České obrození se v Dobrušce zabydlilo - Neztratili kořeny, ale našli nový domov

Vycházíme ze sálu Ústavu jazykové přípravy Univerzity Karlovy v Dobrušce po Večeru národů, který se koná čtyřikrát v prázdninovém měsíci výuky českého jazyka čtyřiašedesáti krajanů ze sedmatřiceti zemí. Čtyřikrát proto, aby se dostalo na prezentaci každého státu. Učitelé se mne, příležitostného návštěvníka, ptají na dojem. Představitelé každé země česky, každý jak uměl, u mapy popsali, odkud jsou, čím se to teritorium vyznačuje geograficky, historicky, ekonomicky i folklorně, rozdali nám -- ten pamlsky, ten ukázky ručního vyšívání, kterými se jeho země pyšní, rozbalili před námi dárky, které se vešly do kufru ke svrškům, potom jedni zatančili podle temperamentu svého bydliště, druzí zazpívali písničku v jazyce, kterému jsme nemohli rozumět. Za každým tím hrdým vyznáním následoval upřímný potlesk těch, kteří už vystoupili nebo vystoupí příště.

Můj první spontánní dojem, který jsem bez přemýšlení vyhrkl a už slova nemohl vzít zpátky, byl: "Dobře ve světě sami obstojí, žádná starost". A dodal jsem: "O to víc je od nich hezké, že se k nám pořád hlásí, že k nám přijíždějí, že pěstují u nich, tam daleko, českou kulturu, český jazyk." A věřte, zatoužil jsem po tom, aby na Večerech národů byli přítomni velvyslanci příslušných států a viděli, že lze vroucně se hlásit k vlasti svých předků a přitom milovat zemi, v níž žiji.

Odcházel jsem v povznesené náladě a měl velkou radost. Prožil jsem skoro celý aktivní život v dobách železné opony, kdy se prostou lidskou loajalitou ke své straně hranice zároveň rozumělo oponování té druhé. Teď tady vidím v praxi nejpraxovitější, že taková atmosféra je chvála Bohu pryč. Lidstvo spěje k mnohokulturnosti. Převážná většina států v současné době oplývá košatou etnicitou svých obyvatel a dává prostor pěstování kultury vycházející z rodových kořenů jejích nositelů. Dnes lze být rumunským občanem a českým sympatizantem zároveň. Ty tam jsou poměry založené poprvé zákonem císaře Františka I. z roku 1834 -- a výběrově udržované donedávna u nás i jinde -- , že s vystěhovalci se nevede žádná řeč (Rakousko-Uhersko vystavovalo emigrantům, z nichž mnozí odchodem ze země unikali represáliím habsburské tajné policie, pasy s platností jen na cestu do ciziny; po odjezdu přestali být jeho občany.) Svět už je dál. Udržování národní i náboženské identity se na rozdíl od doby J. A. Komenského, kdy její potlačování bylo nejmarkantnější, nekladou takřka nikde překážky.

Probuzení Čechů a místo Dobrušky v něm

V žádné krajanské knihovně nechybí román F. L. Věk.

Jiráskovi posloužil předlohou život dobrušského ná-rodního buditele Františka Vladislava Heka, od roku 1790 šiřitele publikací českého osvícence a nakladatele Václava Matěje Krameria. Tehdy inteligentní elita pocházející z lidových vrstev vyhlásila národní program zaměřený na obnovení české kultury a na to, aby se měšťanstvo naučilo česky (na venkově se česky mluvilo vždycky). Josef Dobrovský, předchůdce jazykovědce Josefa Jungmana, sepsal německo-český slovník a pravidla českého pravopisu. Česky začínají hrát tři divadla v Praze, jako dramatici se vyznamenávají Václav Kliment Klicpera a Josef Kajetán Tyl (některé jejich kusy hráli před sedmdesáti lety krajané až v argen-tinském Čaku). Historik František Palac-ký píše Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. Z těch časů se pro nás zachovala a stále obdivujeme poezii Jana Kollára, Františka Ladislava Čelakovského, Karla Hynka Máchy a Karla Jaromíra Erbena. Ducha národa pozvedávají autoři Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová.

Krameriova kolektorská síť zachycovala jen několik málo větších a významnějších měst. Obce velikosti Dobrušky zůstávaly stranou. Přesto kupec Hek nashromáždil do roku 1806 celkem 3 384 svazků knih, které půjčoval do širokého okolí. Společně s dobrušským kaplanem Josefem Zieglerem se zasloužil o povznesení českého jazyka. V 30. a 40. letech 19. století vyučoval Hek češtině potomky českých exulantů, kteří mluvili již jen německy, a spolu s nimi Lužické Srby v pruském Ochranově (Herrenhut) a Nízkém (Niesky). Překládal z češtiny do němčiny dokumenty Jednoty bratrské a zveřejňoval informace o dochovaných stopách po J. A. Komenském a o místech ve východních Čechách spjatých s dějinami českých bratří. V dobrušském muzeu se dnes dozvíte, že Hek byl současníkem a spolutvůrcem celé jedné epochy našich národních dějin, epochy, z níž vzešel novodobý český národ -- národního obrození.

V autobuse zpátky do Prahy jsem v rádiu poslouchal, co domů napsal český expert na petrochemii z Basry. Náš tým odborníků upřímně uvítal a v češtině instruoval irácký inženýr, který u nás vystudoval Vysoké učení technické. Vím, že ve Vietnamu vítá naše představitele česky tamější ministr průmyslu. Bezvadnou češtinou hovoří jihoafrický velvyslanec v Praze, který svého času u nás obhájil doktorát medicíny. V Zimbabwe, kde jsem velvyslancoval já, se ke mně pyšně hlásili tamější absolventi českých škol. O krajanských pátcích jsme společně s Čechy usedlými v někdejší Rhodésii zpívali české písničky, které se naši černí přátelé naučili -- no přece, kde jinde, než v Dobrušce.

Dnes sedmitisícové malebné městečko v podhůří Orlických hor založené v roce 1320 a zasvěcené textilnímu a sklářskému průmyslu je klidným místem pro duševní cvičení. Celé generace zahraničních adeptů vysokoškolského studia v Česku absolvovalo nejdříve dobrušský kurs českého jazyka, než se z prostředí zcela prostého xenofobie, společensky čistého jako ty hory kolem, zapsali do prvních ročníků českých univerzit.

Po řadu let tu nyní o prázdninách probíhá také kurz českého jazyka pro účastníky delegované zahraničními krajanskými spolky. Cílem projektu je zejména doškolování současných nebo budoucích učitelů češtiny, kteří na sebe vzali úkol udržovat znalost jazyka a kulturních reálií u českých komunit v zahraničí.

Po vstupu do NATO a před vstupem do Evropské unie bere česká mládež jako "mus" naučit se anglicky a aspoň trochu německy, neboť, obrazně doslova, Chicago (už) není Czechago, po Vídni druhé největší české město. (Italská televize v srpnu vysílala diskusi z pražské kavárny Louvre o představách mladých ohledně budoucnosti země v rámci EU. "Všichni plynule a zcela samozřejmě konverzovali v cizích jazycích, což by se v Itálii asi jen těžko podařilo", uvádí zpráva o pořadu).

Pro naše zahraniční krajany analogicky dávno platilo, že čím dřív se přizpůsobí tamější většinové společnosti, tím budou úspěšnější. A tak mnozí z nich -- také z příčin averze dvou politických systémů vůči sobě navzájem a z toho plynoucí izolace od domova -- považovali vzdělávání svých dětí v češtině za zbytečné. Herec Josef Zíma, který účinkoval jako host v Novém divadle v kanadském Torontu, říká, že česky tam dobře mluví děti vystupujících divadelníků, jiné ne. A dodává, že zatímco existují například čínské čtvrti, kde se obyvatelé uzavírají vnějšímu světu, Češi jsou rozptýleni, snadno asimilují. Dnešní příchylnost k rodovým kořenům vidí Zíma, který hrál u Jana Wericha, přes válku emigranta v USA, "taky trochu jako módu".

Ať tak či onak, český jazyk se pro cizince vyučuje ve stále větší míře. Jen v létě kromě "Dobrušky" probíhá kurz Školy slovanských studií Univerzity Karlovy, kurz organizovaný občanským sdružením Čs. ústav zahraniční z příspěvků jeho členů, vzdělávací pobyt dětí českých krajanů z Ukrajiny organizovaný Společností přátel národů Východu, v zahraničí se s podporou MZV ČR vyučuje čeština např. v římském spolku Asociazione Praga, v Maltsko-české společnosti, Krajanském sdružení v Damašku, ve Venezuelsko-české asociaci, v Asociaci přátel ČR v Montevideu, v Českém domě Buenos Aires, v newyorském sdružení Bohemian Citizens´ Benevolent Society of Astoria, v Česko-norském fóru, v Irsko-české a slovenské společnosti, v torontském Masarykově ústavu, Asociaci přátel ČR v Montevideu, ve Společnosti bratří Čapků v Petrohradě, Českém klubu Sofia a Varna (Bulharsko), v mnoha klubech na Ukrajině a v Rumunsku, v Českých besedách v Chorvatsku a Srbsku, samozřejmě v českobratrském polském Zelově -- snad už bych mohl přestat. Učitelé těchto kroužků se dost často v češtině zdokonalují právě v Dobrušce.

Vděčnost

Kouzlo Dobrušky, bezvadného ubytování účastníků kurzu, kouzlo překrásné přírody, kterou se obden vypravují poznávat, kouzlo exkurzí obdivujících práci místních lidí, kouzlo společně prožitých večerů u táboráků, kouzlo zpívání s kytarou a nacvičování lidových tanců -- a také kouzlo s dřevorubeckou námahou do hlav uložených českých souvětí a gramatických pouček... Po špičkách choďte kolem toho šťastného kroužku. Oběma stranami je vyjadřovaná vděčnost. Dobrušští dávají příchozím opakovaně najevo, jak si váží toho, že podstoupili dlouhou cestu až sem, zatímco účastníci kurzu jsou vděční, velmi vděční, za pozornost a zacházení, které se jim zde dostává. Ve škole panuje přísnost, jinak jsou chováni jako v bavlnce. Za to za všechno může obětavý profesorský sbor, jehož složení, nezlobte se, nemohu neuvést, jsou to skuteční chlapíci: Alena Obstová, Petr Trunec, Marie Vonešová, Pavel Smolák, Olga Lustyková, Ilona Poňavičová, Milena Koreňová.