíš vlasy, byly obaleny těmi smrdutými rybími pozůstatky. Sáša ho hned hodila do řeky a snažila se ho umýt, ale příliš se to nevedlo. Tak běžela domů pro voňavku. Polila s ní Arneho. A pak jsme nastoupily do tramvaje, chtěly jsme být rychleji doma. Ale cestující natolik protestovali proti naší přítomnosti na plošině vozu, že jsme raději hned vystoupily a došly pěšky. A já jsem se Sáši zeptala, proč nemá doma vedle maminky a Nadi taky tatínka. A tak mi to řekla:

Když přijely v máji 1945 do Prahy tanky, vyběhl tatínek jen tak v bílé košili vítat svoje ruské bratry. Radostně ho vtáhli nahoru na tank a nechali ho jásat. Pak už ho ale nikdo nikdy neviděl. Když jsme neměly co jíst a tatínek byl pořád nezvěstný, chodila maminka prát lidem prádlo. Něco za to dostala a bylo trochu co jíst. To bylo smutné vyprávění. Namazala jsem doma Sáše i sobě velký krajíc chleba máslem a pocukrovaly jsme si ho. Moc jsme si pochutnaly.

Po roce 1968, kdy se tu opět ruští vojáci objevili, odešly Sáša i Naďa na Západ. Vdaly se tam, takže sem směly jezdit.a vozit mamince peníze. Ona nedostávala od státu ani korunu, protože její muž nebyl údajně mrtvý, ale pouze nezvěstný.

Když Sáša přijela, přivezla mi vždycky něco zajímavého na sebe. Její kamarádka měla v Paříži butik a vždycky za čas vyměnila „staré“ zboží za nové. A já jsem to staré měla jako největší módní hity. Zpívala jsem tehdy s kapelou a něco výstřednějšího na sebe bylo vítané.

Ale než se Sáša dopracovala k pravidelnému zaměstnání výtvarnice v Paříži, prožila si těžké roky chudoby jako cizinka v podřadných službách. Když už na tom byla trochu líp, poznala báječného chlapa Roberta. Byla s ním ale šťastná jen několik let. Pak jí umřel na rakovinu. Byla zoufalá. Robertův nejlepší kamarád Henri jí přišel jednou utěšovat. Dal si kafe a už u Sáši zůstal. Byl to báječný a moc hodný člověk, jako Sáša. A přišla konečně doba, když Gorbačov způsobil perestrojku a mohlo se trochu cestovat. Každý rok jsem u ní byla v Paříži. Vděčím jí za moc. I Henrimu. Díky jim jsem mohla pařížské krásy předvést svému synovi, své neteři a i vnučce, včetně pobytu v Bretani v jejich malém výletním domečku u moře.

Sestra Naďa žije ve Švýcarsku a její syn Igor je úspěšným filmařem. Sáša už mezi námi není, i její Henri ji brzy následoval. Mám jejich fotku ve speciálním tablu, kde jsem shromáždila své drahé „dušičky“a občas jim pod ním zapálím svíčku.

Eva Střížovská

(Na snímku zleva Sáša, můj syn a synovec, sestra Lída a Henri při náštěva roce 1991.)